V české společnosti je hluboce zakořeněné přesvědčení, že nejkrutější gestapáci byli sudetští Němci. Nicméně nová, ke konci roku 2018 ještě nedokončená studie historiků Jana Vajskebra a Jana Zumra z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) o úřednících Gestapa v protektorátu to nijak nepotvrzuje, ba nepřímo ji vyvrací.
Čeští historici unisono tvrdí, že bez dobrovolného přihlášení se k německé národnosti to pro osoby bývalé české národnosti (oficiálně československé, česká k dispozici při sčítáních lidu v létech 1921 a 1930 nebyla) možné nebylo. Neříkají však pravdu. Existovaly statisíce osob české národnosti s německou státní příslušností a desítky tisíc z nich sloužily ve Wehrmachtu a v jednotkách SS (!), aniž se někdy vzdaly české (československé) národnosti, protože Německo se nikdy, tj. od svého vzniku v roce 1871 dodnes, nezajímalo a nezajímá o národnost svých obyvatel: „Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost“, zní definice Němce podle zákona.
Druhé letošní číslo mojí oblíbené revue Paměť a dějiny mi tentokrát dorazilo do poštovní schránky nečekaně a o to větší radost jsem z něj měl. Vzal jsem si ho totiž na dovolenou a za pár hodin bylo kompletně přečtené. Texty věnující se totalitním režimům se jako obvykle věnovaly nacismu a komunismu tak půl napůl.
Pokračování textu Paměť a dějiny 2/2017: Umění v Ravensbrücku, Štít národa a ilegální Oddíl Blesk