Archiv štítku: jazyk

Co znamená vymřít po přeslici? A co je vlastně ta přeslice?

Na dotaz o poměrně poměrně známém rčení, jehož původ ale mnohým z nás může být utajen, odpovídali odborníci z Národní knihovny ČR:

Velmi starobyle zní rčení “vymřeli po přeslici”, používá se už dlouhá staletí. Dnes již ale mnoho lidí ani neví,  jak přeslice vypadala. Je to zašpičatělá tyč, na jejíž konec se navlékala zásoba lnu při ručním předení… po přeslici v ženské posloupnosti, v ženském potomstvu,…stala se [přeslice] takřka erbem ženy, jak je patrno např. z úsloví, užívaného při vymření ženského potomstva rodu: rod vyhynul po přeslici…”. Pro opačné pohlaví je vymření po meči (symbol mužnosti) – vyhynutí mužského potomstva rodu.
Zdroj: Příruční slovník jazyka českého. Praha: Státní nakladatelství, 1944-1948.

Vymřít po meči: poslední potomek rodu, který zemřel, byl muž; vymřít po přeslici: poslední potomek rodu, který zemřel, byla žena.
Důsledek vymírání rodu byl důležitý v historii hlavně mezi šlechtici, neboť to mohlo znamenat úplné zaniknutí rodu, rodový majetek mohl příp. připadnout do jiných rukou apod. a to mělo velkou cenu.

“po přeslici (knižně, též expresivně, žertovně) – vymřít po přeslici (v šlechtických a panovnických rodinách, o jiném prostředí aktualizovaně) 1. (potomek) ženského pohlaví 2. (příbuzný) v ženské linii rodu”
Zdroj: Slovník české frazeologie a idiomatiky. Výrazy neslovesné. Praha:
Academia, 1988.
Toto úsloví se používá (v obměnách) i v jiných jazycích (anglicky, německy, francouzsky, rusky).

Zdroj: http://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/vymrit-po-preslici

Jaký je původ a význam českých jmen měsíců?

Přemýšleli jste někdy nad tím, odkud pocházejí a jaký mají význam názvy měsíců v češtině? V některých případech je to více než jasné, ale existují jména, kdy není řešení vůbec snadné a jednoznačné. Na řešení se můžeme podívat do celkem vousatého článku v časopise Naše řeč, rok 1939 (ročník 23), číslo 3. Dovolím si ho citovat díky jeho zpřístupnění na webu Ústavu pro jazyk český, ale přečtěte si ho celý, stojí za to. Autor článku totiž opravuje rozhlasového redaktora, který původy jmen měsíců v některých případech interpretoval zcela nesprávně.

Leden je měsíc ledu a ovšem i sněhu, jeho nástupce únor znamená už změnu; v únoru bývá již občas obleva, sníh a led polevuje, objeví se mokro, zkrátka ztuhlá posud země se unoří, t. j. začíná se nořit ve vodu a bláto. Vždyť se říká; „Na svatého Blažeje napije se skřivan z koleje“, a to je hned na začátku, totiž třetího února. Sloveso nořiti a unořiti je staré, ale nyní se ho již málo užívá a zachovalo se jen skryto ve rčení „ani slzičky neumořil“ (místo neunořil). Dnes místo nořiti slzy říkáme spíše roniti: slzy se řinou, slzy se roní. Znamená tedy únor měsíc občasné oblevy.

Březen podle výkladu, který jsme slyšeli, je prý měsíc, kdy krávy bývají březí, ale to je asi omyl; březen znamená zajisté dobu, kdy břízy raší a rozvíjejí své lupínky, právě tak jako duben je měsíc, kdy se duby odívají listím. Že květen je doba květů, netřeba vykládati, ale že by měsíc červen a červenec byly dostaly jméno od nějakých červů, není pravdě podobno. Ovšem barva červená byla kdysi dávno nazvána podle nějakých červů, zrovna tak jako zelená podle zelí a zelin vůbec. Avšak jméno měsíce červen a červenec dáno bylo oné době, kdy se plody třešní a višní, jahod, malin, rybízu a podobných rostlin zprvu začínají červenat a pak bývají už červené. Tak je věru třeba rozuměti jménům červen a červenec. V starší době bývala spolu dokonce zaměňována, takže červenec býval měsíc v roce šestý a červen sedmý; snad k tomu přispěla také latinská jména těchto dvou měsíců, Junius a Julius, která jsouce si zvukem podobna a vedle sebe položena často se pletla a jedno s druhým se mátlo.

Srpen jest ovšem měsíc žní a dostal toto jméno za oněch časů, kdy se žínalo srpem. Ale že by měsíc září byl nazván tak proto, že v tu dobu obyčejně slunce mile září, v době tak zvaného babího léta, to je výklad naprosto chybný. Jméno měsíce září má týž kořen jako jméno říjen (t. j. odvozuje se od říjení neboli od říje vysoké zvěře. Říjení bývá arci v měsíci říjnu, ale počíná se už v měsíci září, kdy někteří jeleni už zařijí, počnou občas říti, t. j. řváti. Slyšel jsem jednou od starého myslivce, že se v polovici září začíná říven.

Jméno měsíce listopadu nepotřebuje výkladu; v té době i poslední listí padá se stromů. Jméno prosinec bylo v uvedené přednášce vyloženo správně, že pochází od prosa, vlastně od prosné kaše, která za starých časů, kdy snad ještě nebylo rozšířeno jedení bramborů, bývala nejčastějším pokrmem lidu. Výklady jiné, jako od proseb adventních anebo od prasat změnou tvaru „prasinec“ v „prosinec“, jsou nesprávné a zhola nemožné.


TIP: V jednom z minulých jazykových koutků jsme si vysvětlovali význam slov historismus, archaismus a anachronismus.


Zjednodušený a trochu odlišný přehled původu jmen měsíců v češtině najdete i v tabulce z webu http://kalendar.beda.cz/puvod-jmen-mesicu-v-roce:

Leden nejstudenější měsíc, tvoří se ledy
Únor led se v tomto měsíci noří, láme a puká
Březen březí dobytek rodí nebo může jít i o čas bříz
Duben duby začínají pučet
Květen dříve máj, Jungmann roku 1805 použil květen
Červen vyjadřuje načervenalost plodů, to však platí i pro následující měsíc
Červenec načervenalost plodů nebo může být základem i červec (brouk)
Srpen vrcholí žně, používá se srp
Září podzimní říje zvěře, platí však i pro následující měsíc
Říjen podzimní říje zvěře
Listopad listí padá ze stromů
Prosinec doba adventu je spjata s prosbou, může však jít i o zkomoleninu slova prasinec (doba zabijaček)

Používáte historismy, archaismy a anachronismy?

Omlouvám se za tento stručný exkurz, který by se spíše dal označit za lingvistickou odbočku. Myslím si ale, že na blog o historii osvětlení těchto tří slov patří. Při debatě s kamarády jsem si uvědomil, že několik zdánlivě jasných pojmů se mi plete a nesprávně překrývá. Podíval jsem se tedy na pojmy historismus, archaismus a anachronismus podrodněji, z pohledu vědců, kteří jsou ve výkladu slov, které pro laika znamenají to samé, až mrazivě přesní.

Historismy jsou podle webu Moje čeština pojmenování, která označují již dávno zaniklé věci. Pojmenovávají předměty, povolání a další skutečnosti, které dříve existovaly, postupem času však zanikly a dnes se s pojmenovávanou skutečností už v reálném životě nesetkáme. Například v hodinách dějepisu, kdy se učíme o husitech, se setkáváme se slovy jako řemdih, halapartna či palcát.

Archaismy jsou v podstatě zastarávající pojmenování, která ustupují novým výrazům, které se stávají v běžné řeči používanějšími, obvyklejšími. Pro lepší představu si můžeme archaismy představit jako vůdce smečky lvů, který ve stáří uvolní své místo mladšímu nástupci. Podobně fungují také jednotlivá slova naší slovní zásoby. Některé staré výrazy neobstojí v konkurenci nových slov a ustupují do pozadí. Archaismy byly zkrátka novými slovy vytlačeny z centra slovní zásoby a přestaly být téměř používány. Archaismy označují (oproti historismům) věci a skutečnosti, které ještě existují, pouze pro ně máme vžitý už jiný výraz (slovo). Jde apříklad o slova drahný, anžto, kráčet nebo šenkýř.

Poslením výrazem, který stojí možná trochu mimo “konflikt” mezi historismem a archaismem je anachronismus. Anachronismus je podle Wikipedie umístění nějaké věci, představy nebo jevu do jiné doby než té, kam skutečně patří. Může znamenat také přežitek, zastaralý zvyk nebo názor. Jde tedy spíš o záležitost literatury a umění než jazykovědy. Ale uznávám, že plést se to může.

Pokud tedy používáte zastaralá slova a starou mluvu, využíváte archaismů. Když debatujete o husitech a vyjmenováváte jejich výzbroj, vyslovujete historismy. Většinou tedy používáme archaismy – slova, která se v dnešním jazyku normálně nepoužívají. Archaismů přibývá, z nedávné doby tam spěje třeba výraz “disketa”, která je svým způsobem novým archaismem i historismem.