SNAHY O ZLEPŠENÍ POSTAVENÍ NĚMECKA

16. dubna 1922 uzavřelo sovětské Rusko s Německem smlouvu v italském Rapallu, oba státy plně obnovily vzájemné diplomatické a konzulární styky. V tajném dodatku k této smlouvě se Rusko zavázalo k dodávkám zbraní pro německou armádu a k poskytování výcvikových prostor pro ni na svém území. Důsledkem smlouvy byla i velmi účinná úvěrová politika pro SSSR, například v únoru 1926 schválila německá vláda dlouhodobý úvěr pro SSSR ve výši 300 milionů marek, za který ručila do výše 60 %. V době, kdy světová hospodářská krize ničila národní ekonomiky, těžilo sovětské Rusko z faktu, že se na ně nevztahovaly zákony světového trhu; počátek světové hospodářské krize se shoduje se zahájením masivní industrializace SSSR. Sovětský trh se stal velmi atraktivním, pro investice v SSSR bylo možné získat výhodné úvěry nejen v Evropě, nýbrž i v USA, inženýři, specialisté a kvalifikované síly se do Ruska přímo hrnuli. Více než 75 % všech zařízení, které SSSR v roce 1932 instaloval, pocházely z dovozu; největší část z Německa. Hitler po svém nástupu k moci v lednu 1933 ukončil výcvik německých jednotek v SSSR a objem sovětsko–německého obchodu prudce poklesl. V dodávkách zařízení do SSSR nahradily Německo hlavně Spojené státy.

Zatímco v roce 1923 představovala německá produkce pouze 65 % objemu z roku 1913, v roce 1927 to bylo již 122 %. Dva plány (Dawesův a Youngův) za velkého žehrání Francouzů snížily objem reparací na reálnější úroveň, nicméně Němci za velké hospodářské krize v třicátých letech oznámili, že nejsou schopni pokračovat ve splácení. Moratorium prezidenta USA Herberta Hoovera v roce 1931 přerušilo splácení reparací na dvanáct měsíců. V roce 1932 na konferenci v Lausanne se stanovilo, že zbytek reparací ve výši tří miliard zlatých říšských marek má být splacen jednorázově. Toho Německo schopno nebylo a každý rok si úspěšně vyjednalo odklad. Málo se ví, že Německo si již ve 20. letech minulého století vypůjčilo od soukromých amerických investorů (a nesplácelo) více, než zaplatilo na reparacích. I Komunistická strana Německa (KPD) měla ve svém programu zrušení podmínek Versailleské smlouvy. Stranický list Die Rote Fahne z 24. 8. 1930 psal: „Slavnostně prohlašujeme, že v případě našeho uchopení moci budou všechny povinnosti vyplývající z versailleského míru prohlášeny za neplatné.“

Po druhé světové válce, v roce 1953, začala Spolková republika Německo podle uzavřené londýnské dohody o dluzích splácet svůj podíl v dosud nezaplacených reparacích Německé říše po první světové válce, v roce 1990 přibrala k tomu i podíl Německé demokratické republiky, aby v roce 2010 ony reparace i s úroky plně splatila.

Většina lidí si dodnes nepřipouští, že stát vyrábějící pro spotřebu, i když si obyvatelstvo musí utahovat opasky, ekonomicky sílí, tedy i Německo, protože reparační dodávky s výjimkou surovin byly určitou formou okamžité spotřeby. Mnozí čtenáři si snad vzpomenou na z ekonomického hlediska zcela mylnou tezi Ernesta Che Guevary, že „ještě více Vietnamů (myšlena vietnamská válka 1955–1975) ekonomicky zničí USA“. Do kategorie zboží brzké spotřeby patří totiž i zbraně. Zbraně se zničí buď použitím ve válce, nebo během relativně krátké doby morálně zastarají a je nutné je vyměnit za modernější. Zbrojením, tedy výrobou pro spotřebu, stát ekonomicky sílí. Zcela opačně, než se domníval Guevara.

Německo bylo od roku 1927 až do začátku roku 1935 prakticky odzbrojeno – nemělo tanky, letadla, těžká děla, vycvičené zálohy. Podle zkušeností trvalo tehdy obvykle až deset let, než se stát vyzbrojí, z čehož vycházeli i Hitler a Mussolini, když předpokládali ve svých úvahách, že osudovým rokem, kdy budou obě jejich země dostatečně vyzbrojeny, bude rok 1943. Jenže nikdo z rozhodujících evropských politiků nekalkuloval s tím, že Hitler je hazardní hráč, který bluffuje a dokáže i s nedostatečnými ozbrojenými silami oklamat protivníka – viz obsazení demilitarizovaného Porýní, přepadení Polska, a to dokonce při značně omezených výdajích na zbrojení.

Němečtí národní socialisté byli známi svým odporem k židům a církvím, přesvědčením, že socialismus se dá účinně budovat jen na národním principu, kapitalismus ani církve neměly být ušetřeny. K likvidaci církví a kapitalistů se němečtí nacisté nedostali, kdežto s diskriminací svých politických odpůrců a židů začali prakticky hned po převzetí moci 30. 1. 1933. Za židy byli jimi považováni i konvertité a bezvěrci, šlo o rasu. Přísně vzato se lidé podle nacistů dělili na rasy, jen židé byli „rasovým nic“, „opakem rasy“.

Nastoupivší německá národně socialistická vláda se snažila židy segregovat, zbavit majetku, přinutit je k odchodu ze země. V září 1935 byly vydány diskriminační rasové, tzv. norimberské zákony. Začátkem března 1938 ještě před anšlusem Rakouska byl Adolf Eichmann pověřen shromažďováním podkladů pro „zahraničně politické řešení židovské otázky“. O způsobu konečného řešení se rozhodlo až v průběhu války, v lednu 1942. Do onoho rozhodnutí se shromažďovalo židovské obyvatelstvo v ghettech.

Polsko se snažilo zbavit se židů ještě vehementněji než Německo. V roce 1937 vyslalo zvláštní misi pod vedením majora Mieczysława Lepeckého na Madagaskar, aby zjistila, za jakých podmínek by se tam část židů z Polska dala vystěhovat. Francie nakonec ani polskému přání vstříc nevyšla. Poláci též doufali, že se jim je podaří vystěhovat do židovského státu, který se se souhlasem Velké Británie vytvoří v Palestině. V roce 1938 Polsko alespoň zamezilo návratu svých občanů židovského původu z Německa zpět do země.

Vláda nacionálních socialistů oddělila říšskou marku od zlatého standardu a začala s hospodářskými reformami. Byly úspěšné. Začátkem roku 1933 při nástupu nacistů k moci bylo v Německu přes šest milionů nezaměstnaných, v roce 1936 byla dosažena plná zaměstnanost. Třetí říše uzavřela se 26 zeměmi v jihovýchodní Evropě a v Jižní Americe, které měly obdobný nedostatek deviz jako Německo, smlouvy o výměnném obchodu bez nutnosti platit za zboží (barter). V roce 1932 exportovalo Německo zboží za 241 milionů říšských marek, v roce 1937 již za 663 milionů RM.

Rozvinula se stavba dálnic. Na asfalt chyběly Německu devizy, proto se dálnice stavěly z betonových tvárnic, vyráběných z domácích surovin. Výrobce lidového automobilu Volkswagen (VW) potřeboval pneumatiky, ale kaučuk byl jen za devizy, vynalezl se tedy polymerizační proces umožňující výrobu kaučuku z uhlí. Auta potřebovala benzín, ropa byla taktéž jen za devizy, proto byl i benzín získáván z uhlí. Problémy byly i s oblečením, chyběly devizy na nákup bavlny. Problém vyřešil vynález umělých vláken, která se míchala s bavlněnými a vlněnými. Během čtyř let se postavilo milion a půl obytných domů, přičemž nájemné bytu v nich nesmělo překročit osminu průměrné mzdy dělníka. Půjčky mladým manželům se umořovaly při každém dítěti čtvrtinou půjčené částky s odůvodněním, že rodiče půjčku vracejí státu ve formě daní obsažených ve zboží kupovaném pro své děti.
Zajímavou exportní strategii vypracoval finančník Hjalmar Schacht. V druhé polovině 30. let začalo Německo vykupovat za relativně vysoké ceny zemědělské přebytky a suroviny od východoevropských států, též od Jugoslávie a Rumunska, s podmínkou, že získaný peníz použijí na nákup německého zboží. Tím ztratila Malá dohoda zcela smysl. V roce 1938 uzavřelo Německo smlouvu s Rumunskem, podle které mělo Německo přednostní odkupní právo na veškerou z Rumunska exportovanou ropu.

18. 6. 1935 povoluje britská vláda Německu smluvně a v rozporu s Versailleskou mírovou smlouvou vybudovat loďstvo ve výši 35 % výtlaku loďstva britského a 100 % v ponorkách.

1. 3. 1935 připadlo Sársko po lednovém plebiscitu pod dohledem Společnosti národů opět Německu. Versailleská smlouva platící od 21. 1. 1920 svěřila Sársko na dobu 15 let pod správu Společnosti národů. Hitler před jeho konáním navrhl Francii smlouvu o navrácení Sárska k Německu s tím, že surovinové bohatství země budou využívat i nadále Francouzi. Ti si byli tak jisti, že Sársko po plebiscitu zůstane Francii, že odmítli. Ale 90,8 % odevzdaných hlasů bylo pro připojení se k Německu, 0,4 % k Francii, 8,8 % obyvatel Sárska chtělo samostatnost. Na základě toho přednesl Hitler v Reichstagu vládní prohlášení, ve kterém se slavnostně za Německo zřekl nároku na Alsasko a Lotrinsko a prohlásil německo–francouzské hranice po návratu Sárska do Německa za definitivní.

ZVĚTŠENÍ NĚMECKÉHO ŽIVOTNÍHO PROSTORU

V 90. letech 19. století Německo začalo soupeřit s Velkou Británií, vrhalo miliony marek do stavby bitevních lodí, které by v době války udržely trasy do německých kolonií průjezdné. Soutěžení bylo finančně velmi zatěžující, takže Karl Haushofer, začínající formulovat zásady německé geografické politiky (pozdější profesor geopolitiky radící Hitlerovi, studoval u něj po první světové válce i Rudolf Heß), přišel na nápad změny pravidel, tj. vzdát se zámořských kolonií a vybudovat německé impérium na pevnině absorbováním etnických germánských skupin mimo dosavadní hranice Německé říše spolu s dostatečným územím. Obrovské budoucí impérium se mělo táhnout za příznivých okolností od Severního moře až po Pacifik. Haushofer při svých úvahách sice nezdůrazňoval skutečnost, že většina území na Východě patřila v té době Rusku, předpokládal však, že rozšíření německého impéria nastane výhradně mírovými prostředky (sic) a to během asi sta let.

Klíčové bylo získání půdy pro výrobu potravin, protože intenzifikace zemědělství byla tehdy v úplných počátcích, pokud se dalo vůbec o ní hovořit, takže cesta ke spolehlivému dostatku jídla při přibývání obyvatelstva státu byla extenzivní, cestou získávání nového zemědělské půdy.

Volání po rozšíření životního prostoru, Lebensraumu, zesílilo během první světové války a po ní. Značný vliv měla i skutečnost, že Německo ztratilo v první světové válce značnou část svého území. Fritz Fischer shrnul ve své práci z roku 1961 tehdejší německé cíle týkající se životního prostoru: Belgii dostat pod německou kontrolu, francouzská železnorudná ložiska anektovat, Ukrajinu a území po první světové válce vzniklého Polska připojit k Německu a vyčistit je od neněmeckého obyvatelstva.

Málo se uvádí, že myšlenka rozšíření životního prostoru vůbec nepocházela od německých nacionálních socialistů, Hitler ji pouze převzal a modifikoval. Na rozdíl od představ německých zastánců rozšíření životního prostoru zamýšlel si s Velkou Británií smírně rozdělit světovládu, ponechat Němce v Jižním Tyrolsku Itálii, aby v ní získal spojence v oblasti Středozemního moře, odmítl představu výmarské republiky, aby se zavržené státy, Německo a Rusko spojily na účet Polska a zcela v rozporu s politikou výmarského státu uzavřel 26. 1. 1934 s Polskem desetiletý pakt o neútočení. Tím omezil politický vliv Francie v Polsku. Stejně jako Haushofer nejevil zájem o zámořské kolonie ani o jejich opětovné získání. Byl přesvědčen o nutnosti expanze do širšího „německého východu“, který si ve středověku Němci podmanili a osídlili, aby pak byli odtud vytlačeni Slovany. Oproti Haushoferovým tezím omezil budoucí růst Německé říše na východ Irákem a pohořím Uralu, coby přirozeným nárazníkem mezi Říší a Asií, a zcela se vzdal jejího rozšíření západním směrem, kde by německá expanze mohla kolidovat se zájmy britskými. V knize Mein Kampf se Hitler věnoval Lebensraumu jen okrajově a v roce 1937 začal veřejně požadovat pro Německo „životní prostor na východě“.

Karl Haushofer se svým synem Albrechtem navázali ve 30. létech rozsáhlé styky s ukrajinskou organizací Hetman, usilující o osvobození Ukrajiny zpoza sovětské nadvlády. Západní část SSSR a Kavkaz hrály klíčovou roli v německých geopolitických představách: Ukrajina se měla stát říšskou obilnicí, kavkazské oblasti zdrojem ropy. Haushofer ale vždy uvažoval jen v pojmech: diskuse, jednání, plebiscit, smlouvy.

KONEC LOCARNSKÉHO PAKTU

7. 3. 1936 vstoupil Wehrmacht do demilitarizovaného Porýní, tj. do německého území na levém břehu až k hranicím Německa a na pravém do pásma širokého 50 km do vnitrozemí. Levobřežní území měli okupovat podle Versailleské smlouvy po dobu 15 let spojenci, nicméně se Německo v Locarnském paktu zavázalo po odchodu spojeneckých jednotek z levobřežního území nebudovat zde opevnění ani tam stacionovat své vojenské jednotky stejným způsobem jako předtím v pravobřežním demilitarizovaném pásmu.

Vinu za vojenský vpád do demilitarizované zóny – do vlastního německého území – historici obvykle připisují Hitlerovi, ale celý incident vyvolala Francie, i vina padá jednoznačně na ni. 2. 5. 1935 nahradila Francie svou smlouvu se Sovětským svazem o neútočení, uzavřenou v roce 1932, Smlouva o vzájemné pomoci mezi Francií a Svazem sovětských socialistických republik, smlouvou o vzájemné vojenské pomoci signatářských zemí. Jenže v dodatečném protokolu ke smlouvě obě strany deklarovaly, že si přijdou vojensky vzájemně na pomoc i v případě – a to bylo velmi na pováženou – že Společnost národů ozbrojenou pomoc nedoporučí, což by nastalo, kdyby jeden ze států byl agresorem, nebo by se jednalo o tzv. vyprovokovanou agresi. Oba státy tedy deklarovaly volnost vlastního rozhodování bez ohledu na Společnost národů, což hrubě porušovalo Versailleskou smlouvu, v případě Francie i smlouvu Locarnskou. Z povahy francouzsko–sovětské smlouvy logicky vyplývalo, že je zaměřena především proti Německu.
Velká Británie si toho byla vědoma a v dubnu 1935, ještě před jejím uzavřením, varoval britský ministr zahraničí John Simon francouzskou vládu, že „Velká Británie by byla znepokojena, kdyby Francie podepsala smlouvu, která by ji mohla eventuálně zatáhnout do války s Německem a to za podmínek, které jsou neslučitelné s článkem 2 Locarnského paktu.“ Francouzsko–sovětský pakt z 2. 5. 1935, ke kterému se 16. 5. připojilo i Československo s tím, že pomoc SSSR byla vázána na časově předcházející vojenskou pomoc Francie, byl porušením nejen článku 2 Locarnské smlouvy: „Německo a Belgie a rovněž tak Německo a Francie zavazují se navzájem, že s jedné ani druhé strany nepodniknou žádného útoku ani vpádu a že jedna ani druhá strana v nižádném případě se neuchýlí k válce.“ Text připojeného protokolu k francouzsko–sovětské smlouvě, u československého připojení se k paktu byl v připojeném podpisovém protokolu, umožňoval rozpoutání války in spe těmito slovy: „V případě, nevydá-li Rada (Společnosti národů) z jakéhokoliv důvodu žádného doporučení aneb nedospěje-li k jednomyslnému usnesení (o původci agrese nebo o nevyvolaném útoku), závazek pomoci přes to bude proveden.“ To bylo flagrantním porušením Versailleské smlouvy a s ní i stanov Společnosti národů.

Německo na porušení tohoto článku Locarnské smlouvy upozornilo 25. 5. 1935 nejen Francii, nýbrž i oba garanty Locarnského paktu, tj. Velkou Británii a Itálii. Zůstalo to bez odezvy. Ještě v lednu 1936 navrhlo Německo Francii uzavření paktu o neútočení. Francouzská vláda to odmítla a francouzský parlament 27. 2. 1936 francouzsko–sovětský pakt ratifikoval. Pro Německo to byl jasný signál, že Francie nepokládá Locarnský pakt pro sebe za závazný a že za stavu, kdy francouzské branné síly mnohonásobně převyšují německé, může být demilitarizovaná zóna Porýní coby součást Německa eventuálně využita k francouzskému vojenskému nástupu proti Německu přes ničím nechráněnou a negarantovanou vnitrostátní hranici demilitarizovaného území. Německý Abwehr získal konkrétní plán francouzského generálního štábu, vypracovaný na základě jednání Maurice Gamelina s maršálem Michailem Tuchačevským při jeho návštěvě Francie 13. a 14. 2. 1936, který předpokládal umístění francouzských vojsk do demilitarizovaného Porýní a pak výpad podél Mohanu (Main) směrem k Československu, kde by se na jeho hranicích setkala s Rudou armádou, viz XVI. díl protokolu z jednání Mezinárodního soudního dvora v Norimberku 1945–1946 (IMT).

Jelikož Francií porušený Locarnský pakt obsahoval i souhlas Německa s demilitarizací vlastního území v Porýní, Hitler pakt vypověděl a 7. 3. 1936 nechal vpochodovat jen 19 praporů Wehrmachtu do porýnské demilitarizované zóny, přičemž, aby otupil výhrůžnost tohoto činu, nechal obsadit levý břeh Rýna a města Saarbrücken, Trevír (Trier), Cáchy (Aachen) pouze třemi prapory z nich. Doprovodil tento svůj krok návrhem na demilitarizované pásmo po obou stranách Rýna zasahující částečně i do Francie a Belgie s určeným nejvyšším počtem francouzských, belgických a německých vojáků v něm a návrhem na uzavření smlouvy s Francií, Belgií a Holandskem o neútočení s britsko–italskými garancemi na dobu 25 let, dále že Německo znovu vstoupí do Společnosti národů, pokud bude nastolena rovnost i pro Německo. Návrhy byly odmítnuty.

Francie přesunula vojska z jihu země k německým hranicím. Britská vláda i přes prosbu Francie odmítla mobilizovat a nabídla Francii jen zprostředkování. 14. 3. 1936 se sešla Rada Společnosti národů, aby se tímto porušením Versailleské smlouvy zabývala. Francie žádala jednoznačné odsouzení německého činu, ale britský delegát podotkl jménem britské vlády: „Je zjevné, že vpád do Porýní představuje porušení Versailleské mírové smlouvy. Přesto nepředstavuje tato akce ohrožení míru a nevyžaduje bezprostřední protiakci. Bezpochyby oslabila moc Francie, ale neoslabila v žádném případě její bezpečnost.“ Ve Velké Británii panovala takřka jednomyslná shoda v tom, že Němci osvobodili své vlastní území, což byla pravda. Po týdnu porad se Společnost národů usnesla, že Německo porušilo článek 43 Versailleské smlouvy, tj. že v demilitarizované zóně je zakázáno udržovat a shromažďovat branné síly, ale nevznesla proti Německu sankce a ani nepožadovala stažení jeho vojsk z Porýní. Obsazení demilitarizované zóny dodatečně schválilo 29. 3. 1936 německé referendum.

Z vojenského hlediska bylo obsazení Porýní husarským kouskem, neboť bylo provedeno v podstatě boje neschopnou a slabou armádou. O rok dříve zavedenou všeobecnou vojenskou povinností byli vojáci Reichswehru rozptýleni coby instruktoři v nových útvarech, takže bojová hodnota německé armády byla mizivá. Po obsazení Porýní německými jednotkami bylo jasné, že Locarnský pakt již neplatí. Velká Británie se smluvně zavázala francouzské vládě vojenskou pomocí, bude-li Francie přímo napadena, v jakési dočasné náhradě za Locarnskou smlouvu, než bude uzavřena jiná, nová smlouva. Smlouva nahrazující Locarnskou ale už uzavřena nebyla a tak se Velká Británie od tohoto okamžiku musela starat o to, aby ji Francie nezatáhla do válečného konfliktu.
Francie byla vyvedena z konceptu – měla velkou armádu, Němci neměli prakticky žádnou. Mohla bez větších problémů vtrhnout do Německa, jenže, co pak? Vynutit si na Němcích slib, že se budou v budoucnu lépe chovat a pak zase odtáhnout? Jaké jiné řešení vlastně existovalo? Paříž se začala obávat, i když tomu nic nenasvědčovalo, že Němci budou chtít zpět Alsasko a Lotrinsko navzdory tomu, že se jej vícekrát smluvně a veřejně definitivně zřekli. Hitlerovo pozdější jednání o statutu Danzigu (Freie Stadt Danzig) s Polskem vzbuzovalo naopak starosti ve Velké Británii, která se domnívala, že jakmile bude tento problém vyřešen, přijde na řadu požadavek vrácení kolonií Německu. Tyto obavy vyvolala depeše britského vyslance v Berlíně Erica Phippse, který těsně před ukončením své mise v Německu v roce 1937 sdělil britskému ministerstvu zahraničí: „Hitler chce Rakousko, pak Sudety, pak Memel (dnes Klaipėda, oblast tehdy osídlená převážně německým obyvatelstvem, spravovaná po první světové válce Litvou), koridor (polský přístup k moři, přidělený Polsku po první světové válce), Danzig a nakonec ztracené kolonie.“

Skutečnost, že se Hitler prosadil proti svým poradcům a německé generalitě ve věci obsazení Porýní, kdy vojáci byli přesvědčeni, že Francie si to nenechá líbit a zcela určitě vojensky proti Německu vystoupí, se v důsledku vymstilo. Hitler začal podceňovat akceschopnost a rozhodnost cizích vlád a začal se přeceňovat – získal dojem, že jeho úsudek předčí odborný názor vlastního armádního velení. Též bylo jasné, že diplomatická jednání ke zmírnění podmínek Versailleské smlouvy nepovedou. Hitler začal od roku 1937 vyhrožovat… a měl úspěch. Svědectví britského vyslance Nevila Hendersona v Berlíně: „Poválečné zkušenosti nacistické Německo nešťastným způsobem naučily, že bez násilí nebo bez hrozby násilí se nedá nic docílit.“

Obsazení demilitarizovaného Porýní a konec Locarnského paktu vyvolaly pro Francii značně prekérní situaci. Belgie, od roku 1919 francouzský vojenský spojenec, zvolila v roce 1937 neutralitu, čímž pro Francouze vyvstal strategický problém, protože Maginotova linie proti Německu se táhla od švýcarských až po belgické hranice, a Francouzi nemohli počítat s tím, že neutrální Belgie zřídí na svých relativně krátkých hranicích s Německem opevnění. Zato francouzsko–belgická hranice byla značně dlouhá a prodloužení Maginotovy linie nepřipadalo z finančních důvodů v úvahu. Francie by zde ani opevnění postavit nemohla, protože by tím připustila, že se obrany Belgie vzdala, nebo že ji považuje za nepřátelský stát. Francouzi udělali tedy to, co se v takových případech dělává – předstírali před světem i před sebou, že problém neexistuje.