První písemná zmínka vztahující se k Přemyslu Oráči je, a to ještě před Kosmasem, u Kristiána: „Leč Slované čeští, pod samým arkturem sídlící, oddáni byli modloslužbě a jako bezuzdný kůň bez zákona, bez knížete nebo vládce, bez města toliko v širém prostoru přebývali, jako nerozumná zvířata sem tam se potulujíce.“ Atd.
Libuše v Kosmově Kronice české zase říká: „Za oněmi horami je neveliká řeka Bílina a na jejím břehu je viděti vesnici, jež slove Stadice. V jejím obvodu je úhor, zdéli i zšíři dvanácti kročejů, jenž kupodivu, ač leží mezi tolika poli, přece nenáleží k žádnému poli.“
Oba dva kronikáři píší vlastně o tomtéž. Píší o mytické době, kdy neexistovala v českém Polabí žádná ústřední moc a v oblasti je bezvládí. Předáci slovanských rodů v době českého raně feudálního státu, asi znali pověst o Přemyslovi a pluhu ještě před Kosmasem. Pak mohli věřit, že bájný Přemysl vyoral první hraniční brázdu ve slovanských Čechách, tedy, že zde začal tvořit prvotní zemské hranice, ale toto své dílo nedokončil. Cituji dle Kosmase: „A on dí: Co se divíte? Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí, ale jeden po každé bude panovati. Ale kdyby vaše paní nebyla s tou věcí tak spěchala, nýbrž na krátký čas byla vyčkávala běhu osudů, že by nebyla pro mne tak brzy poslala, měla by vaše země tolik pánů, kolik by příroda vydala knížecích synů“.
Proto mohli předáci většiny tehdejších slovanských rodů sjednocování celé země pod vedením údajně přímých potomků bájného Přemysla Oráče uznávat a vnímat jako jejich právo a dokonce i jako jejich povinnost pokračovat v Přemyslově díle a dokončit ho. Mohlo tu tedy jít o jakousi nepsanou společenskou smlouvu, jejíž vznik byl ovlivněn předpokládanou existencí pomyslného obřadního pluhu, pomocí kterého vládce ohraničoval a dále rozšiřoval jím ovládané území. Český národ tedy současně vzniká se státem, politika státu je politikou národa a sám národ je vymezen účastí na této politice. Ti, kdo se jí účastní, členové knížecí družiny, předáci rodů uznávajících na svém území svrchovanost knížete, urození muži, dle tehdejších zvyklostí snad už od věku čtrnácti let výše, scházející se na poradních a soudních shromážděních, to jsou Čechové, přičemž dokonce někteří z nich nemuseli být nutně ani slovanského původu, ovšem za předpokladu, že byli do tehdejší společnosti dostatečně integrovaní. Ostatní řadoví, většinově slovanští obyvatelé, nejsou tím, co bychom dnes označili jako politický národ. To, že mezi Přemyslovci na Pražském hradě byl v 9. století pohřben také vikinský bojovník s mečem, je nezpochybnitelným důkazem přítomnosti jedinců z řad Germánů (snad Dánů), v raných počátcích českého státu.
O původu názvů Čechy a Čech existuje spousta teorií, možných i nemožných, pravděpodobných i nepravděpodobných. Kdo chce, snadno je najde, i na internetu.
Většina snah o vysvětlení názvů Čechy, či Čech, vychází z toho, že se jedná o jméno slovanského nebo dokonce českého původu. Je samozřejmě pravdou, že náš jazyk je jazykem slovanským, přesto je ovšem možné, že slovo Čech, či Čechy, není českého a asi ani slovanského původu, ale je to slovo původem cizí, převzaté z nějakého neslovanského jazyka. Gelasius Dobner odvozoval názvy Čech a Čechy od jména kmene Zichů, což byli příslušníci čerkeské jazykové skupiny. Malá skupina Zichů se mohla dostat do české kotliny v důsledku postupu Hunů, nebo pozdějších Avarů a to tak, že před těmito nájezdníky utíkali, nebo byli přímo součástí jejich kmenových svazů. Od Zichů mohlo místní slovanské obyvatelstvo jejich název převzít. To by pak snad mohlo vysvětlovat přítomnost černovlasých, malých a snědých obyvatel Frágy, o nichž píše Ibrahim ibn Jakub. Ovšem, jednak nevíme, jaký byl vzhled tehdejších Zichů, a jednak, nezávisle na Ibrahimu ibn Jakubovi, popisuje podobně vzhled západních Slovanů žijících v jižních Čechách, al Masúdí ve svém cestopise z desátého století. Takže je velmi pravděpodobné, že tehdejší západní Slované byli malí, snědí a tmavovlasí. Kromě toho, Dobnerova domněnka o existenci Zichů v Čechách, není nijak bezpečně ověřena a obecně je považována za neopodstatněnou. Podobně se ovšem, ve 13. století, dostali do české kotliny Cikáni, kteří utíkali před jinými nájezdníky, před Tatary. Tento historický fakt je, ale na rozdíl od možné přítomnosti Zichů u nás, doložitelný věrohodnými písemnými zprávami. Dále. Pokud by došlo k nějakému podílu dávných Zichů na vytváření české populace a při vytváření zárodků českého státu, pak by se zřejmě ve staročeské slovní zásobě musela objevit nějaká jejich slova nebo slova středoasijského, či dokonce dálně východního původu, která Zichové na své cestě do střední Evropy od jiných kočovníků převzali. Nehodlám zde zjišťovat existenci takových slov ve staročeštině, nicméně například staročeské slovo kám nebo kán, které znamená chán, takovým slovem být může. Slovo chán bylo tehdy už v Evropě známé. Pak by název hradiště Canburg, které bylo v roce 805 sídlem vůdce tehdejších Čechů, mohl znamenat chánův, neboli pánův hrad. Ovšem středověcí vzdělanci z pozdější doby jistě znali latinu a v latině slovo can – canis znamená pes. Podle tohoto výkladu by název Canburg mohl znamenat něco jako Psov nebo Pšov. Co však ale bylo dřív? Název Canburg nebo název Psov? Je možné, že název Psov apod., je jen pozdějším překladem a pokusem o vysvětlení významu původního názvu. Ti, kdo zakládali Canburg, asi nestavěli hrad pro nějakého psa ale spíše pro nějakého pána (chána?). Na druhou stranu, pes patřil u starých Slovanů mezi rituálně obětovaná zvířata a byl pak pohřbíván do základů některých staveb. Hradiště Canburg bylo sice dávno opuštěné, přesto ještě dnes existuje v blízkosti předpokládaného možného místa hradiště Canburg, osada Kanina.
Ale zpět k tématu. V souvislosti s možností vzniku názvů Čech a Čechy ze jména kmene Zichů považuji za vhodné, citovat zde vybranou část ze stránek www.czechency.org/slovník ČECH, Czech Ency, Nový ecyklopedický slovník český.
Cituji: „Ztotožnění etnonyma Ζηχοί s Čechy se odehrálo i mimo prostředí č. vzdělanců. Ve svém komentáři ke kronice De facto Ungariae magnae a fratrae Riccardo invento tempore domini Gregorii Pape Noni, sepsané r. 1236 upozornil ✍Pražák (1988:277) na gruzínskou tradici, která hledala původ jména slovanských Čechů právě u antických Zikhů. Tradice o souvislosti Čechů s Kavkazem byla živá během 18. stol. i v Rusku, a tak se stalo, že v tzv. petrohradské verzi srovnávacího slovníku zvaného Vocabularium Sibiricum od J. E. Fischera najdeme češtinu vedle gruzínštiny.
V úvahu připadají ještě dvě další řešení, opírající se o íránský materiál:
(a) ✍Plinius Secundus (1906) jmenuje lid Cissianthi mezi Scythae, Cimmerii a Georgi, Amazonum gens. Etnonymum Cissianthi je zpravidla chápáno jako Cissi (= Κίσσιοι u Ptolemaia, V, 6.6), část Antů. Slovanská etnicita Antů je od sepsání Jordanova spisu Getica (viz ✍Jordanis, 2012:551) všeobecně přijímána, ačkoliv jejich jméno lze interpretovat v indoíránském kontextu jako ʻti na okraji’ > ʻUkrajina’ (sti. ánta-ʻkonec, okraj’, oset. ætt‘íyæ ʻvzadu’, viz ✍Vasmer, 1986:376; ✍Trubačev, 1999:116, 225). Případná íránská (skythská?) etymologie jména Cissi, pokud by se opírala o khotan. cista- ʻmladý’ (✍Bailey, 1979:103), by vedla zpět k etymologii Čechů jako mladých mužů. Zdrojem etnonyma však může být jméno východopontských hor Cissi Montes (✍Plinius Secundus, 1906) či řeky Κίσσα (Ptolemaios; viz ✍Nobbe, 1966), i když ani opačný vektor směru motivace, tj. od etnonyma k hydronymu a oronymu, nelze vyloučit.
(b) Z hlediska historického hláskosloví mohl pramenem etnonyma +Čexъ být též některý z derivátů íránského slovesa +čaš- ʻpít’, srov. sogd. čš-ʻpít’, khotan. cāśa ʻobjemová míra pro tekutiny’(+čašya), írán. > arm. čašak ʻpohár’; írán. původu je zjevně i pozd. stind. caṣaka- ʻpohár’ (✍Bailey, 1979:101; ✍Mayrhofer, 1956:380). Bez domýšlení sémantické motivace právě vyslovené spekulace lze říct, že mnohem pravděpodobněji je popsaný íránský etymon zdrojem sl. +čaša ʻčíše’, jež je v etymologických slovnících vztahováno k blíže neurčenému íránskému prameni (✍Trubačev 4, 1977:30).“
Tolik citace z výše uvedeného díla.
Názor, že název Čechy vznikl z podstatného jména „čaša“, zastává i Jan Cinert, i když k němu došel jinou cestou.
To, že se z tvaru čaša mohlo vyvinout slovo češi, je možné. Ovšem tato možnost nijak nevysvětluje původ názvů Čech a Čechy. Nevím jak v gruzínštině, ale v češtině se při slovotvorbě může koncovka „ch“ v základním slově změnit změkčením na „š“ ve slovním tvaru z něho odvozeném. Případ opačného vývoje, tedy přeměnu „š“ na „ch“ neznám a domnívám se, že to v češtině ani není možné. To znamená, že od jména Cissi, vyslovovaného jako ČIŠI nebo ČEŠI, ani od jména čaša, nelze odvodit ani název naší země, tedy ČECHY, ani název našeho národa, který si dříve říkal ČECHOVÉ a teprve později se u nás začal užívat tvar Češi. Rovněž to znamená, že lidé, kdysi žijící na Kavkazu, označovaní tam jako Cissi, nejsou s Čechy příbuzní a jedná se pouze o náhodnou podobnost jmen. Při vyvozování příbuznosti dávných kmenů na základě náhodné podobnosti některých jmen, je vhodné dbát na obezřetnost. Jinak bychom mohli případně dojít k absurdnímu závěru, že arabskou Medinu založili slovanští pěstitelé medu a že mayské město Chichén Itzá založili obyvatelé Čičenic nebo naopak.
A co Zichové? Tento kmen uvádí už Ptolemaios (V. 9. ’17 — 21), později často historikové byzantští: Prokopios BG. IV. 4, B. Pers. II. 29, Theofanes Cont. ed. Bonn 55 — Zkjxoí, Genesius ed. Bonn 33 — Zvjyoí, Konst. Porfyr. de adm. imp. 42, atd.
To, že Češi nejsou původem Zichové, o tom není sporu. Mohli se ale na prvotním vzniku budoucího českého státu podílet i čerkeští Zichové a pozdější název Čech a Čechy byl odvozen a převzat od názvu Zichů? To dnes nevíme. Ve chvíli, kdy o tom píšu, je taková možnost jen pouhou domněnkou z říše fantazie. Ovšem pokud by tomu tak bylo, nebylo by to ve slovanském prostředí nic výjimečného, vždyť panuje přesvědčení, že na příklad Rusové převzali svůj název od skandinávských Rusů (Ruotsi), i když údajně v ruských stepích existoval také turkický kmen jménem Urus, a je jisté, že část slovanského obyvatelstva na Balkáně převzala název svého národa od turkických Bulharů. Případná možnost existence čerkeských Zichů u nás, by se snad mohla prověřit pomocí srovnávacích testů DNA mezi naší a současnou čerkeskou populací.
Jako zajímavost hodnou pozornosti zde stručně cituji z novinového článku Jana Gazdíka uveřejněného v MF DNES dne 15. června 2007: „Jsou Přemyslovci Češi? Kosti půjdou na test DNA. Vědci začali pracovat na vyřešení jednoho z velkých tajemství české historie. Chtějí pomocí analýzy DNA zjistit, odkud se v Česku vzali Přemyslovci.“
„Na jeden z nejrozsáhlejších geneticko-historických průzkumů se vědci připravují od loňského června a začít s ním chtějí v lednu 2008.“ Tolik vybrané citáty z článku. Výsledky by měly být známé v roce 2018. Tedy v současnosti a tak se možná v dané záležitosti dozvíme víc. Ale zatím… Ticho po pěšině.
Jak říkám, existuje spousta teorií o původu názvů Čech a Čechy. Nelze ani vyloučit, že názvy Čech a Čechy mají svůj původ ve starém keltském jazyku nebo v latině. V keltštině existují slova cectoria, cectorium, která znamenají „brázda tvořící hranici pole“ a v staroirštině existuje slovo CÉCHT, což znamená „pluh či jeho rukojeť“. Tato slova převzala keltština z latiny a jsou obsažena například v širší anglické slovní zásobě, i když se dnes běžně neužívají.
Mytické orání obřadním pluhem se vyskytuje v mnoha starobylých kulturách, například ve starověkém Římě ale i u Keltů. Vždyť přece obřad rituální panovníkovy orby, tzv. „svatý sňatek“ (hieros gamos), sňatek krále se zemí, snad z Říma pochází. Ať už bájný Přemysl, pokud vůbec existoval, opravdu oral, či ne, musíme se ptát, co ve skutečnosti přemyslovská báj symbolizuje.
Publicista Richard Händl, který se zabývá problematikou historie, říká: „Přemysl samozřejmě oral, ale ne pro obživu, nýbrž vytyčoval hranici! “
Josef Sadílek v této souvislosti připomněl, že staří Slované říkali radlici lemeš, jak se to dodnes uchovalo ve slovenštině, a oráči pak říkali lemúz. Byl tedy kmen Lemúzů vlastně kmenem „oráčů“, což se dle Sadílka na Přemysla až nápadně dobře hodí.
To, co zde dále uvedu, se pokusím vysvětlit pomocí totemismu. Totemismus je jedna z raných forem náboženství, které je v tomto případě založeno na představě, že nějaká skupina lidí (rodina, rod, kmen apod.) souvisí s nějakým společným prapředkem (člověkem, živočichem, rostlinou, či předmětem), jenž je symbolizován totemem. V moderní společnosti lze objevit symboly podobné totemům např. ve znacích sportovních klubů.
Pokud se podle výše uvedené definice, určitá skupina lidí ztotožní s představou o společném prapředku, a nemusí to být jen člověk, pak může vzniknout širší rodina, rod, kmen neboli etnikum (národnost), etnická skupina apod.
Rituální panovníkův pluh se ovšem nestal českým totemem. Nebylo to potřeba, protože symbolem, který všechny spojoval, byl sám živý panovník, potomek mytického prapředka Oráče. To on mohl představovat a snad také opravdu představoval onu symbolickou radlici, nazývanou možná slovem CÉCHT, převzatým od Keltů, z čehož později mohlo vzniknout jméno ČECH. Ovšem za předpokladu, že Venedové žijící v Čechách slovo CÉCHT znali. Možnost existence tzv. „českých“ Keltů v době vznikajícího českého státu je diskutabilní. Naproti tomu, i když křesťanství, které se v Čechách ujalo, přišlo do Čech z Velké Moravy, je přítomnost irskotských misií v Čechách, v době, která tomu předcházela, velmi pravděpodobná. Proto je také pravděpodobnější možnost, že i když od těchto irskoskotských mnichů tehdejší obyvatelé Čech křesťanství nepřevzali, přesto od nich mohli představitelé vládnoucí skupiny v tehdejších Čechách převzít nejen slovo CÉCHT, které Václav Blažek ve svém pojednání Keltské jazyky označuje za slovo staroirské, ale možná i inspiraci pro některé zdejší pověsti. Můžeme se ovšem ptát, pokud se to tak stalo, proč se něco podobného nestalo i na Moravě, kde tyto irskoskotské misie působily také a možná ještě dřív, než v Čechách ? Ovšem právě tak se můžeme ptát, proč na Moravě nevznikla a ani neexistuje žádná pověst o příchodu praotce Moravana. Možným vysvětlením snad může být to, že povědomí o dřívější existenci Bójů pochopitelně na tehdejší Moravě neexistovalo, zatímco v tehdejší Bohemii ano. Staroirskou stopu u nás lze také dohledat i jinde, například irský svatý Kilián (narozen snad kolem roku 640, Mullagh, Irsko – úmrtí kolem roku 689, Würzburg), který byl misionářem Franků a který byl uctíván hlavně v jižním a západním Německu, byl ojediněle uctíván i v Čechách. A na soutoku Sázavy a Vltavy, později, zhruba od 10. století existoval Ostrov svatého Kiliána.
Pokud by byly opravdu názvy Čechy a Čechové odvozeny od keltského názvu radlice cécht, nebylo by to v našem prostředí nic tak výjimečného a překvapivého. Vždyť zde existuje precedens. Kmen Lemúzů přece dle Josefa Sadílka odvozoval své jméno od názvu radlice lemeš.
Dávná tradice přemyslovské báje mohla vycházet z představy, že český stát odvozuje svůj původ i název od společného mytického předka, který jako symbolická radlice bájného pluhu vytvářel jeho hranice. Ti, kdo pokračují v jeho díle pak mohli být označováni starobylým jménem pro radlici převzatým z keltštiny, tedy jako céch(t)y. Je to sice jen domněnka ale ničím jiným nejsou ani ostatní teorie o vzniku názvů Čech a Čechy.
Příslušníci jednoho kmene obvykle sdílejí
- jazyk,
- náboženské rituály,
- jednotný systém hierarchie a autorit (náčelníků, kmenových starších apod.).
Žádný z těchto atributů však není zcela nezbytný, jak ukázal Morton Fried ve své práci The Notion of Tribe (Teorie kmene, 1972), nicméně tyto atributy kmen Čechů splňoval. Ještě bych k tomu ale přidal společné jméno.
Přitom je ale vhodné uvědomit si jednu podstatnou věc. Když si představíme politickou situaci ve střední Evropě v 8. a 9. století n.l., vidíme, že na západě a na jihu obkličuje českou kotlinu Říše franská, na východě je moravský stát, jehož hranice a vliv končily na jeho západě cca do roku 833 a zřejmě asi ještě o něco déle, maximálně na Českomoravské vysočině, na severu za Krkonošemi se vytvářejí rané polské státy … a mezi těmito, z tehdejšího hlediska, státními územími, není v dané době nic, jen kus skoro vylidněné země, který po odchodu většiny Keltů a většiny Markomanů, nikdo neovládá, neboli jak píše starý kronikář: „úhor, který kupodivu, ač leží mezi tolika poli, přece nenáleží k žádnému poli“. Tohoto území nikoho, kam se v průběhu cca sta až dvou set let postupně stěhují Slované od severovýchodu a možná později i z Balkánu, se tedy může zmocnit ten, kdo tam vytýčí hranice svého záboru, podobně jako se to dělo v době ne zas tak vzdálené, při kolonizaci severní Ameriky, třeba na Klondiku, neboli dané území patří tomu, kdo si první pro sebe vymezil určité nezávislé území pomocí brázdy vyorané mytickým pluhem a byl přitom dostatečně vojensky silný, aby mohl takto získané území i v budoucnu udržet. Ten, koho jako prvního napadlo zmocnit se mocensky tohoto území nikoho, v podstatě bez boje, a vládnout na něm, o tom nejdříve určitě přemýšlel.
Dědici českého státu přitom mohli legitimitu a existenci svého státu v průběhu dějin opravňovat a zdůvodňovat právě tvrzením o údajném prvotním zorání české země rádlem (pluhem) svého prapředka. Ten pak mohl být vnímán a označen později jako Oráč, který si své svrchované území vymezil svou brázdou, tedy hranicí, a zajistil si v takto získaném prostoru, určitou nezávislost, kterou okolní cizí vládci, alespoň občas, většinou uznávali. Raně středověcí kronikáři si libovali v symbolech a náznacích. Radlice pluhu v pověsti o Přemyslu Oráčovi zřejmě symbolizuje panovníkův falus. Obřadným vyoráním brázdy v zemi, se, dle tehdejších představ, panovník dané země zmocňuje a ta se tak stává jeho majetkem. Tímto symbolickým aktem předává současně panovník název radlice pluhu, či rádla, který v daném případě mohl znít jako „cécht“ nebo nějak podobně, celé zemi, a současně přechází tento název i na panovníkovo sémě, tedy na její obyvatele. Někdo může namítnout: pokud by byla úvaha o vzniku názvů Čech a Čechy odvozením z názvu oráčovy radlice pluhu, či rádla, správná, proč se naše země nenazývá Lemeše nebo Lemúzy a proč se její obyvatelstvo nenazývá Lemešové, či Lemúzové, když v jednom z předchozích odstavců je uvedeno, že kmen Lemúzů je vlastně kmenem „oráčů“, což se na Přemysla až nápadně dobře hodí. Proč? Zřejmě proto, že se Přemyslovci nepovažovali za Lemúzy a ani se jimi nechtěli stát. Lemúzy byl název jiného rodu, méně významného než byl rod Přemyslovců a ani ostatní slovanské rody by proto takový název nepřijali. Ani jméno bájného Přemysla se nestalo, a ani se stát nemohlo, podkladem pro vznik názvu české země a jejich obyvatel. Přemyslovci sami se totiž neoznačovali jako Přemyslovci, ale říkali si Čechové a území, které ovládali a postupně rozšiřovali, označovali jako Čechy, až se tak postupně z celé Bohemie staly Čechy. První slovanskou vládnoucí dynastii v Čechách začali jménem Přemyslovci označovat až čeští obrozenci. A samozřejmě ani Zličané, Vršovci, Slavníkovci a další staročeské rody se jednoduše nemohli a ani nechtěli přejmenovat … třeba na Doudleby. Jména Čech pro příslušníka našeho národa a Čechy pro naši zem, obě odvozená od starobylého keltského názvu pro radlici „cécht“, kterou bájný Oráč vyoral první brázdu v zemi nikoho a kterou si tímto symbolickým aktem přivlastnil pro sebe a své potomky a také pro každý rod, který se hlásil k odkazu radlice tohoto obřadního pluhu (rádla), jehož název přitom nebyl současně názvem nějakého jiného dalšího stávajícího kmene, byla z tohoto pohledu neutrální a zřejmě přijatelná pro všechny, přičemž představovala a hrála nezanedbatelnou sjednocující roli při vytváření českého státu a při vytváření vědomí české národní sounáležitosti. Po přijetí křesťanství mohlo dojít při výkladu symboliky původně pohanského obřadního pluhu (rádla) ještě k jistému posunu, přičemž inspirací by snad mohlo být Izaiášovo proroctví .
Cituji: IZAIÁŠ, Kapitola 2
- On bude soudit pronárody,
on ztrestá národy mnohé.
I překují své meče na RADLICE
svá kopí na vinařské nože.
Pronárod nepozdvihne meč proti
pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.
Ve znojemské rotundě je zobrazen král-oráč, stojící společně s věrozvěsty svatým Cyrilem a svatým Metodějem, kteří za pluhem taženým souspřežím býků se symbolickou
„radlicí [Božího] slova zúrodňují úhory srdcí pohanských“.
Tak symboliku orby vysvětluje ve své kronice Kosmas. Král zde zobrazený nemůže proto být český pohan Přemysl Oráč. Dle názoru odborníků je zde zobrazen moravský panovník Rostislav, což lze chápat i jako pokus o zastření předkřesťanského pohanského původu přemyslovské tradice. Možná, že existovala i v Rostislavově Moravě tradice panovníkovy rituální orby. Zcela jistě však název Čech, jako označení pro sebe, Moravané nepoužívali a věrozvěstové byli křesťané z Byzance. Ten, kdo maloval postavy ve Znojmě, to jistě věděl. Proto postavy Rostislava (?) a věrozvěstů, zobrazené na zdi znojemské rotundy, mohly být sice obrazně považovány za „radlice [Božího] slova zúrodňující úhory srdcí pohanských“, ale nemohly být považovány za radlice vytvářející hranice Čech. Prvním, kdo by mohl být považován jak za radlici křesťanského (Božího) slova, tak i za radlici ve smyslu původním, tedy za céch(t)a, mohl být až Bořivoj, který po přijetí křesťanství a po příchodu do Čech v sobě spojoval oba aspekty.
Jako radlice obřadního pluhu, neboli céch(t)y mohli být pak vnímáni domácí šiřitelé křesťanství mezi pohany v Čechách i mimo ně. Takovými céch(t)y, kteří svou orbou vytvářeli křesťanskou brázdu v pohanském úhoru, byli třeba svatý Václav a svatý Vojtěch.
Ještě je vhodné stručně říci, jak se výše zmíněná keltská slova vyslovovala.
Pokud budeme mluvit o výslovnosti písmene C v keltských slovech, pak musíme vzít v úvahu to, že se toto písmeno v keltštině vyslovuje dvěma způsoby. C se někdy vyslovuje buď ‘tvrdě’ jako /k/ nebo ‘měkce’ jako /s/. Podobně i písmeno G někdy vyslovujeme jako /g/ a jindy ‘měkce’ /dž/.
Pravidlo je jednoduché. Následuje-li samohláska a / o / u, výslovnost bude ‘tvrdá’, následuje-li samohláska e / i / y, vyslovujeme ‘měkce’. Podle tohoto pravidla se slova cectoria a cectorium mohla vyslovovat nejspíše jako sektoria, sektorium a slovo cécht znělo nejspíše jako sécht. Ale POZOR! V latině, v jejím KLASICKÉM období, by se tato slova vyslovovala jako kektoria, kektorium a kecht. Samostatné slovo pro jistý druh pluhu, které dle doc. Dr. Františka Kopečného údajně znělo jako „socha“, měli i staří Slované v Čechách. Víme, že staroirsky se pluh nebo jeho část, nazýval cécht a tento název mohli přinést sebou staroirští misionáři. Pokud však uvažujeme o tom, že název Čech a Čechy je odvozen od staroirského keltského slova cécht, pak zde máme jistý problém a tím problémem je písmeno „t“, které ve slovech Čech a Čechy chybí. Je možné, že původní keltské slovo pro radlici pluhu se u českých obyvatel mohlo vyslovovat jako céch, tedy bez koncového „t“. Pak by byla věc jasnější. Protože je to však naprosto neprokazatelné, bude vhodnější vycházet z tvaru keltského názvu pro radlici pluhu převzatého z latiny, který známe, a tím je ono slovo cécht. Venedi obývající českou kotlinu byli zemědělci, pluh znali a měli pro něj své slovanské jméno. Je ovšem známo, že Venedové některé názvy, zejména přírodopisné, od Keltů, a nejen od nich, přejímali a naopak, lze například prokázat, že třeba i některá germánská slova mají slovanský původ. Lze proto předpokládat, že docházelo i k přímému kontaktu mezi Venedy, Germány a minoritními skupinami Keltů, které tu po odchodu většiny Keltů zůstaly, a že postupem času došlo i ke genetickému míšení obyvatelstva, přičemž zvítězil většinový slovanský jazyk. Keltské slovo cécht, jako název pro radlici, nepřešlo do běžné slovní zásoby většinového řadového slovanského obyvatelstva, ledaže bychom za takové slovo považovali slovanské slovo „socha“. Slovo „socha“,o kterém doc. Dr. František Kopečný tvrdí , jak je zde níže uvedeno, že označovalo speciální druh pluhu, je však spíše odvozeno od slova rozsocha. Přesto je ale možné, že staročeské obyvatelstvo keltský název cécht pro radlici znalo. V průběhu času pak mohlo dojít u daného slova k slovní přesmyčce a koncové „t“ ve slově cécht, které bylo pro Venedy cizí a které Kelti vyslovovali jako „sécht“ se přesunulo u Venedů z konce na začátek slova, které by pak Venedi vyslovovali jako „tséch“. Z tohoto tvaru už by bylo snadné odvodit pozdější tvary Čech a Čechy. Kromě toho Viktor Kripner ve svém posudku na Nový etymologický slovník český (Praha 1952), který je dílem dvou autorů, dr. Josefa Holuba a doc. Dr. Františka Kopečného, cituje z uvedeného díla, mimo jiné, následující:
„Na str. 280 sice čteme: pluh (csl. plugъ), všeslov. z germ.-kelt, got. plōgs, něm. Pflug (st. pfluog): popluž-ní dvůr (stč. poplužie, menší hospodářství; pluhař „oráč“).
Ale v doplňcích na str. 564 Kopečný kriticky dodává: „Nejde asi o přejetí z germ. (kde je toto slovo etym. osamoceno a nejasné: staré dom. názvy jsou hoha — viz naše „socha“, nebo stangl. sulh k lat. sulcus, ‚brázda‘), nýbrž obráceně: pluh patří přece asi jen k plouhati, ploužiti (plížiti), sr. pod. tvoření vlačihy k vléci (vláčeti) a paralelu zcela překvapivou č. d. plíhadlo, plížek! (zakřivené dřívko vespod rádla, „plížící se“ v brázdě); ō ve stněm. plōg není na závadu předpokládanému přejetí, neboť mezi vých.-germ. ō a slov ū byl v 8. — 9. st. rozdíl zcela malý. (Je zajímavé, že němčina přejala i později název pro spec. druh pluhu: Zoche ze slovanského „socha“). V tom smyslu budiž upravena i příslušná kult. poznámka“. — Zřejmě se autor dal poučit názorem V. Machka, uveřejněném v článku Quelgues mots slavo-germaniques (v časopise Slavia XX, 1951, str. 200—218). “
Na závěr jsem nechal vůbec nejpravděpodobnější vysvětlení toho, jak se k nám slovo „CÉCHT“, nebo jeho varianty, dostalo. Od Keltů je nejspíš převzali Germáni a od nich pak Venedové v Bohemii. V raném středověku byla také v německém prostředí v souvislosti s radlicí užívána slova „vomer sech, seche, sechte “, jak uvádí dr. L. Niederle ve svém odborném pojednání nazvaném „Rádlo a pluh“.
Zdroj: Národopisný věstník Českoslovanský. Ročník XII. V Praze 1917, na stránkách 153 až 174, třetí část odborného pojednání nazvaného: „radlo a pluh. Příspěvkem k poznaní starého slovanského zemědělství napsal L. Niederle III.“
V tomto článku je, mimo jiné, na straně 166 uvedeno:
„Také do sousedního Dánska a Švédska dostal se dle S. Mullera podobný vyvinutý pluh už ve středověku 160) a jednotlivé výrazy německé, označující jeho hlavní části, objevují se v textech od VIII. století161) “
A v poznámce 161) je dále uvedeno:
„161) Srv. Doklady u Heyne D. Alt. II. 37 (d e n t a l i a) m o 11 p r e t – Streichbrett, ligo – šech, v glosách bývají též zaměňována slova vomer sech, seche, sechte a schar (Heyne 1. C. 38). “
Všechna tato slova (vomer sech, seche, sechte) znamenají radlici. Tato slova jsou zřejmě odvozena od slova CÉCHT.
Při troše snahy se tedy dá sice vysvětlit a zdůvodnit leccos. Předložené vysvětlení toho, proč ve slovech Čech a Čechy chybí písmeno „t“, přičemž toto písmeno na konci slova „cécht“ je a z něhož jsou možná tyto tvary odvozeny, však není násilné a lze je akceptovat a pokud připustíme možnost převzetí slova „cécht“ z germánského prostředí, zejména ve tvarech „vomer sech, seche“, které ve svém odborném pojednání o pluhu uvádí dr. L. Niedrle jako názvy pro radlici, pak problém z koncovým „t“ ve slově „cécht“ úplně odpadá. Je tedy možné, že názvy Čechy a Čech jsou odvozeny od starokeltského názvu pro radlici pluhu. Pokud tomu tak bylo, pak můžeme směle tvrdit, že Češi jsou národem pluhu, a že tato země a tento národ vděčí za svou existenci, a nejen za ni, jen sobě, tedy lidem od pluhu.
Použitá literatura:
Chronicon Moissacense
Fredegarova kronika
Kristiánova legenda
Kosmova Kronika česká
Jaromír Spal, Václav Machek, Původ jména Čech
iDnes.cz, Revue z 4. dubna 2001, Přemysl Oráč nebyl zemědělec, nýbrž pohraničník
Litoměřícký.deník.cz ze dne 29.2.2012- Postava Přemysla Oráče je poněkud záhadná
Václav Blažek KELTSKÉ JAZYKY
Walde, Alois; Hofmann, Johann Baptist (1938), “cectoria”, in Lateinisches etymologisches Wörterbuch (in German), volume I, 3rd edition, Heidelberg: Carl Winter, page 193
České a polské geografické názvy, Tomáš Brožek, Univerzita Pardubice Fakulta Filozofická
Nový etymologický slovník český (Praha 1952), dr. Josef Holub a doc. Dr. František Kopečný
Viktor Kripner, Posudek na Nový etymologický slovník český
- Šimek, Keltové
Univerzita Karlova Právnická fakulta, HISTORICKÝ VÝVOJ JAZYKOVÉHO PRÁVA V ČESKÝCH ZEMÍCH. Vedoucí práce: Prof. JUDr. Dr.h.c. Karel Malý Dr.Sc. Zpracoval: JUDr. Milan Hulík Praha 2009
PŘEDPOKLÁDANÁ ČESKÁ KMENOVÁ ÚZEMÍ (PO KOREKCI) Poslední verze teorie o českých kmenech podle Rudolfa Turka (1982, s. 40) s korekcí Petra Randuse (2007).
Jiří Svoboda, Jména knížat českých mýtů
Jan Gazdík, článek v MF DNES ze dne 15. června 2007, Jsou Přemyslovci Češi? Kosti půjdou na test DNA
Ján Steinhübel, Kapitoly z najstarších českých dejín
Slovanské starožitnosti
Radlo a pluh. Příspěvkem k poznaní starého slovanského
zemědělství napsal L. Niederle III
Moravia Magna – symbolika – P.Šimík: Křesťanská symbolika orby
