Poslední loňské číslo revue Paměť a dějiny seznamuje čtenáře s fenoménem gastarbeitrů v Československu. V ústředním textu píše Tomáš Dvořák o podílu desítek tisíc zahraničních pracovníků z Rumunska, Polska, Bulharska a také Itálie na poválečné obnově Československa v letech 1945-1950.
Pokračování textu Paměť a dějiny 4/2021: Gastarbeitři v Československu
Při příležitosti každého výročí konce druhé světové války se bilancuje, počítají se ztráty. Jednou z těchto bilancí je počet československých obětí druhé světové války. Sice se po konci bolševické éry v Československu podařilo přiřadit k jednotlivým kategoriím obětí relativně spolehlivé odhady, nicméně celá snaha se proměnila vniveč kvůli kategoriím, které mezi československé oběti nebyly vůbec zahrnuty.
Pokračování textu Komentář: Výčet československých obětí druhé světové války neodpovídá pravdě
S 75. výročím konce druhé světové války by se slušelo připomenout oběti nacismu mezi Čechoslováky. Byť často slyšíme, že se lidé na našem území (pod protektorátem Německa) měli za války vlastně fajn a že nemuseli bojovat, pokud nechtěli, počty mrtvých jsou hrozivé. Do celkového součtu (často je uváděno číslo 343 000) jsou započítávány židovské oběti holokaustu, tedy nacistického konečného řešení. Jde asi o 270 000 Židů z Čech, Sudet, Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny.
Pokračování textu Nacisté kosili Čechoslováky po stovkách tisíc
Poslední letošní číslo revue Paměť a dějiny je velmi úzce a přesto zajímavě zaměřeno. Tentokrát na poválečné období a dění ve specializovaných odděleních věznic, kde byli shromažďováni odborníci (například architekti nebo překladatelé), pracující na zakázkách pro vnější svět. Velmi často šlo o politické vězně, kteří se po vedením neumětelů podíleli na velmi zajímavých projektech.
Pokračování textu Paměť a dějiny 4/2019: Technické ústavy ministerstva vnitra a věznění odborníci
Třetí letošní číslo revue Paměť a dějiny je celkem pochopitelně z velké části věnováno třicetiletému výročí pádu komunismu v Československu. V ústředním textu, nazvaném Jiná revoluce, se Adéla Gjuričová zaměřila na to, co se těsně po 17. listopadu 1989 odehrávalo v tehdejších státních institucích, tedy na ÚV KSČ, ve Federálním shromáždění atd. To, co se dělo na ulicích a na vysokých školách je poměrně notoricky známé, vývoj uvnitř strany nikoliv. V tomto textu jsem poprvé narazil na osobnost Antona Blažeje, mluvčího vzbouřených komunistů, který během schůze 29. listopadu vystoupil se zásadním a vůči straně kritickým projevem.
Již na jaře 1939 připravily protektorátní odbojové organizace Politické ústředí (PÚ) a Obrana národa (ON) návrh úpravy budoucích československých hranic, které napříště měly probíhat za hraničními horami. V něm se opět objevuje požadavek koridoru k Jugoslávii rakouským Burgenlandem jako po první světové válce, s tím rozdílem, že by ČSR připadla severní a Jugoslávii jižní polovina koridoru. Maďaři měli být včleněni do „zájmové sféry slovanské“. Zdůvodňovalo se to například jako v týdeníku Nové slovo z 18. 8. 1945 takto: „Slovanské území už za starých časů sahalo od Baltského moře až po Jadran… Společné československo-jugoslávské hranice jsou nutností. Heslem všech Slovanů dnes nechť jest: Od Baltu až po Jadran!“
Po odstoupení území Německu v říjnu 1938 se vkládaly naděje do nové slovanské solidarity, ke které dojde, až německý vliv zachvátí všechny slovanské země a vyvolá mezi nimi odpor. Hlavní silou, která obnoví ČSR v hranicích z roku 1937, bude sovětské Rusko. Na rozdíl od představ Karla Kramáře se již připouštělo, že to bude Rusko bolševické. Zde Padl i návrh na přejmenování republiky na Novoslávii. Zde je patrný vliv panslavistických mýtů ražených buditeli českého národa a je jasné, že Češi začali tímto okamžikem dobrovolně směřovat do budoucího sovětského područí.
Nevím, co si mám počít s vývody pana A. Frieda, který dezinterpretuje stanovisko britské vlády k Mnichovské smlouvě z dopisu britského ministra zahraničí A. Edena svému československému kolegovi J. Masarykovi z 5. 8. 1942 a čtenáře, který si nedá práci pořádně si přečíst anglický text, tak bezostyšně vodí za nos, protože v něm britská vláda neprohlásila Mnichovskou dohodu, tedy co 30. 9. 1938 podepsala, za neplatnou, jen ji pokládala Němci (od 15. 3. 1939) za zničenou, což je podstatný a obrovský rozdíl.
Pokračování textu Polemika: Ještě jednou k oduznání Mnichovské dohody
Než přejdeme k okolnostem odstoupení pohraničí, tak co by se stalo, kdyby došlo k vojenskému konfliktu ČSR s Německem. Společností národů by bylo Československo označeno jako agresor, protože v roce 1938 dvakrát mobilizovalo proti Německu (Německo nemobilizovalo ani jednou) a mobilizace se od roku 1892 pokládala za akt agrese, za akt nevypovězené války.
Pokračování textu Úvaha: Jak to vlastně bylo s odstoupením území Německu v roce 1938
Martin Herzán (profil na Wikipedii) si k vydání své knihy 100 let pádů republiky vybral velmi příhodný čas. Výročí vzniku Československa se nám z médií a knih samozřejmě připomíná velmi masivně a někdy si řídím, kdy na mě z ledničky vyskočí někdo v převleku Masaryka a začne mi odříkávat idealizovaný příběh prvního československého prezidenta. Autor knihy 100 let pádů republiky k výročí přistoupil trochu jinak a rozhodl se rozbořit některé z často opakovaných mýtů.
