Mezi válkami se Frank, rodák z Karlových Var, angažoval ve Wandervogelu, v sudetoněmecké (původně říšskoněmecké) jakési skautsko-trampsko-turistické organizaci pro žáky a studenty (název se nepřekládá, doslova stěhovavý nebo tažný pták), v Deutscher Turnverbandu (Německý tělovýchovný svaz /v ČSR/), v Bundu der Deutschen (Svaz Němců /v ČSR/), v Deutscher Kulturverbandu (Německý kulturní svaz /v ČSR/), v československé Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei (Německá národně socialistická dělnická strana /v ČSR/, DNSAP). Po jejím rozpuštění v roce 1933 československým ministerstvem vnitra přešel Frank do Sudetendeutsche Heimatfront (Sudetoněmecká vlastenecká fronta, SHF) založeného ve stejný rok Konradem Henleinem. Ta byla vedena kruhem přívrženců filozofie Othmara Spanna a K. H. Frank byl jediným (!) nacistou v jejím předsednictvu, bezpochyby coby zástupce vysokých funkcionářů v té době již zakázané československé strany DNSAP. Radikálně, v přísně nacistickém smyslu, oponoval usnesením spannistického vedení SHF, ale nemohl se zhruba do poloviny roku 1936 proti spannistům prosadit. Přívrženci učení O. Spanna se neuznávali ideu velkoněmectví jako NSDAP v Německu, považovali etnické Němce žijící mimo Německo, tedy i Němce českých zemí za samostatný německý kmen, který se němá rozpustit v moři z Velkoněmců. Tím byli zásadní nepřátelé nacistů hned po komunistech nejnebezpečnější. Proto Henlein a spol. v SHF a pak v SdP usilovali o autonomii v rámci ČSR a ne o připojení k Říši. V roce 1935 se SHF musela kvůli účasti ve volbách změnit z hnutí na politickou stranu, přijala název Sudetendeutsche Partei (SdP, Sudetoněmecká strana) a dosáhla úžasného úspěchu v parlamentních volbách, kterého ale pro všeobecný český bojkot nemohla využít – nikdo s ní, coby absolutní vítězkou parlamentních voleb, nechtěl nikdo z českých stran do koalice. V SdP to Frank dotáhl až na zástupce předsedy strany Konrada Henleina. Po odtržení Sudet se stal zástupcem téhož, tehdy již župního vedoucího Říšské župy Sudety.
Archiv rubriky: Komentáře
Komentář: Jak to bylo s reparacemi
Když se v poslední době začalo opět připomínat, že Německo zcela neuhradilo ČSR reparace za škody druhou světovou válkou a okupací s tím, že by nyní je mělo ČR doplatit, čekal jsem, že někdo povolaný se tohoto tématu v médiích ujme a vysvětlí, jak to vlastně s reparacemi bylo a uvede vše na pravou míru. Nestalo se, tak to musím učinit sám. Připravte se na nepěkné čtení, protože se dovíte, jak předci tehdy podváděli ve velkém stylu – Československo nepřípustně manipulovalo s ciframi, aby dostalo od Německa reparace, které při uvedení nezfalšovaných podkladů, by mu vůbec nepřináležely!
Komentář: Benešova pomsta
Generála Aloise Eliáše, předsedu protektorátní vlády, popravili za heydrichiády, ale jeho smrt neměla s atentátem na Heydricha nic společného. Důvody, které vedly k jeho zatčení a odsouzení k smrti za napomáhání nepříteli, jsou velmi pozoruhodné. Na odsouzení Eliáše k smrti se podílel Edvard Beneš.
Pokračování textu Komentář: Benešova pomsta
Komentář: Jak Češi nedovedli a nedovedou vládnout
Jakmile byl v novodobé historii stát ponechán v rukou jazykových Čechů, tak v řízení státu selhali a přivedli jej k neslavnému zániku. Poprvé se tak stalo dvě desetiletí po vzniku republiky a pak podvakrát po třech letech. Pokud někdo hodlá namítnout, že to bylo dvakrát způsobeno vnějšími vlivy, tak nechť si uvědomí, že i bez Hitlera by se ČSR rozpadla péčí slovenských požadavků jen o několik měsíců později. Pád země pod sovětskou nadvládu v roce 1948 nebyl neodvratný, jak se většinou prezentuje, osud Finska a Rakouska, jejich poválečné aranžování se se Sovětským svazem to dokazuje. A to byly státy poražené! Převzetí moci bolševiky v roce 1948 bylo umožněno pouze za velikého a vstřícného přispění Čechů, nikoliv však Slováků. Stát se rozdělil i 1. 1. 1993. Od té doby dodnes sice český stát zatím zcela neselhal, leč množí se indicie, že neskončí dobře. Jedinou nadějí či antidotem je větší federalizace EU, jenže k ní pravděpodobně nedojde včas, protože se na ní členské státy nedohodnou, a český stát bez silného tlaku zvnějšku se nenapraví, selže.
Pokračování textu Komentář: Jak Češi nedovedli a nedovedou vládnout
Komentář: Konrad Henlein
Soudě podle diskusních příspěvků je zřejmé, že většina čtenářů zastává lživý výklad českých historiku o Henleinovi a SdP, takže je nevyšší čas předložit jim pravdivější fakta. Pro zajímavost: zatímco Frankovu biografii už pár let máme Henleinovu dosud nikdo.
Komentář: Výčet československých obětí druhé světové války neodpovídá pravdě
Při příležitosti každého výročí konce druhé světové války se bilancuje, počítají se ztráty. Jednou z těchto bilancí je počet československých obětí druhé světové války. Sice se po konci bolševické éry v Československu podařilo přiřadit k jednotlivým kategoriím obětí relativně spolehlivé odhady, nicméně celá snaha se proměnila vniveč kvůli kategoriím, které mezi československé oběti nebyly vůbec zahrnuty.
Pokračování textu Komentář: Výčet československých obětí druhé světové války neodpovídá pravdě
Nacisté kosili Čechoslováky po stovkách tisíc
S 75. výročím konce druhé světové války by se slušelo připomenout oběti nacismu mezi Čechoslováky. Byť často slyšíme, že se lidé na našem území (pod protektorátem Německa) měli za války vlastně fajn a že nemuseli bojovat, pokud nechtěli, počty mrtvých jsou hrozivé. Do celkového součtu (často je uváděno číslo 343 000) jsou započítávány židovské oběti holokaustu, tedy nacistického konečného řešení. Jde asi o 270 000 Židů z Čech, Sudet, Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny.
Pokračování textu Nacisté kosili Čechoslováky po stovkách tisíc
Komentář: Povstání v českých zemích za války
František Moravec 8. 9. 1939, kvůli požadavku britské tajné služby MI 6 (Military Intelligence, Section 6, Vojenská zpravodajská služba, Sekce 6) z předchozího dne, vydal po předchozí důkladné poradě s Edvardem Benešem, novou směrnici orientující domácí odboj na brzké povstání proti Německu, až zazní smluvené heslo ve vysílání BBC. Nutno uvést, že v té době neměl československý exil rádiotelegrafické spojení s domácím odbojem, ani neznal (!) jeho momentální sílu. Příkazům, pokynům exilového vedení nebo depeším z protektorátu to trvalo přes kurýry a různé prostředníky značně dlouho, než dorazily k adresátům. Podle Ladislava K. Feierabenda trvalo až tři týdny, než exilové vedení od něj zprávu z protektorátu dostalo. Cesta pokynů zpět do protektorátu nebyla časově kratší. Beneš chtěl i s těmito nedostatečnými informacemi o síle domácího odboje doslova naslepo (!) vyvolat povstání pouze kvůli tomu, aby byla uznána československá exilová vláda i s ním coby prezidentem a vynutit si také britské prohlášení, že jedním z válečných cílů Velké Británie je osvobození ČSR v hranicích z roku 1937.
Pokračování textu Komentář: Povstání v českých zemích za války
Komentář: Pokus o smlouvu britsko–francouzsko-polsko–sovětskou v roce 1939
Okolnosti předcházející podpisu Ribbentrop–Molotovova paktu 23. 8. 1939 dějepisci záměrně zkreslují, případně vynechávají a hlavně je tento úsek historie veřejnosti velmi málo znám.
Pokračování textu Komentář: Pokus o smlouvu britsko–francouzsko-polsko–sovětskou v roce 1939
Komentář: TGM trochu jinak
Financování poslance vídeňské Říšské rady (parlamentu) Tomáše G. Masaryka v exilu není dodnes zcela objasněno, část těch, kteří jej za první světové války finančně vydržovali, zůstala nevystopována a hlavně – až na výjimky se nedá zjistit, co měl Masaryk za tyto obnosy vykonat, za co je utratil a zda je utratil celé. O Milanu R. Štefánikovi není známo, že by byl příjemcem větších obnosů, za války sloužil jako Francouz ve francouzské armádě. Masaryk získal ještě před odjezdem z Prahy na začátku války do Itálie obnos od mladočeských nacionalistických politiků kolem ještě ne zcela zformované Maffie pro začátek své činnosti v zahraničí pod podmínkou, že bude usilovat o územně co největší samostatný český stát územně značně (!) přesahující oblast, kde se mluví česky.