Včera jsem se byl podívat na besedě s běloruským disidentem Michasem Ignatěvičem Kukobakou. Bez nějakých zvláštních očekávání jsem s kamarády dorazil do Knihovny Václava Havla, usadil se a napadlo mě, zda ten nesmělý starší muž na pódiu spolu s moderátorkou a překladatelkou udrží mojí pozornost celé dvě hodiny.
Setkání se sovětským disidentem a odpůrcem srpnové invaze do Československa Michasem Ignatěvičem Kukobakou se koná ve středu 19. srpna 2015 od 18:00 do 20:00 hodin v Knihovně Václava Havla (Ostrovní 13, Praha).
Anne Applebaumová se stala mojí oblíbenou autorkou hned, jakmile jsem přečetl první knihu od ní – šlo o populární Gulag, za který dostala v roce 2004 Pulitzerovu cenu. Jako druhé její dílo pro přečtení jsem zvolil knihu Mezi východem a západem. Podtitul “Napříč pohraničím Evropy” je dostatečně výmluvný – jde totiž cestopis, který autorka napsala na základě svojí cesty od Kaliningradu do Oděsy.
Francouzi bojovali několik týdnů a měli asi 150 000 obětí. Nebyli zbabělci, ale Němci je prostě převálcovali… I tak bylo zničeno 800 německých tanků. Francouzské velení bylo špatné, stejně tak zásobování a taktika, nicméně vojáci bojovali, jak to šlo.
Podle tohoto mýtu nechal Hitler v roce 1940 utéct domů na 330 000 Britů z expedičních sborů. Prý proti nim vlastně nic neměl. Bylo to jinak – to, že Britové unikli z obklíčení, vyšlo z aktuální vojenské situace. Prostě se jim manévr povedl a o pár let později se do Francie vrátili a Hitlera porazili.
Američtí vojáci prý nemohli domů odvést auta ukořistěná v Německu, tak je podle tohoto mýtu nechali v belgických lesích. Hrbitov aut skutečně existuje, ale jsou v něm i auta z 60. a 70. let, takže je tam určitě nemohli nechat vojáci na cestě domů v polovině čtyřicátých let.
Tohle je nesmysl, v roce 1923 Hitler zvítězil ve volbách o místo vůdce své strany drtivě 553:1. V roce 1933 pak NSDAP nezískala majoritu, ale ujala se vlády.
Japonský generál měl prý za války na Filipínách schovat mnohatunový zlatý poklad, pocházející z válečného rabování. Neexistují ovšem důkazy, že by obrovský poklad existoval, natož aby byl nalezen.
A prý byl při tom dokonce natočen na kameru. Pravda je taková, že Hitler při přijímání kapitulec udělal jeden prazvláštní krůček zpět – byl totiž dost naměkko. Spojenecká propaganda pak tohoto pohybu využila a sestříhala záběr, na kterém Hitler vypadá, jako by tancoval bláznivý irský tanec jig.
U-1206 prý skončila na dně moře kvůli experimentální toaletě, do které se dostala voda. Pravda byla složitější. Voda z toalety se dostala do baterií, chemická reakce otrávila vzduch a ponorka se musela u skotského pobřeží vynořit. Tak byla napadena a poškozena, pak jí kapitán nařídil potopit.
Nožná na začátku války. Jak se blízil její konec, do jednotek SS se dostal skoro každý. Od roku 1923 tyto jednotky chránili Hitlera, později je Himmler změnil ve významnou bojovou elitní sílu. Samí Árijci, páchající ty nejhorší válečné zločiny. Jen polovina z tohoto tvrzení byla koncem války pravdivá. Už začátkem 40. let vznikaly severské divize SS, složené ze skandinávských a pobaltských antikomunistů. Později přibyli Chorvati, Ukrajinci, Španělé, Francouzi, Rumuni, dokonce se uvažovalo o dobrovolnících z Británie. Prý celých 60 % esesáků nebylo německé národnosti. A ví se o tom, že koncem války bránili Berlín proti Sovětům Francouzi, kteří měli panický strach ze zajetí a raději umírali.
Tenhle mýtus je jako ze sci-fi knížky. Stalin prý zadal svým vědcům nesplnitelný úkol – měli vytvořit novou rasu, napůl člověka a napůl opici. Tento supervoják by pak byl nasazen proti německým jednotkám. Pokusy s oplodňováním šimpanzice lidským spermatem sice v polovině dvacátých let prý opravdu probíhaly, ale genetik Ilja Ivanov se dál nedostal. Později utekl před Stalinovými čistkami a sám sovětský diktátor o těchto experimentech nevěděl.
Tolik prý měřily pásy s municí do stíhaček. A nebo jde také o rozměr baseballového hřiště, a existují další vysvětlení, používaná mnoho desetiletí. Tato hláška byla používaná piloty Mustangů, když chtěli nabít zbraně. Nábojové pásy se ale neměřily na délku, ale na počet nábojů. Kde se vzala tato míra, se už asi nikdy nedozvíme, ale co znamenalo “devět yardů”, věděl každý, kdo se za války motal kolem amerických a britských letadel.
Během dne D, tedy při vylodění Spojenců ve Francii, bylo zajato několik Korejců. To je pravda pravdoucí, opravdu šlo o etnické Korejce. Němci měli zoufalý nedostatek vojáků a proto se do jejich uniforem dostávali opravdu kuziozní národnosti. Jak se dostali do uniforem Wehrmachtu Korejci? Původně bojovali proti Japoncům, v zajetí byli naverbováni do japonské armády, potom je zajali Rusové a v zajateckém záboře si je nakonec našli Němci…
Na východní frontě umíraly miliony lidí a nebyl čas pohřbívat. Okolo fronty se tedy kupily mrtvoly, jsou i místa, kde bylo naskládáno třeba 300 000 těl. V osmdesátých letech byla tato místa objevována a zkoumána. Fotky, které se pak objevily, byly falešné a stála za nimi pravicová propaganda. Hory z kostí v Rusku nenajdete, tedy alespoň ne v té podobě, jak byly prezentovány světu. Každopádně ale na místech bojů je krajina opravdu samá kost a pozůstatek bitev.
Podobné historky se vyprávějí i o první světové válce. V roce 1940 prý v Holansku Němci postavili falešné letiště a vybavili ho dřevěnými maketami letadel. Brotivé o podfuku věděli a aby to dali Němcům stylově najevo, shodily na atrapy letadel dřevěné atrapy bomb. A pak se tento příběh jenom dál zasazoval do nových kulis, třeba do Berlína v roce 1943 a i jinam. William Shirer a jeho kniha Berlin Diary, popisující výše uvedenou historku mají jeden problém – neexistuje důkaz ani svěděctví, že se něco podobného stalo. Za vším může docela dobře stát propaganda, která za války na obou stranách pracoval velmi dobře.
Další dílo propagandy, o tom, kolik varlat má Hitler, se zpívalo i v písničce. Hitler byl během první světové války zraněn na Sommě a lékař, který ho ošetřoval, přísahal, že budoucí vůdce nacistů o jedno varle přišel. Šlo o nepodložený výmysl, který podpořila sovětská propaganda v 70. letech – i Sověti tvrdili, že Hitlerovo tělo, které po několika desetiletích exhumovali a zkoumali, bylo tímto způsobem poznamenáno. Hitler měl podle všeho varlata dvě.
Jedno je jisté, situace v Japonsku byla v srpnu roku 1945 velmi komplikovaná. Z dobových dokumentů je ale jisté, že japonský císař a jeho velitelé chtěli bojovat dál a chystali pokusy o zvrácení válečné situace. Připravovali se na odražení americké invaze, se kterým počítali v listopadu… Pravdou je, že oběti v Hirošimě a Nagasaki nebyly tak vysoké, jak by mohly být oběti pokračující války, a to na stranách Japonců i Američanů.
Zdroj: https://www.warhistoryonline.com/war-articles/love-it-16-wwii-facts-that-just-arent-true.html
Dokážete si přestavit, že by Němci otevírali muzeum Adolfa Hitlera a že by uvažovali o jeho rehabilitaci? Ne? Tak vězte, že něco podobného se nyní děje v Rusku a nejedná se o nikoho jiného, než o masového vraha, co do počtu obětí snad ještě horšího. Na to, že Stalin nechával vraždit svoje politické odpůrce ve velkém a Sovětský svaz za jeho vlády rozhodně nevzkvétal, Stalinovi ruští obdivovatelé asi nemyslí…
České noviny referují: “I přes protesty ruských ochránců lidských práv bylo ve vsi Choroševo u Rževu, ležícím asi 200 kilometrů západně od Moskvy, otevřeno nové muzeum komunistického diktátora Josifa Stalina. Ten podle zřizovatelů i přes své zločiny zanechal v dějinách země i cosi “čirého a životaschopného”, a tak je podle nich záhodno “obnovit historickou spravedlnost”.”
Za otevřením muzea stojí sdružení, za které hovoří ruský ministr kultury Vladimir Medinskij a můžeme si tedy s přimhouřenýma očima myslet, že jde o oficiální vládní aktivitu.
Jen pro připomenutí – Stalinovi je připisováno více než 20 milionů životů…
Svoje rozsáhlé mezery v problematice historie Ruska, konkrétně období minulého století, jsem se rozhodl napravit četbou knihy Gulag: Historie od známé autorky Anne Applebaumové. Tato novinářka a autorka knih zabývající se východní Evropou poměrně systematicky za Gulag získala v roce 2004 Pulitzerovu cenu, těžko si tedy můžeme předestavit lepšího průvodce obdobím od konce první světové války do pádu železné opony. Kniha se sice zabývá hlavně tábory nucených prací, ale poskytuje i poměrně detailní popis politické situace v Sovětském svazu a života lidí, kteří měli to štěstí, že v táborech neskončili.
Josef V. Stalin (1878-1953) byl diktátor Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) a to od roku 1929 do roku 1953. Za Stalina byl Sovětský svaz změněn ze zemědělské společnosti v průmyslovou a vojenskou velmoc. To vše se událo za brutálního teroru tohoto diktátora, jeho vláda stála život miliony občanů jeho vlastní říše. Narodil se do chudoby, stal se revolucionářem, chtěl změnit svět. Poměrně známým faktem je jeho kriminální minulost. Poté, co bolševický vůdce Vladimír I. Lenin (1870 – 1924) zemřel, Stalin překonal své soupeře v boji o řízení strany. Jakmile se dostal k moci, kolektivizoval zemědělství a potenciální nepřátele posílal do táborů nucených prací nebo rovnou nechával zavraždit. Stalin byl během druhé světové války se Spojenými státy a Británií ve spojeneckém vztahu (1939-1945), ale potom se napjaté vztahy se západem staly základem studené války (1946-1991). Po jeho smrti zahájili Sověti proces destalinizace.