CHURCHILLOVA REALPOLITIK A POČÍNÁNÍ ROOSEVELTOVO

Bývalý německý říšský kancléř z doby výmarské republiky Heinrich Brüning uvádí ve své knize vzpomínek dva pozoruhodné Churchillovy výroky. V roce 1934 Churchill prohlásil: „Jestliže Německo bude hospodářsky příliš silné, bude muset být zničeno. Německo musí být poraženo a tentokrát s konečnou platností.“ V roce 1938 odpověděl na zprostředkovací Brüningův pokus podobnými slovy: „Vše, co chceme, je, aby německé hospodářství bylo zcela zničeno.“

V roce 1936 sdělil Churchill generálu Robertu E. Woodovi: „Německo se stává příliš silné, musíme je zničit.“

Britský historik Martin Allen dokládá, že v červenci 1939 Churchill tvrdil: „Už velmi brzo bude válka.“

V den vypovězení války Německu, 3. 9. 1939 a v rozhlasovém projevu v listopadu 1939 Churchill prohlásil: „Tato válka je britská a jejím cílem je zničení Německa.“ Podle Churchilla tedy nebylo cílem Velké Británie zničení nacionálně socialistického režimu v Německu, nýbrž Německa jako takového.

Později, jak zaznamenal Emrys Hughes, Churchill řekl: „Musíte si uvědomit, že tato válka není vedena proti Hitlerovi nebo nacionálnímu socialismu, ale proti síle německého lidu, která musí být navždy rozdrcena, bez ohledu na to, zdali je moc v rukou Hitlera nebo páterů-jezuitů.“

Ještě 16. 9. 1989 (sic) psal britský Sunday Correspondent v podobném duchu: „Nevstoupili jsme v roce 1939 do války, abychom Německo zachránili od Hitlera nebo židy před Osvětimí nebo kontinent před fašismem (správně: nacismem). Jako v roce 1914 jsme vstoupili do války z neméně ušlechtilého důvodu, že nemůžeme akceptovat německou nadvládu v Evropě.“

Churchill se ke konci války snažil dokázat, že se distancoval od plošného (kobercového) leteckého bombardování německých měst a civilního obyvatelstva, jenže z opaku jej usvědčují jeho vlastní slova z protokolu ze schůzky se Stalinem 12. 8. 1941 v Moskvě: „Co se týče (německého) civilního obyvatelstva, nahlížíme na jeho morálku jako na vojenský cíl… žádné slitování neprojevíme.“

Churchill brzo popřel Atlantickou chartu, podepsanou 24. 8. 1941, její bod druhý, kde se praví: „Velká Británie a USA si přejí, aby nedošlo k žádným územním změnám, které nebudou v souladu se svobodně vyjádřenou vůlí národů, jichž se budou týkat,“ neboť o půl roku později, 7. 3. 1942, Rooseveltovi napsal: „Rostoucí tíže války ve mně vyvolala pocit, že zásady Atlantické charty by se neměly chápat tak, že odpírají Rusku hranice, které drželo, když je Německo napadlo.“ To znamená Besarábii, Bukovinu na úkor Rumunska, velkou část Polska a Finska, celou Litvu, celé Lotyšsko a Estonsko. Stanovisko amerického ministerstva zahraničí vůči němu bylo ostré: „Postoj britské vlády je nejen ze všech morálních hledisek neomluvitelný, nýbrž také mimořádně hloupý.“ F. D. Roosevelt Churchillův návrh chladně zamítl. Stálý podsekretář v britském ministerstvu zahraničí Alexander Cadogan si do svého deníku poznamenal: „Prodáváme Poláky za mísu šošovice… chováme se vůči Rooseveltovi urážlivě, popuzujeme ho. A k čemu?“

Ve známé fultonské řeči v roce 1946 Churchill prohlásil: „Až do roku 1933 a možná i do roku 1935 mohlo být Německo zachráněno od strašného osudu… všichni jsme mohli být ušetřeni hrůz, které Hitler způsobil lidstvu. V dějinách se nevyskytuje válka, které by bylo možné snadněji předejít včasnou akcí, než tato… Dle mého názoru bylo možné tomu předejít bez vypálení jediného výstřelu a Německo mohlo být silné, prosperující a vážené dodnes. Ale nikdo nebyl ochoten poslouchat a tak jsme všichni, jeden po druhém, byli vtaženi do hrozného víru.“

Britsko–sovětský pakt o spojenectví z 26. 5. 1942 obsahoval podle protektorátního časopisu Přítomnost i tajnou klauzuli, ve které Velká Británie uznávala mj. sovětské územní požadavky vůči Finsku, baltským státům, Polsku a Rumunsku, souhlasila s nároky na opěrné body v dalších strategicky důležitých místech, akceptovala sovětskou zájmovou sféru, vedoucí od Finska a části severní Skandinávie přes střední Evropu až k Bulharsku a Jugoslávii, i právo, aby Sovětský svaz spolu s Británií vykonával vojenskou kontrolu nad poraženým Německem a jeho satelity. „Podle této smlouvy spadá tedy také Česko-Slovensko do zájmové sféry sovětské. Sověty mohou získávati u nás i opěrné body a zřizovati posádky. To jest ovšem první krok k úplné bolševizaci, jak ukázal zřetelně osud států baltických,“ komentoval časopis. Ověřit existenci a obsah tajné doložky ke smlouvě nelze, dokumenty jsou dodnes nepřístupné.

Churchill a britská vláda tedy hodili Polsko, svého spojence, kvůli němuž šla Velká Británie do války, bez okolků přes palubu, neochránili je před svým dalším spojencem. Přitom britská vláda věděla od ledna 1941 od polské, jelikož se jí oficiálně dotázala, že vrácení východních polských území zabraných Sovětským svazem v roce 1939 a posunutí polských hranic na Odru a Nisu jsou válečnými cíly Polska. Východní polská území hodlali ponechat Sovětskému svazu.

28. 11. 1943 na konferenci v Teheránu při noční rozmluvě mezi oběma státníky Churchill iniciativně nabídl Stalinovi, což zdokumentováno již je, aby si ponechal polské území přivtělené k SSSR v roce 1939 slovy: „Po válce bude Sovětský svaz nepřekonatelně silný a Rusko bude mít po stovky let velkou odpovědnost za každé rozhodnutí, které ohledně Polska přijme. Osobně si myslím, že Polsko se může posunout na západ jako vojáci pohybující se přískokem vpřed. Pokud Polsko někde šlápne Němcům na kuří oko, nedá se nic dělat, ale Polsko musí být silné. Je to nástroj, kterého je v evropském orchestru třeba.“ V dopise svému ministru zahraničí Anthonymu Edenovi Churchill pak napsal: „Měli bychom se nyní pokusit ustavit východní hranice Polska a musíme si uvědomit skutečnost, že pobaltské státy a otázky Bukoviny a Besarábie se po vítězstvích ruských armád z velké části vyřešily samy.“ Franklin D. Roosevelt v Teheránu při soukromém klábosení se Stalinem jen ve dvou s tlumočníky řekl, že ohledně sovětských požadavků podržet si východní Polsko zabrané v roce 1939 nebude dělat potíže. Na společném zasedání se Stalin, Roosevelt a Churchill shodli, že východní hranicí Polska má být přibližně Curzonova, nebo, jak ji nazýval Eden, Ribbentrop–Molotovova linie.

Tato jednání komentoval v protektorátním tisku i ministr Emanuel Moravec: „Po teheránské konferenci jest dnes jasné, že od Finska až po Jugoslávii celý tento prostor i s jeho šestnácti národy byl Anglií zašantročen Sovětskému svazu.“ Malé národy, varoval dále, nemohou doufat v příchod západních vojsk, která by – po eventuálním zhroucení Velkoněmecka – obsadila východoevropské země dříve než bolševici, neboť i za těchto okolností by Angloameričané museli východní část střední Evropy po čáru Štětín–Terst poslušně odevzdat Moskvě. Tato oblast by každopádně zůstala pod sovětskou dominancí, kde by Anglie a Spojené státy nesměly „do ničeho ani pípnout.“

Systém Rooseveltova úřadování byl zvláštní. Zprávy, dopisy posílal prostřednictvím jednoho oddělení, odpovědi na ně přijímal zásadně přes jiné oddělení, aby nikdo jiný než on neměl všechny informace a přehled o komunikaci s jednotlivými osobami a institucemi a nemohl mu vytknout nesrovnalosti, nečestné jednání. Je známo, že v době války měl na něj největší vliv jeho poradce Harry Hopkins, spolupracovník sovětských tajných služeb. Kromě toho, že Roosevelt byl přesvědčením radikální socialista, chtěl též rozbít britské impérium, vlísat se do Stalinovy přízně (po teheránské konferenci byl přesvědčen, že se se Stalinem skamarádili) a skálopevně až do své smrti věřil sovětské lži, že polské důstojníky v Katyni postříleli Němci. Podle svědků, kteří ho důvěrně znali, nikdy nepochopil, že SSSR je policejní stát. Výstižně se o Rooseveltově vládní politice za druhé světové války vyjádřil George F. Kennan: „Nejen naše politika vůči Rusku, ale i naše obecné plány a závazky pro zformování poválečného světa se zakládaly na nebezpečném neporozumění osobnostem, záměrům i politické situaci sovětských vůdců.“
Jak Churchill, tak Roosevelt opět selhali v únoru 1945 na jaltské konferenci, porušili Atlantickou chartu ze 14. 8. 1941, kde se praví, že signatáři „neusilují o žádné zisky ať územní nebo jiné… nežádají žádné změny, které by neodpovídaly svobodně vysloveným přáním příslušných národů“, Churchill navíc článek 5 britsko–sovětské spojenecké smlouvy z 26. 5. 1942: „Oba partneři budou respektovat dvě zásady: nebudou pro sebe žádat územní zisky a nebudou se vměšovat do vnitřních záležitostí jiných států,“ když Stalin za slib, že „do dvou tří měsíců po kapitulaci Německa“ vstoupí SSSR do války proti Japonsku, žádal uznání sovětského nároku (1) na Vnější Mongolsko (na úkor Číny, přibližně dnešní stát Mongolsko), (2) na Jižní Sachalin a přilehlé ostrovy (na úkor Japonska), (3) poskytnutí mezinárodního statutu Panamskému průplavu se zajištěním „výsostných zájmů SSSR“, (4) pronájem čínského území s přístavem Port Arthur Sovětskému svazu (též Dalian, Ta-lian, Dairen, Rjodžun, dnešní název Lü-šun) jako vojenské základny, (5) právo využívat a spravovat společně s Číňany čínskou Východní železnici a Jižní mandžuskou dráhu (vše na území Číny) opět se zajištěním „výsostných zájmů SSSR“, (6) anexi Kurilských ostrovů (na úkor Japonska). Roosevelt námitky neměl, Churchill se podvolil, protože Dálný východ podle britského nazírání patřil do americké zájmové sféry. Čína, která byla takto Sovětským svazem poškozena, účastníkem jaltské konference nebyla a dověděla se o tom až po půl roce, 14. 8. 1945, v den vypovězení války Japonsku Sovětským svazem (SSSR vypověděl válku Japonsku čtyři hodiny po japonském rozhodnutí bezpodmínečně kapitulovat), kdy se tyto podmínky z jaltské konference, silně poškozující Čínu, staly nezvratnou realitou.

Otázka ponechání východních polských území Sovětskému svazu, dohodnutá již v Teheránu, se stala v Jaltě definitivní věcí. 20. 2. 1945 stanul Churchill tváří v tvář generálporučíku Władysławu Andersovi, který byl tím rozhořčen. Churchill mu vmetl do očí, že si za to mohou sami Poláci. Kdyby vyřešili sami otázku svých východních hranic dříve, „bylo by teď všechno jiné“. Pak prohlásil opět krajně nevhodně: „Dnes máme dostatek mužů. Nepotřebujeme vaši pomoc. Nechte si svoje divize, obejdeme se bez nich!“ Zapomenuty polské oběti v Itálii po boku Britů, zejména v bitvě o Monte Cassino. Následující britská vláda nepozvala polské jednotky na přehlídku vítězství v Londýně 8. 6. 1946 jako jediné z těch, které bojovaly po boku Britů ve válce. Přesněji řečeno pozvala jen polské letce z RAF, ale ti ze solidarity s nepozvaným polským pozemním vojskem odmítli. Více než 200 tisíc Poláků bojujících po boku západních spojenců proti Hitlerovi se pak stalo pro Británii nežádoucími osobami. Proč tomu tak bylo, když Churchill již nebyl předsedou vlády, čeká dosud na objasnění.

IGNOROVÁNÍ ZLOČINŮ SPOJENCI

Koncem října 1943 USA, Velká Británie a SSSR vydaly v Moskvě Deklaraci o krutosti, kde se psalo o „postřílení polských důstojníků“, což byla narážka na Katyň, coby o zločinu nacistického Německa. Též v ní byly uvedeny další nacistické zločiny jako popravy francouzských, nizozemských, belgických a norských rukojmí, povraždění krétských rolníků, ale ani jedno slovo o perzekuci židů, i když Britům a Američanům bylo známo střílení židovského obyvatelstva na okupovaném území Sovětského svazu i skutečnost, že sem a do vyhlazovacích koncentračních táborů v Generalgouvernement (Generalne Gubernatorstwo, Generální gouvernement) byli přesouváni z ghett. V deklaraci byla řeč o „národech“ Polska a Sovětského svazu beze zmínky o osudu židovské menšiny v obou těchto zemích. Tento dokument byl zveřejněn se záměrem, že představitelé Německa budou za nacistické krutosti po válce popohnáni před soudy.

Mezi Sověty, Poláky a západními spojenci panovala obecná shoda, že tuto válku nelze chápat jako válku za osvobození židů (sic), nejvyšší spojenečtí představitelé byli přesvědčeni, že židovské utrpení je nejvhodnější považovat pouze za jeden z důsledků všeobecně podlé německé okupace. Třebaže toho spojenečtí vůdci o probíhajícím holocaustu věděli dost, nepřimělo je to vést válku s Němci urputněji či věnovat utrpení židů zvláštní pozornost. Tím byla nastoupena cesta k poválečnému zamlčení spojeneckého příspěvku k nerušenému průběhu židovského šoa.

Považovalo se za nanejvýš žádoucí, tak znělo rozhodnutí US-Office of War Information v Londýně (Úřad USA pro válečné informace), německé zločiny v Polsku a v dalších obsazených zemích propagandisticky zveličovat. Bezmezné přehánění se týkalo i Poláků a jejich zpráv propašovávaných za války z komplexu koncentračních táborů Auschwitz (Osvětim) přes blízkou hranici do Generalgouvernementu a vysílané rádiem z Krakova do Londýna. „Jsem přesvědčen, že nepřeháním,“ prohlašoval v roce 1949 bývalý polský komunistický funkcionář Bruno Baum, „že největší díl osvětimské propagandy, která se rozšířila po světě, byl napsán námi v onom táboře (sic).“ Tedy i největší díl lží.

Yves Ternon píše, že ještě před příchodem německých policejních zásahových oddílů Sipo a SD (Einsatzkommandos der Sicherheitspolizei und des Sicherheitsdienstes, zásahové oddíly Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby), které předtím v Generalgouvernement střílely polské (celkem asi 60 000) a židovské obyvatelstvo (celkem asi 7000 obětí), organizovaly v Pobaltí, na Bílé Rusi a na Ukrajině pogromy židů tisíce příslušníků pomocných služeb, místní policie a dobrovolnických oddílů složených ze sovětských občanů. Ti pak, včetně někdejších komunistů a členů NKVD (sic), v těchto aktivitách pokračovali uniformách německých pomocných policejních oddílů pod taktovkou policejních zásahových oddílů (Einsatzkommandos der Sipo und des SD).

Vůbec první ze západních státníků, který byl informován prakticky hned od začátku, od 18. 7. 1941, o obsazích šifrovaných německých vojenských depeší, tedy i o střílení civilního obyvatelstva a židů německými policejními zásahovými oddíly v bývalých sovětských územích, byl britský ministerský předseda Winston Churchill. Britský tým dešifrantů a techniků z Bletchley Parku rozkódovával od tohoto data téměř každou německou vojenskou radiodepeši, těch s hlášeními německých policejních zásahových oddílů centrále v Německu bylo denně 20 až 30. Text depeší německých zásahových policejních jednotek z bývalých území SSSR berlínské centrále nepřipouštěl pochyb, například v depeši z 2. 9. 1941 z okolí Berdičeva, kde Churchill červeně zakroužkoval počet zastřelených židů a opatřil to svými iniciálami, se pravilo: „Zajatci 47, zastřelení židé 1246, ztráty žádné.“ Následující den v jiném hlášení se uvádělo, že v okolí Kamence Podolského bylo zastřeleno 4200 židů, za další čtyři dny bylo hlášeno ze stejné oblasti dalších 2200 zastřelených židů. Churchill těchto počtů Němci zastřelených využil ve svém projevu 12. 9. 1941. Následkem toho SS-Obergruppenführer Kurt Daluege, nejvyšší velitel policie, přikázal den poté zasílat hlášení s počty zabitých do Berlína jen kurýry. Velitelé zásahových policejních oddílů sice poslechli, ale po čase přešli v rádiových depeších k eufemismům; třeba zastřelení židů se skrývalo pod „akcemi podle válečných obyčejů“, zastřelení partyzánů pod označením „jsou mrtvi“ atd. a připojovali k nim opět počty.

V červnu 1942 se objevily zprávy o milionu usmrcených židů v britských denících, v červenci byly k dispozici již jasné důkazy o jejich vraždění. Dokumentující fotografie přivezl na mikrofilmu do Londýna polské exilové vládě její kurýr a odbojář Jan Karski. Britská vláda však nechtěla tyto informace šířit, aby se pak od ní neočekávalo, že s tím něco udělá. Keith Lowe ve své knize Savage Continent (česky vydáno jako Zdivočelý kontinent) podotýká, že Američané se zdráhali tomu uvěřit také kvůli tomu, že si vybavovali, jak se po první světové válce ukázalo, že mnohé zveřejněné příběhy o válečných hrůzách nebyly pravdivé, například objev továrny, kde se údajně vyrábělo mýdlo z lidského tuku. Nicméně v srpnu 1943 bylo v anglosaských zemích zveřejněno, že již zahynulo 1 702 500 židů.

F. D. Roosevelt nebyl ochoten poskytnout azyl evropským židům, ačkoliv USA měly pro to dostatek prostoru a hlavně potravin. Možná, že svou roli hrál i antisemitismus jeho manželky Eleanor. V roce 1938 bylo v USA 75–80 % obyvatelstva proti proti zvýšení imigračních kvót pro židovské uprchlíky a antisemitismus během války dále stoupal. W. Churchill byl pro jejich převzetí, ať to stojí, co to stojí. Byl však přehlasován ostatními ministry ve vládě s ministrem zahraničí Robertem Anthonym Edenem v čele, jehož sekretář přitom zaznamenal: „Bohužel je A. E. (Anthony Eden) v otázce Palestiny neoblomný. Miluje Araby a nenávidí židy.“ Když Edena prosil 6. 7. 1944 Chaim Weizmann, předseda Světové sionistické organizace, aby spojenecké bombardéry zastavily bombardováním železničních tratí k vyhlazovacím koncentračním táborům deportaci židů z Maďarska, Churchill nechal zaprotokolovat: „Ať RAF podnikne všechno, co je v jejích silách, a v případě potřeby se odvolejte na mne.“ Nic se však nestalo. Zůstává otázkou, zda by bombardování mělo vzhledem ke konfiguraci železniční sítě potřebný účinek. Přímé bombardování táborů by bylo doprovázeno oběťmi na životě z řad vězňů. Letecké útoky by byly málo efektivní, protože cíle ležely při hranici akčního radia angloamerických bombardérů, tedy by se musel značně redukovat náklad bomb. Nedalo se počítat s tím, že by bombardéry přistávaly na sovětských letištích, aby natankovaly palivo pro zpětný let. Není známo, že by se SSSR podobnou otázkou zabýval navzdory tomu, že měl k oněm koncentračním táborům relativně blízko.

Přibližně 2,6 milionu postřílených židů v okupovaných územích Sovětského svazu nastolilo po válce nepříjemnou otázku, jak Němci mohli dokázat zabít takové množství lidí za tak relativně krátkou dobu? Pomáhali jim v tom sovětští občané, kteří okamžitě po stažení sovětských vojenských sil, ponecháni sami sobě, začali bez jakéhokoli německého popudu vraždit židy. Útočící německá vojska byla mohutná, ale týlové jednotky byly nepočetné. K vraždění ze strany Německa byly vyčleněny německé policejní útvary, tzv. Zásahové skupiny a oddíly Bezpečnostní policie (Sipo) a Bezpečnostní služby (SD), kterým pomáhala první měsíce i německá Pořádková policie (Ordnungspolizei, Orpo). Sovětské obecní úřady, miliční jednotky a místní organizace jednoduše pokračovaly ve své práci za nových podmínek, místní mladíci se stávali obdobně jako předtím za sovětského režimu policejními dobrovolníky, část z nich se stala dozorci v německých koncentračních táborech. Policejní dobrovolníci ze sovětských občanů byli ozbrojeni, dostali německé uniformy a začali podle německých příkazů zabíjet. Ne výhradně, ale většinou židy. Do zabíjení na Východě byly tak či onak zapleteny statisíce (sic) místních sovětských pomahačů, bez nichž by se to nedalo zvládnout. O tom se historici až na výjimky nezmiňují a dodnes je to jedno z největších historických tabu Ruské federace.