Na fasádě Historické budovy Národního muzea zůstanou i po její generální rekonstrukci stopy po střelách, které před 47 lety vznikly při ostřelování této dominanty Václavského náměstí vojsky Varšavské smlouvy. Útok na muzeum, ke kterému došlo 21. srpna 1968, způsobil těžké škody na omítce, reliéfech, sochařské výzdobě budovy i v interiérech. Na první pohled viditelné opravné plomby, které nebyly záměrně retušovány, i nadále zůstanou na dvou poškozených sloupech v průčelí muzejní budovy a tuto událost bude připomínat také pamětní deska.
Historická budova Národního muzea se stala od konce 19. století dominantou Václavského náměstí a své stopy na ní zanechala většina událostí století následujícího. 21. srpna 1968 na ni střelbou zaútočili sovětští vojáci, čímž těžce poškodili omítku, pískovcové sloupy, sochařskou výzdobu i interiéry budovy. Těžká devastace fasády si vynutila v letech 1970–1972 její generální opravu a plomby ve starém ztmavlém hořickém pískovci zůstaly dodnes patrné.
Sedemdesiate a osemdesiate roky boli v znamení pokračujúceho záujmu podniku o svojich zamestnancov. Koncom 70-tych rokov a začiatkom 80- tych rokov sa viacerým rodinám zdvihla životná úroveň. Prejavilo sa to aj v populačnom raste. Považská Bystrica zaznamenala v tomto období najväčší prírastok obyvateľstva. V roku 1970 mala 14 529 obyvateľov , v roku 1980 zaznamenala už 30 444. Počet obyvateľov mesta sa teda za pomerne krátky čas zdvojnásobil. Následne sa vzrástol aj počet domov z 1213 na 1315. Kým v 70. rokoch tvorili väčšinu obydlí prízemné domčeky, v osemdesiatych rokoch prevažujú nové viacposchodové panelové domy.
Včera jsem se byl podívat na besedě s běloruským disidentem Michasem Ignatěvičem Kukobakou. Bez nějakých zvláštních očekávání jsem s kamarády dorazil do Knihovny Václava Havla, usadil se a napadlo mě, zda ten nesmělý starší muž na pódiu spolu s moderátorkou a překladatelkou udrží mojí pozornost celé dvě hodiny.
Na Twitteru jsem zachytil informaci o velmi zajímavé interaktivní aplikaci na mapách Googlu. Jmenuje se “Mnozí nedoletěli” (název má pravděpodobně původ ve stejnojmenné knize Františka Louckého) a zobrazuje místa sestřelů československých letců bojujících ve druhé světové válce.
Na facebookovém profilu časopisu Paměť a dějiny je připomenuto 85. výročí narození Ctirada Mašína. Narodil se 11. srpna 1930 v Olomouci jako prvorozený syn Josefa a Zdeny Mašínových. O jednadvacet let později se společně se svým bratrem Josefem a dalšími přáteli postavil na odpor totalitnímu režimu. Zemřel v Clevelandu 13. srpna 2011.
Ctirad Mašín ve vojenském
Dospívání chlapců Mašínových a jejich motivaci pro vystoupení proti komunistickému režimu popsali Petr Blažek a Jaroslav Čvančara v článku, který vyšel v časopise Paměť a dějiny (č. 3/2013). Dostupný je také v elektronické formě (pdf) na webové stránce ÚSTR.
Anne Applebaumová se stala mojí oblíbenou autorkou hned, jakmile jsem přečetl první knihu od ní – šlo o populární Gulag, za který dostala v roce 2004 Pulitzerovu cenu. Jako druhé její dílo pro přečtení jsem zvolil knihu Mezi východem a západem. Podtitul “Napříč pohraničím Evropy” je dostatečně výmluvný – jde totiž cestopis, který autorka napsala na základě svojí cesty od Kaliningradu do Oděsy.
Tak zvané Benešovy dekrety je souhrnný (a částečně kritizovaný) název pro dekrety, podepsané prezidentem republiky Edvardem Benešem, přijímané československou vládou v exilu a v prvních měsících po návratu do Československa.
Mezi 21. červencem 1940 (v Londýně) a 27. říjnem 1945 (v Praze) vyšlo celkem 143 dekretů, v tom 17 ústavních dekretů (podle jiných údajů 141 dekretů). Na dobu tzv. prozatimního zřízení ČSR (tedy na dobu v exilu) připadá 45 dekretů (v tom 11 ústavních dekretů), od dubna 1945 do října 1945 bylo vydáno dalších 98 dekretů (v tom 6 ústavních dekretů).
Všechny tyto dekrety presidenta byly ratihabovány (tedy dodatečně vyhlášeny za platný zákon) Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. Toto se netýkalo několika dekretů povahy jmenování osob do různých funkcí, které nebyly číslovány a kterých se ratihabice netýkala. (Wikizdroje)
Prezident republiky dr. Edvard Beneš podepisuje jeden z dekretů, foto: bojovnici.cz
Deník Anne Frankové je knihou, která se stala díky nešťastnému řízení osudu bestsellerem. Jde o osobní deníček třináctileté dívky, tedy materiál, kterých jsou každým rokem napsány miliony. Anna Frankové měla tu smůlu, že žila ve špatné době a z jejího nevinného deníčku se stal dokument, velmi autentický a zajímavý. Punc bestselleru dostal deník hlavně kvůli smrti autorky v koncentračním táboře. Anne Franková, popisující život ukrývané židovské rodiny během druhé světové války v Holandsku, psala deník několik měsíců. Zůstal nedokončen, jelikož byl úkryt prozrazen a autorka s celou svojí rodinou skončila v koncentračních táborech.
Po vyčerpávajúcich bojoch trvajúcich od 6. októbra 1973, 22. októbra vyhlásila bezpečnostná rada OSN rezolúciu 338, ktorou vyzývala bojujúce strany k ukončeniu vojenských aktivít. Boje na oboch frontoch boli oficiálne ukončené 26. 10. 1973.
