S výrokem v nadpisu se musí česká společnost, chtíc, nechtíc, smířit. Česká oficiózní historiografie došla v roce 2006 (!), po šesti desetiletích po událostech a po hádce se zahraničními spoluautory sborníku „Německé menšiny v právních normách 1938–1948. Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi“, k poznání vyjádřenému slovy: „Učme se žít s tím, že některé prameny čteme a interpretujeme rozdílně, že se naše závěry… mohou rozcházet“. Nepřímo se to také dá opsat slovy tento měsíc zemřelého známého německého historika Arnulfa Baringa, že „česká společnost se vyznačuje takovou měrou národní hysterie, kterou neznáme u žádného sousedního státu“.
Zcela typickým národním bludem je loučení Komenského a jeho druhů se zemí na Růžovém paloučku při odchodu do exilu; Komenský, původním příjmením Szeges, se o tom ve svých spisech a písemnostech vůbec nezmiňuje. Proč by se ale měli exulanté loučit s vlastí, když Slezsko, začínající za Žacléřem, bylo tehdy součástí Království českého? Když u Žacléře překračovali zemskou hranici, bylo to totéž, jako když se cestuje z Čech na Moravu. Nicméně ve Slezsku (a Ašsku, v říšském bezprostředním lénu) nikdo nebyl nucen k rekatolizaci. Navíc, který rozumný exulant zakope zlatý kalich a tak se zbaví prostředků na přežití v nejisté budoucnosti?
Ideová východiska poválečného státu (1945–1948) před nastolením vlády bolševismu vycházela z nekomunistického odboje. Shrnuta byla v programu Za svobodu zpracovaném v létech 1939–1941 autory Miladou Horákovou, Ludmilou Jankovcovou a Vladimírem Krajinou. Podle něj měl být kapitalismus nahrazen řádem „sociálně spravedlivějším a hospodářsky účelnějším“ a společnost měla být uspořádána na „základě netřídním“, neboť „teprve demokracie hospodářská a sociální trvale upevní demokracii politickou a umožní státům vnitřní rovnováhu a vnější bezpečnost“. Autorům se druhá světová válka jevila jako „boj mravního a politického názoru demokratického… s fašismem a nacismem“. Potíž spočívala v tom, že k „demokratickému názoru“ podle nich patřil nejen socialismus, nýbrž „svým ideovým cílem“ i komunismus.
Varšava očekává podle zprávy ČTK z 19. 2. 2019 oficiální omluvu od Izraele za výroky o polském antisemitismu. Izraelský ministr zahraničí Jisrael Kac údajně rozlítil polské představitele svým výrokem, že Poláci “nasáli svůj antisemitismus s mateřským mlékem”. Jak to vlastně s tím polským antisemitismem je?
Francouzi na mírových jednáních po první světové válce nechtěli posílit poražené Německo, a proto hodlali přiřknout pohraniční území s německým obyvatelstvem Československu a to podle Benešem požadované zásady tzv. historických hranic Českého království.
Zdá se, že česká hymna Kde domov můj? je zřejmě plagiát. Nápěv pochází z druhé věty Koncertantní symfonie Es dur pro hoboj, klarinet, fagot a lesní roh K297 b, zkomponované Wolfgangem Amadeem Mozartem v Paříži roku 1778, tedy zhruba o půl století dříve, než se konala premiéra hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka.
Britská vláda se od 29. 8. 1939 snažila zprostředkovat přímá jednání německo–polská, které Poláci již několik měsíců odmítali. Hitler s touto aktivitou Velké Británie souhlasil, požadoval však vyslání polského zplnomocněnce do Berlína k jednání, které se mělo konat 30. 8. Otázkou je, nakolik se Velká Británie o dohodu obou zemí snažila a nakolik to bylo britské alibi pro případ vzniku války. Polsko Německu neodpovědělo, zmocněnce nevyslalo a polský ministr zahraničí Józef Beck zakázal Józefu Lipskému, polskému vyslanci v Berlíně převzít jakýkoliv dokument s německými návrhy a o nich jednat. Němci se o tom dověděli, Beckovu depeši s tímto sdělením zachytili a rozšifrovali.
V české společnosti je hluboce zakořeněné přesvědčení, že nejkrutější gestapáci byli sudetští Němci. Nicméně nová, ke konci roku 2018 ještě nedokončená studie historiků Jana Vajskebra a Jana Zumra z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) o úřednících Gestapa v protektorátu to nijak nepotvrzuje, ba nepřímo ji vyvrací.
Již na jaře 1939 připravily protektorátní odbojové organizace Politické ústředí (PÚ) a Obrana národa (ON) návrh úpravy budoucích československých hranic, které napříště měly probíhat za hraničními horami. V něm se opět objevuje požadavek koridoru k Jugoslávii rakouským Burgenlandem jako po první světové válce, s tím rozdílem, že by ČSR připadla severní a Jugoslávii jižní polovina koridoru. Maďaři měli být včleněni do „zájmové sféry slovanské“. Zdůvodňovalo se to například jako v týdeníku Nové slovo z 18. 8. 1945 takto: „Slovanské území už za starých časů sahalo od Baltského moře až po Jadran… Společné československo-jugoslávské hranice jsou nutností. Heslem všech Slovanů dnes nechť jest: Od Baltu až po Jadran!“
