Nejvyšší životní úroveň v celé historii a též nejvyšší míru svobod po roce 1918, ve srovnání s přechozím Rakouskem-Uherskem však nižší. S čím jsou obyvatelé ČR dnes nespokojeni? Se svou životní úrovní ve srovnání mezi sebou i s obyvatelstvem západní Evropy a s fungováním vlastního státu, do čehož spadá též korupce.

Český zvyk mít námitky proti nerovnoměrnému rozdělení majetku je zřejmě důsledek reliktu z doby národního obrození, z tehdy rozšiřovaného romantického bludu, že všichni Češi pocházejí ze stejných skromných poměrů, z chudičkých chaloupek. Z toho plyne, jestliže všichni vycházejí ze stejných poměrů, měli by se mít všichni přibližně stejně dobře. To se dodnes projevuje v podezíravosti, že když je někdo bohatý, tak určitě nabyl svého majetku nekalým způsobem, nebo se to promítá do pořekadla: Když soused má kozu a já ne, tak ať mu chcípne!

Následkem stejného bludu se průmyslová revoluce, tedy ještě za Rakouska-Uherska, vyznačovala malým počtem velkotovárníků česky mluvících, protože mít majetek se pokládalo podle ono obrozenecké lži za cosi nepatřičného, takže cca 3/4 průmyslu v českých (!) zemích bylo v roce 1918 v rukou německy hovořících. A následkem téže obrozenecké lži spatřuje dodnes 38 % českého obyvatelstva v reálném socialismu 1948-1989 spravedlivější, lepší, rovnostářštější společnost, než je ta dnešní. Zřejmě doufají, že by se zbohatlíky zatočila a ti by se pak maximálně vyskytovali v nejvyšších špičkách státu, prostě tam, kde nebudou na očích, čili tolik vadit už nebudou. Svou roli zřejmě také hraje nynější pro ně nepříjemná povinnost mít za svůj osud větší odpovědnost než za doby reálného socialismu. Zcela zřetelně se to projevuje při srovnání míry ochoty Čechů se stěhovat za prací oproti obyvatelům západní Evropy.

To, že v ČR jsou nižší platy a mzdy než v západní Evropě je způsobeno vícero důvody. Česká veřejnost je krmena fake news o vyvážení miliard korun ze země coby zisku zahraničních společností. To je naprostý blud, tyto zisky jsou předtím v ČR zdaněny, tedy český stát na tom vydělává. To je maximum, co každý stát může v tomto směru udělat. Jenže v naprosté většině dceřinné podniky zahraničních firem v ČR nefungují jako afiliace mateřských podniků, nýbrž byly kapitálem zahraničních mateřských firem založeny jako české (s firemním sídlem v ČR), takže i zisky po zdanění zůstávají v ČR. Obdobnou možnost měli i Češi a české podniky po roce 1989 – ekonomicky se etablovat v zemích západní Evropy a vlastně na celém světě. To navzdory kapitálu ochotně půjčovaného československými (českými) bankami, neučinili. Proč investice směřovaly jen do domácích podniků, se můžeme jen dohadovat. Roli v tom mohly hrát obavy z podnikání a investic v cizím prostředí, přesvědčení, že po změně systému v Československu se dá doma vydělat více a rychleji než na Západě, že po českých výrobcích bude, když zmizela exportní omezení, velká poptávka v zahraničí. Takže ať Češi nikomu nic nevyčítají, zavinili si to sami. Pro neefektivně vyrábějící české podniky bylo nakonec požehnáním, mnohdy záchranou před krachem přejít na výrobu dílů pro složitější západoevropské produkty či výroba, která se shrnuje pod pojem „montovna“.

Vysvětlení rozdílu ve výši platů a mezd mezi západní Evropou a ČR není tak jednoduché a jednoznačné, jak to prezentují česká média. Do českých výrobků je vloženo buď méně vysoce kvalifikované práce, nebo méně lidského, technického umu, nebo jsou méně kvalitní. Na Západě se tedy za ně dociluje nižších prodejních cen, aby vůbec byly prodejné. Pak je zákonitě k dispozici i menší objem peněz na platy a mzdy. V českých médiích se dnes hojně vyskytuje vysvětlení, že prodejem výrobně složitých finálních výrobků (třeba německými podniky) se dosahuje vyšší míry zisku než u komponentů (vyráběných českými podniky). To je sice principiálně pravdivé, ale zisky z prodeje značně složitých výrobků, např. automobilů nejsou nijak závratné – z jednoho osobního mercedesu má Daimler-Benz zisk něco přes 10 % z jeho prodejní ceny, z jednoho porsche má VW kolem 11 %, ostatní automobilové značky mají procento zisku nižší, obvykle kolem 5 %. Nicméně jsou zisky automobilek mírně nadprůměrné, protože zisk nemonopolních výrobců (nevyrábí dané zboží sám jako jediný na světě) se pohybuje v optimálním případě do 4,5 %. Vyšší zisk konečného, tedy v tomto případě německého výrobce není natolik velký, aby se jím takový rozdíl v českých a německých platech dal vysvětlit.

Naopak jsou zde skutečnosti, které by měly vést k rychlému zvyšování českých platů a mezd, ale kupodivu nevedou. Ve SRN se na mzdy a platy vynakládá 51,1 % HDP a v Česku jen 41,3 %, v Německu činí míra zisku podniků 39,2 % HDP a v Česku 49,0 %, zbytek jsou v obou státech daně. Pravděpodobné vysvětlení jevu, že české platy a mzdy nerostou tak rychle, jak by měly, je, že české podniky, tedy i ty založené v ČR německými (zahraničními) mateřskými firmami, používají rozdíl ve výši cca 10 procentních bodů ve výši zisku z větší části ke zvýšení svého zisku v ČR místo toho, aby jej vynaložily na mzdy nebo na technickou inovaci tamtéž. Jako indicie i jako příklad může posloužit všude rozšířený neblahý zvyk manažerů-Čechů velkých řetězců v ČR zvyšovat zisk maximalizováním marže v souladu se zavedeným českým zvykem „okrást bližního svého“, což je vykoupeno nižší kvalitou. Výrobce je nucen se přizpůsobit požadavkům řetězců, a aby se vešel do cenového limitu, musí někde produkt ošidit. Na Západě se dociluje vyššího zisku především zvyšováním objemu prodeje, konkurenční prostředí nedovoluje nemravné zvyšování marže. V Česku mají řetězce mezi sebou kartelové smlouvy, aby si nekonkurovaly a český protimonopolní úřad není schopen kartely rozbít. Do této praxe patří i polské potravinářské výrobky vyrobené (šizené) přesně podle požadavku českých řetězců, které se v Polsku vůbec neprodávají! Požadavkům českých řetězců se přizpůsobují i západní výrobci, takže do řetězce v Německu dodávají svůj výrobek ve stejném obalu a pod stejným názvem kvalitnější než do českého řetězce stejného jména.

Přecházíme k fungování českého státu. Je politováníhodné, že nebylo alespoň dosaženo dosud nikdy nepřekonané míry svobod, demokracie a fungování právního státu panujících v českých zemích v rámci rakouského mocnářství. Demokracie je dnes z velké části zaručena jen na papíře, v praxi neprosaditelná, protože bez fungování právního státu nelze plné demokracie dosáhnout. A právním státem Česko není, což je způsobeno mizernými zákony a českým bohulibým zvykem zákony a nařízení od druhé poloviny 19. století obcházet a ohýbat.

Markantní vadou českého státu je nedostupnost práva, projevující se zejména v délce soudních sporů. Nápravu tohoto stavu, pokud k ní vůbec dojde, lze očekávat nejdříve za dvě tři generace a to by musely být místo dosavadní tvorby českých zákonných paskvilů přebírány celé vyzrálé zákoníky ze západních zemí s kontinentálním právem a musel by se opustit v Česku oblíbený právní pozitivismus (neposuzovat vše rigidně podle litery zákona, nýbrž dbát i o soulad s duchem zákona). Jak jinak, když Češi si myslí, že vše vymyslí lépe, než kdokoliv na světě! Parlament jen chrlí zmršené právní předpisy.

Obyvatelstvo ČR se mylně domnívá, že demonstracemi podobnými jako v roce 1989 si vymůže politické změny, v poslední době výměnu na postu prezidenta a ministerského předsedy. To ale zásadní omyl! Kdo by zařídil odstavení obou z jejich postů a od moci? Formálně by se dalo využít práva petičního, kdy by se celou věcí musel zabývat parlament, jenže poslanci přece zbůhdarma neohrozí své setrvání na svých křeslech, které by bylo ohroženo předčasnými volbami! Zbývá tedy oba výtečníky v příštích volbách odvolit. Očekávat poté nějakou větší změnu k lepšímu nelze, protože většina českého elektorátu věří slibům politiků, není ochotna si připustit, že je nelze splnit, nebo že půjdou na úkor jiných potřebnějších věcí, na které pak nezbydou finance.

Babiš využívá i nedostatku politické kultury v ČR – neměl se nikdy stát pro střet zájmů již ministrem financí a dávno měl již odstoupit. Jenže instituce presumpce viny u politiků, pomocí níž by byl již dávno sesazen, v Česku neexistuje, byť na Západě je zcela obvyklá. Zeman zase těží z mezer v mizerně napsané ústavě, aby se prosadil. Z titulu svých postavení mohou zcela neformálně ovlivňovat úřady, složky státu, jednotlivce korupcí, vyvoláváním strachu z možného trestního stíhání či ze ztráty povolání, postavení, vyhrožováním.

Každý volič si prostě musí položit následující otázky: Je onen politikův slib vůbec realizovatelný? Jaká je vůbec záruka, že se nejedná o předvolební populistický slib, který politik nehodlá dodržet? Když bude ten či onen slib dodržen, nebudou finanční prostředky na něj vynaložené státu někde jinde a podstatněji chybět? Typickým příkladem poslední doby, kdy české obyvatelstvo selhalo ve svém úsudku, je zdanění církevních restitucí. Část z toho, co bylo církvím ukradeno, stát vrací, tedy není to příjem, není co na tom danit! Přesto značná část médii zhlouplého obyvatelstva si přála zdanění, které zarazil až ústavní soud. Druhým příkladem poslední doby je získání peněz do státního rozpočtu zdaněním rezervního fondu pojišťoven (pro nepředvídatelné pojistné události velkého rozsahu). Ten tvoří nevyužité pojišťovací prémie pojištěnců, není to tedy uložený zisk, není to tedy nic, co by se smělo danit! Nicméně Babiš, hledaje zdroje pro slíbené financování věcí, na které nejsou peníze, to prosadil a hlupáci sedící v českém parlamentu mu to odhlasovali. Bude to znamenat, že zahraniční pojišťovny po takovém nespravedlivém zásahu odtáhnou z ČR, nebo budou pojistné události vyřizovat ze zahraničí. To nepřispěje k bonitě České republiky, určující nakolik jsou investice v daném státě bezpečné. Proti tomuto zdanění obyvatelstvo ČR vůbec neprotestovalo. Tyto dva příklady za mnohé jiné ukazují, jak skóruje politická negramotnost obyvatel ČR, kteří se tím zásadně liší od západoevropských, kteří na takový špek neskočí.

Výhledy do budoucnosti neposkytují důvody k optimismu. Zvýšení politické gramotnosti českého obyvatelstva nelze v dohledné době očekávat – nikdo se o to nestará. V západoevropských zemích se pořádají, většinou nestátními nadacemi, různé vzdělávací akce pro nejširší vrstvy obyvatelstva, existují k tomu různé kurzy večerních škol atd.

Proto je nutné se obávat relativně rozšířeného požadavku na vystoupení země z Evropské unie. Ruská federace (RF) se opět snaží vybudovat z okolních zemí pás spřátelených států. Je to náhradní cíl, protože je jasné, že Ruská federace se světovou velmocí již nikdy nestane, dokud USA budou největší těžitelé ropy a zemního plynu na světě a bude udržovat RF ve stavu neustálých finančních potíží plynoucích z nízkých světových cen ropy a plynu, protože Rusko v podstatě nic víc nabídnout nemůže. RF se pokouší alespoň v Evropě hrát větší roli a pokud by v tomto úsilí byla úspěšná, znamenalo by to pro tyto země vytržení z Evropské unie a příklon k zaostalému Rusku. Formálně by si zřejmě zachovaly svou samostatnost, ve skutečnosti by se nastolily poměry obdobné, jako panovaly za reálného socialismu, ale že životní úroveň by v ČR klesla ještě níže, než byla před rokem 1989. Proč? Od Evropské unie a Západu by byla ČR oddělena celní bariérou, třeba i relativně nízkou, ale dostačující k tomu, aby méně kvalitní české výrobky ztratily na západních trzích svou dnešní cenovou konkurenceschopnost. Čím by se pak Češi živili? Montovny by z Česka kvůli clům odtáhly, výrobci komponentů by ztratili zakázky. Navíc Česko přestalo být už před lety soběstačné ve výrobě potravin! Českému obyvatelstvu by hrozila vysoká nezaměstnanost a hlad, v lepším případě by mnoho potravin bylo cenově běžnému obyvatelstvu nedostupných.