Nové číslo mé oblíbené čtvrtletní revue Paměť a dějiny přistálo před pár dny ve schránce, a jelikož bylo načasováno přesně mezi četbu dvou knih, prošel jsem ho tentokrát poměrně rychle. Rok 1956 byl pro vývoj v Evropě klíčový, takže se ani trochu nedivím, že se toto téma stalo hlavním tahákem prvního letošního vydání.
Václav Veber se svém textu o XX. sjezdu KSSS v roce 1956 pustil nejen do připomínání slavného projevu Chruščova, kdy nový vládce Sovětského svazu prozradil veřejné tajemství, že Stalin byl zločinec a masový vrah. Autor se velmi podrobně věnoval tomu, co předcházelo. Tedy smrti Stalina a vnitřním bojům o moc v Sovětském svazu.
Poslední loňské číslo čtvrtletníku Paměť a dějiny se skoro monotematicky zabývá spoluprací s tajnou předlistopadovou policií, se Státní bezpečností. Prověření autoři se věnují dodnes palčivému tématu velmi pečlivě a přečtení klíčových materiálů z tohoto čísla zájemcům poskytne zajímavý přehled dějí a reálií z let 1945 – 1989.
Lidé, kteří se chtějí poučit o tom, jak fungovala komunistická Státní bezpečnost, mají možnost navštívit nový webový portál, který se tomuto tématu věnuje. Badatelnu dnes spouští Platforma evropské paměti a svědomí. Lidé na webu najdou například strukturu Státní bezpečnosti nebo mapu jejích poboček po světě. Cílem projektu je umožnit veřejnosti studovat, jak komunistická Státní bezpečnost fungovala. Portál by měl sloužit nejširší veřejnosti, ale i historikům a badatelům, píše se na webu Českého rozhlasu. Díky za tip.
Při psaní recenze knihy Jako bychom dnes zemřít měli mě napadlo trošku zapátrat na internetu po osudech Ladislava Máchy, estébáka, který Josefa Toufara surově bil a jinak trýznil. Třeba mu podával takzvanou karlovarskou polévku (silně přesolenou) a pak mu nenechal přinást pití. Nicméně, jak plyne z knihy, respektive svědectví ostatních estébáků a bachařů ve Valdicích, Ladislav Mácha má velmi pravděpodobně nasvědomí vnitřní zranění, kterému kněz Josef Toufar podlehl.
K přečtení knihy Jako bychom dnes zemřít měli autora Miloše Doležala jsem se chystal velmi dlouho. Příběh faráře Josefa Toufara, muže, který byl v roce 1950 umlácen estébáky, i když vlastně nic neudělal, je myslím dostatečně znám všem příznivcům naší moderní historie. O Toufarovi jsem četl několik článků, viděl televizní reportáže a poslední zpráva o něm (návrat jeho ostatků do Číhoště) mi připomněla, že bych si měl přečíst hlavně knihu Miloše Doležala, oceňovanou laiky i odborníky.
