V souvislosti s výše uvedeným přistěhovalectvím byly do českých zemí importovány městské systémy často kompletně – včetně obyvatel a městských práv – jako zboží. Města v českých zemích byla zakládána ve středověku i později zásadně podle jednoho z německých modelů městských práv. Nutno zdůraznit, že města byla dána pouze svým statutem a právním rámcem – platily v nich jiné právní předpisy než za jejich hranicemi – nebyla tedy dána velikostí, počtem obyvatel, ani ohraničujícím opevněním (sic), obyvatelé měst podle německých právních předpisů odevzdávali daně králi, ne šlechtě. Výměnou za to města a jejich obyvatelé podléhali přímo králi. Čeští historici se snaží zastřít rozhodující roli německých městských práv při zakládání středověkých měst v českých zemích a v celé Evropě, město chybně definují, spíše zamaskovávají jeho vnějšími atributy: městskými hradbami, náměstím, kostelem (klášterem), radnicí, hospodou (krčmou) a podobně.

Jako první získal statut města v českých zemích v roce 1213 a to podle magdeburského práva Freudenthal (Vallis Gaudiorum, dnes Bruntál), ve stejném roce se stala městem, rovněž podle magdeburského práva, i Mährisch Neustadt (dnes Uničov). Jiné zdroje udávají pro Bruntál a Uničov i rok 1223, případně pro Uničov 1223 s tím, že Bruntál v té době již statut města měl.

Města záhy vystřídala již existující sídliště předměstského typu. Města se zakládala buď zcela nově nebo poblíž sídlišť se slovanským obyvatelstvem, která pak rychle pozbývala na významu, až postupně s německými městy splynula. Čeští panovníci právo zakládat města zaručovali pouze nově příchozím, což souviselo se stávající povinností již usedlého obyvatelstva odvádět daně zemské šlechtě, které by další daňové odvody králi neuneslo. Města se zakládala a spravovala dle jednotlivých jihoněmeckých městských práv, dále podle městského práva magdeburského, hlubčického (podle německého města Leobschütz, dnes Głubczyce), vídeňského a enžského (Enns v Rakousku), například Brno, vlámského, např. Freiwaldau (Frývaldov, dnes Jeseník, Vlámsko /Flandry/ byla tehdy německým dialektem mluvící země). Založená města (bez nevolníků s právem tržním, berním, celním, soudním, mincovním atd.) odváděla daně přímo králům, kterým se ve středověku neustále nedostávalo finančních prostředků. Později vznikala i města, která nepřevzala německá městská práva přímo z původních německých měst, nýbrž z jiného města, které je již používalo.

I šlechta a církev mohly s povolením panovníka zakládat města. Jenže jejich zájmem nebylo zřizování autonomních měst se svobodnými obyvateli (bez jim poddaných), takže zřizovali sídliště, která se pak stávala součástí panství šlechtice-zakladatele nebo příslušného biskupství. Tak se stalo, že téměř všechna města v Česku kromě Tábora a několika málo pozdějších výjimek byla založena podle německých městských práv samotnými německy mluvícími nebo podle německých městských práv českými panovníky.

Založením města byl pověřen lokátor. Ten měl za úkol vybrat místo pro zřízení města a po schválení panovníkem je vyměřit, dále najít a tam usídlit přišedší obyvatelstvo, tedy zajistit faktickou i právní existenci nového města. Nově vzniklé město bylo pak na město, odkud pocházela jím převzatá městská práva, po právní stránce vázáno a soud „mateřského“ města sloužil jako nadřízená soudní instance, ke které směřovala odvolání od soudu v novém městě. Později, po zákazu krále Václava IV. se obracet na městské soudy v cizině, se našly bližší odvolací instance: města založená podle magdeburského práva se pak odvolávala místo do Magdeburku k soudu do Litoměřic nebo do Olomouce, pro města s jihoněmeckými městskými právy se staly odvolacími městské soudy ve Starém Městě pražském a v Brně. Civilizační dosah přebírání urbánních systémů z německy mluvících zemí vysvitne, uvědomíme-li si, že i tak vzdálená města jako Kyjev, Minsk, Vilnius a Kaunas byla založena podle magdeburského městského práva.

Praha coby příklad. Na přelomu tisíciletí vzniká v Poříčí (dnes mezi ulicí Na poříčí, Revoluční třídou, řekou a Těšnovem) německé sídliště, ve 12. století zakládají němečtí mniši Kloster Strohhof (Strahovský klášter), okolo roku 1230 zakládá lokátor Eberhard s jihoněmeckými přistěhovalci německé město Stadt des Heiligen Gallus (další názvy: Nova civitas circa sanctum Gallum /Nové město kolem svatého Havla/, Gallusstadt, Havelské město, Město svatého Havla, Město u kostela svatého Havla). Pak teprve, někdy mezi lety 1235 až 1245 vzniká Prager Altstadt (Altstadt, Pragensis civitas, Pražské město, Staré Město pražské, Staré Město). Město svatého Havla si zachovává do roku 1287 samostatnost, pak se připojuje ke Starému Městu. Přemysl Otakar II. povolává Němce ze severního Německa a ti s lokátorem Pitrolfem zakládají Kleinseite (další názvy: Nova civitas sub castro Pragensi /Nové město pod Pražským hradem/, Civitas Minor Pragensis /Malé Město pražské/, Malá Strana), která dostává statut města v roce 1257. V roce 1320 na území dnešní Prahy vznikají Hradčany (Burgstadt /Hradní město/, Hradschin) ne coby město, nýbrž jako sídliště a součást panství purkrabího Berky z Dubé. Tím bylo až do roku 1598, kdy bylo Rudolfem II. vyhlášeno královským městem, za vlády Karla VI. bylo rozšířeno a vzato pod městské hradby Malé Strany. Všechna města na území Prahy byla spravována podle norimberského, švábského – Staré Město a Nové Město pražské (Prager Neustadt, Nova Civitas, Nova Locis, Nové Město, městem od roku 1348), a magdeburského městského práva – Malá Strana. Nové Město pražské nebylo ale založeno příchozími Němci, nýbrž českým králem Karlem I., současně císařem Svaté říše římské Karlem IV., který ze slovanských sídlišť před hradbami a příkopy Starého Města (jeden takový hraniční příkop, též pro pomalu odtékající splašky, vedl dnešními ulicemi Na příkopě, pak Národní třídou až k Vltavě) vytvořil královské město, takže jako jediné z tehdejších měst mělo výraznější část česky mluvících obyvatel.

Praha jako taková vzniká sloučením několika samostatných měst. Její název je asi odvozen od říčního prahu, tj. brodu, který se nacházel někde u Karlova mostu, možná přímo pod ním. Nejdříve byly v roce 1518 sjednoceny Staré a Nové Město, aby se o deset let později zase rozdělily, spojit města na území Prahy se podařilo až v roce 1784 za Josefa II. ze Starého Města, Nového Města, Malé Strany a Hradčan coby součásti Malé Strany. Převaha německých příjmení v Čechách a na Moravě je doložitelná od druhé poloviny 16. století [Müller 1943–2]. Sice tím nelze s jistotou prokázat převahu obyvatelstva německy hovořícího, nicméně je to silná indicie, že jazykoví Češi neměli v Království většinu a z příčin uvedených výše už vůbec ne ve městech. Až do druhé poloviny 19. století byla Praha podle převažujícího podílu německy mluvících německé město, protože ještě při sčítání lidu v roce 1856 se hlásilo 73 tisíc obyvatel Prahy k obcovací řeči německé a 40 tisíc k české [Groulík, Jaksch 1990]. V pozdější době postupným připojováním okolních obcí k Praze, v nichž žilo a do nichž se houfně přistěhovávalo především česky mluvící obyvatelstvo, se tento poměr zvrátil ve prospěch česky mluvících, takže v roce 1869 žilo v Praze již 123 tisíc Čechů a 30 tisíc Němců [Heimann], aby v roce 1900 bylo v Praze 91 % obyvatel českého jazyka a už jen 9 % německého [Pernes 2006]. Stejného postupu k docílení převahy českého obyvatelstva v některých převážně německých městech se použilo hned po první světové válce – příkladem budiž Brno nebo Olomouc.

Mýtus o Praze coby slovanském městě pochází od Aloise Jiráska, z Libušiny věšťby o slávě Prahy: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkati. Tam v lese jest místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž postavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti i proti městu mému. Budeť mu čest a chvála a bude slovutno světu.“ [Jirásek]

Literatura:

Groulík, Karel: Böhmens Irrweg durch das 20. Jahrhundert. Vlastním nákladem, České Budějovice 1994
Heimann, Mary: Czechoslovakia: The State That Failed. Yale University Press, Yale 2011; česky Československo. Stát, který zklamal. Petrkov, Havlíčkův Brod 2020
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (POZOR! České vydání je neúplné – do češtiny nebylo přeloženo 174 stran textu, z pěti dílů v jediném svazku chybí v českém překladu dva.)
Jirásek, Alois: Staré pověsti české. Cesty, Praha 1999
Müller, Karl Valentin: Deutsches Blut in Böhmen und Mähren, In: Böhmen und Mähren im Werden des Reiches. Volk und Reich Verlag, Prag/Amsterdam/Berlin/Wien/Leipzig 1943–2
Pernes, Jiří: Pod habsburským orlem. České země a Rakousko-Uhersko na přelomu 19. a 20. století. Brána, Praha 2006