Jazyk byl všemi vyzdvihován v souladu s tezemi německého filozofa Johanna Fichteho jako „jediná památka, jediné dědictví po předcích, veliký prostředek, kterým s námi praotcové rozmlouvají“. Jazyk tedy není pouze nástrojem dorozumívání, nýbrž předmětem uctívání, něčím posvátným – odkazem předků. Vše se z něj rodilo: jazyk byl vlastí, národem, pokladnicí jeho hodnot. Mělo-li něco ve sféře české kultury nabýt na významu, muselo se to alespoň dotknout jazyka – odtud pochází ona dodnes zakořeněná obrovská prestiž české literatury a spisovatelského statusu. Po dlouhá desetiletí v 19. století spočíval význam vědy a literatury nikoli v rozvíjení poznání a ve vyslovení životní zkušenosti, ale především v kultivaci a cizelování jazyka jako kulturní svátosti. Tím nutně docházelo ke zpožďování v civilizačním vývoji Čechů. Podle Josefa Jungmanna je český jazyk „citový, hudební, básnický, obrazotvorný a non-logický“, podle Františka Palackého „nepřináleží k racionálním“, podle Wenzela Bergnera dosahuje „mudrckého ideálu jazyků“. Protiřečící si výroky se volně používaly podle toho, co se jimi chtělo dokazovat.
Před nástupem obrození i během něho byl svět pro jazykové Čechy uzavřen obzorem, jaký lze obhlédnout ze selské chalupy. Byl to svět drobných radostí a drobných tragédií, sousedských vztahů a rolí srozumitelných zblízka. Tento důvěrný malý svět byl však ohrožen vlivy zvenčí do něho pronikajícími, které byly vnímány jako cizí a nesrozumitelné. Vesnické pospolitosti se tomu bránily a uzavíraly se ještě více do své malosti. Ale ta může být někdy tísnivá, což se projevuje v pokušení jí uniknout, vydat se do velkého světa za humny, případně vpustit víření větru vnějšího světa na náves, což je provázeno rizikem ztráty vlastní identity. Obroditelé mentalitu uzavřenosti vesnické pospolitosti využili a vztáhli ji na celé jazykově české národní společenství coby další kritérium odlišnosti od ostatních národů. Bylo to jednodušší než se ji snažit změnit. Proto ona mentalita přežila a je dodnes v chování české společnosti nepříjemně patrná.
Čeští historici tvrdí, že v roce 1784 byl zaveden v českých zemích jako úřední jazyk němčina. To je ale lež, císař Josef II. jen ustavil na gymnáziích jako vyučovací jazyk místo latiny jazyk živý – němčinu – taktéž i na pražské Karlo-Ferdinandově universitě, přičemž fakulty bohoslovecká a lékařská si zachovaly i nadále latinu jako vyučovací jazyk; v němčině a také v češtině se na těchto fakultách vyučovaly jen pastorální teologie a kursy pro porodní báby. Josefovým záměrem bylo, aby do úřadů a na vyšší posty státní a komunální správy přicházeli v budoucnu lidé používající jako dorozumívací jazyk němčinu a ne jiné jazyky rakouské říše.
V první polovině 16. století dochází k další silné migraci Němců z německy mluvících zemí a Románů z dnešní Itálie do Čech, a tudíž ještě více se vlivem obchodu začíná v Království českém uplatňovat němčina [Dvořák]. Českými historiky zdůrazňovaná germanizace českých zemí po bitvě na Bílé hoře začíná oproti jejich tvrzení o století dříve (sic). Před českým stavovským povstáním a jeho porážkou byla země jasně českoněmecká, libo-li německočeská, úřadovalo se německy, česky, král užíval latiny, němčiny nebo románských jazyků. Čeština s němčinou byla rovnoprávná a s výjimkou zemského soudu (pro pány a rytíře) mohl být soudní proces veden v češtině i němčině [Pekař 1990].
V přístupu k Janu Husovi se často objevují nacionalistické nebo marxistické bludy, kritická bádání však vidí Husa především jako reformátora tehdejší církve, nečiní z něj českého protikatolického svatého nebo dokonce protiněmeckého myslitele. Jelikož žoldnéři křižáckého vojska pocházeli často z německých zemí, a křížové výpravy pronikaly do Čech z Bavorska a přes jižní Moravu z Rakouska, vznikl v 19. století další blud o národnostním boji Čechů proti Němcům, který byl prezentován tvrzením o odvěkém boji s Němci, Čechy ohrožujícími. Je to tvrzení nepravdivé, protože šlo o boje, které měly náboženské a politické, nikoliv národnostní pozadí [Voříšek].
Kulturní pokrok si žádá vzdělání. V roce 1294 čeští páni zabránili králi Václavovi II. založit v Praze univerzitu, protože povolávání učenců z ciziny vede vždy k posílení vlády vzdělanců, tehdy duchovenstva, na úkor jejich moci, světských pánů. Pražská univerzita založená císařem Svaté říše římské Karlem IV., českým králem Karlem I., se nevyvinula jako ostatní již stávající univerzity, například pařížská, boloňská, oxfordská z vědecké tradice udržované intenzivní duchovní prací, z institucí daných potřebou místa, kraje a země, nýbrž neobvykle pouze na příkaz panovníka, dle cizího vzoru a bez domácího vědeckého zázemí. Karel IV. (I.) přenechal budoucnosti, jak se obyvatelstvo Království českéhos existencí univerzity vyrovná. Univerzita byla sice první ve střední Evropě, avšak vytvořena bez společenské potřeby. Sluší se zmínit, že Praha byla tehdy periférií evropské vzdělanosti, zeměpisně i vzdělanostně mimo oblast středověké kultury.
V souvislosti s výše uvedeným přistěhovalectvím byly do českých zemí importovány městské systémy často kompletně – včetně obyvatel a městských práv – jako zboží. Města v českých zemích byla zakládána ve středověku i později zásadně podle jednoho z německých modelů městských práv. Nutno zdůraznit, že města byla dána pouze svým statutem a právním rámcem – platily v nich jiné právní předpisy než za jejich hranicemi – nebyla tedy dána velikostí, počtem obyvatel, ani ohraničujícím opevněním (sic), obyvatelé měst podle německých právních předpisů odevzdávali daně králi, ne šlechtě. Výměnou za to města a jejich obyvatelé podléhali přímo králi. Čeští historici se snaží zastřít rozhodující roli německých městských práv při zakládání středověkých měst v českých zemích a v celé Evropě, město chybně definují, spíše zamaskovávají jeho vnějšími atributy: městskými hradbami, náměstím, kostelem (klášterem), radnicí, hospodou (krčmou) a podobně.
Zajímavá otázka, protože čeští historici se neustále snažili veřejnosti sugerovat naprostou nepravdu, že Češi (Slované) jsou na tomto území od počátku původním (autochtonním) obyvatelstvem, takže mají na české země výhradní právo. Nemohou být původním obyvatelstvem, když prvním doloženým panovníkem v českých zemích byl kolem začátku letopočtu Marbod, Markoman, tedy Germán, který vládl germánským kmenům a keltskému obyvatelstvu v českých zemích. Navíc v době, kdy Slované zde ještě vůbec nebyli.
Známá poučka říká, že kultura a civilizace se nešíří přeskakováním území, nýbrž z geografického pohledu postupně jakoby z jakéhosi kulturního středového zdroje, podobně jako vlny vyvolané pádem kamene do vody. Nejdříve jsou civilizováni sousedé – sousední kmeny, státy – a ti pak předávají své nově získané civilizační a kulturní návyky dalším, svým sousedům. Proto Slované v českých zemích mluvící českým dialektem slovanštiny byli civilizováni kulturou latinskou a křesťanskou hned po Němcích (Germánech) a jejich prostřednictvím. První kulturní expanze vycházela z dnešní severní Francie s její římskou minulostí. Jako první větší státní útvar byla civilizována nově založená Svatá říše římská se svým prvním římským císařem Karlem Velikým (Carolus Magnus, Charlemagne) nejraději sídlícím v Cáchách (Aquæ Granni, Aix-la-Chapelle, Aachen), která tehdy sloužila všem Evropanům, hlavně Románům a Germánům. Z její západní části pronikaly novoty a civilizační vlivy do Čech nejen prostřednictvím přistěhovalců německého jazyka, nýbrž i osazenstev zde nově zakládaných klášterů. V důsledku prostředníků-Němců byli Slované v českých zemích civilizováni i kulturou německou. Pozdější civilizačně kulturní vlny vycházely z dnešní severní Itálie, do českých zemí se dostávaly z jihu přes alpské Němce v dnešním Rakousku.
Volky nevolky se hned na tomto místě musíme zabývat jejich podvodem. Zdánlivě nesmyslný výrok v titulu této podkapitoly je překladem německého úsloví Nicht alle Böhmen sind Tschechen, protože v češtině se péčí Jungmanna a Palackého záměrně nevytvořil výraz pro usedlé obyvatele Čech a českých zemí bez ohledu na jazyk. Čeština tedy nerozlišuje mezi Čechy definovanými jazykem a Čechy coby usedlými obyvateli Čech nebo českých zemí. Aby ono německé úsloví dávalo v češtině smysl, musí se opisným způsobem přeložit, například takto: „Ne všichni autochtonní obyvatelé Čech (českých zemí) jsou Češi definovaní jazykově.“
Z téhož důvodu přídavné jméno v názvu Království české nemá vůbec nic do činění se stejným přídavným jménem v pojmu český národ, pokud je definován jazykově, tj. všemi osobami s mateřským jazykem českým.
