Naprostou raritou bylo, že až na zcela zanedbatelný počet několika desítek jedinců neměl nikdo z obyvatelstva budoucího státu o snahách československých exulantů T. G. Masaryka (podle cestovního pasu Rakušana, pak dvakrát po sobě Srba a nakonec Brita), E. Beneše a Francouze M. R. Štefánika tušení. Češi po celou dobu války toužili, stejně jako před ní, po větší míře národní autonomie v rámci Rakouského císařství, po něčem obdobném, co si vynutili v roce 1867 Uhři, ne po samostatném státě. Neporovnatelně vyšší počet Čechů, než československých legionářů bojoval za války v řadách rakousko-uherské armády. I syn Masaryka, Jan, vyznamenaný za statečnost rakouským císařem.

Historik Herbert A. L. Fisher, za první světové války britský ministr, popsal ve svých Dějinách Evropy, mnohokrát od roku 1935 vydaných, vznik ČSR takto: „Pravděpodobně nejvýraznějším pomníkem úspěchu válečné propagandy je náhlé vynoření se Republiky česko-slovenské… Většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Česko-Slovensko je dítětem propagandy.“ A jak známo, propaganda se skládá ze zamlčování důležitých skutečností, z pomluv a lží.

Vznik samostatného českého státu začali státníci zemí Dohody připouštět teprve v roce 1918, v posledních týdnech války. Dovršila to americká vláda ve svém prohlášení z 2. 9. 1918 (teprve osm týdnů před vznikem ČSR!), kde jako poslední po Francii a Velké Británii nejen uznala Čechoslováky za spojence, nýbrž i Národní radu zemí českých v Paříži (Conseil National des Pays Tchèque) za vládu dosud neexistujícího státu.

Československé dobrovolnické legie, složené z Čechů a z velmi mála Slováků, dislokované ve Francii, Itálii a v Rusku, byly součástí francouzské armády a dopomohly Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi k uznání jako spojenecké síly, ačkoliv tvořily pouze dvě promile (!) spojeneckých jednotek. Byly ale zformovány až v roce 1918, v posledním roce války, v Rusku o rok dříve. Do legií se nikdo nehrnul. Náborová akce za osobní účasti Masaryka přímo v Rusku nebyla příliš úspěšná, z českých a slovenských válečných zajatců rakousko-uherské armády v Rusku souhlasilo se vstupem do legií pouze necelých devět procent (!) z nich. Metody českých náborářů pro službu v armádě byly nevybíravé, Svaz česko-slovenských spolků na Rusi hrozil jim v případě odmítnutí vstupu do legií místo návratu domů deportací na Sibiř. V Itálii se z dobrovolného náboru do československých legií rychle staly regulérní odvody doprovázené výhrůžkami již odvedených českých důstojníků, že kdo odmítne, toho po válce doma, v novém státě pověsí, případně že bude ještě v Itálii souzen coby zrádce a zběh.

Požadavek samostatného českého státu vyžadoval rozpad Rakouska-Uherska. Když se státy Dohody v roce 1916 začaly přiklánět k uzavření míru s Centrálními mocnostmi, museli Masaryk, Beneš a Štefánik nasadit všechny zákulisní páky, aby státy Dohody odradili od podepsání míru, protože by české země zůstaly součástí Rakouského císařství a nevznikl by stát, kde první z nich si sám sebe představoval jako císaře malého středoevropského impéria, což nepřímo dosvědčují pozdější sochy a obrazy ho zobrazující na koni a v jakési vojenské polouniformě, a druhý se viděl jako jeho nástupce (raději už bez koně). O myšlence rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku českého státu se jim nakonec podařilo přesvědčit francouzské politiky a veřejnost pomocí jimi již předtím opulentně podpláceného francouzského tisku a sítě spřízněných francouzských ministeriálních tajemníků, ke kterých jim zjednal na začátku války přístup Štefánik. Pro ovlivnění mínění států Dohody používali Masaryk s Benešem většinou nečisté metody: intrikovali, předkládali polopravdy, lži, pomluvy i zfalšované dokumenty. Vliv Beneše a Masaryka byl zejména na francouzskou vládu a veřejnost veliký, protože francouzští politici a veřejnost měli jen matnou představu o vnitropolitických záležitostech v podunajské monarchii a dále od ní východ, takže Masaryk s Benešem jim byli jakýmisi poradci pro tyto záležitosti s výsledkem, že Francie jako první ze států Dohody se začala zaobírat myšlenkou samostatného českého státu vzniklého na troskách Rakouska-Uherska.

Válka nicméně pokračovala dál ještě dva roky, takže Masaryk a Beneš jsou významnými spoluviníky, že ve válce zahynuly miliony lidí navíc zcela zbytečně jen kvůli požadavku vzniku samostatného českého státu! Pouze spoluviníky jsou proto, že i Italové a Rumuni nedocílili ještě svých vyhlídnutých územních zisků a byli pro pokračování ve válce a i Francouzi si pod značným vlivem obou našich exulantů vytkli za svůj nový válečný cíl rozbít Rakousko-Uhersko. Beneš se k tomu v roce 1928 ve své knize Der Aufstand der Nationen. Der Weltkrieg und die tschechoslowakische Revolution vydané v Berlíně, do češtiny nikdy nepřeložené, otevřeně přiznal: „Aby nedošlo k předčasnému konci a tím k málo trvalému míru, za to jsme museli vší silou bojovat, i když nás to uvrhlo do tragických konfliktů s naším svědomím. Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství. Viděno z mravního hlediska to byla trýznivá situace.“ Jasné doznání se ke spoluvině na horách mrtvol jen kvůli vzniku samostatného českého státu! Je libo dnešním Čechům převzít za miliony zbytečně mrtvých kvůli samostatnému českému státu morální odpovědnost? Pokud tato otázka někoho popuzuje: Němci tak bez protestů dodnes činí za svůj nacionální socialismus.

Jaké výhody Československá republika jazykovým Čechům vlastně přinesla? Ostatní národnosti ve státě (Němci, Poláci, Jihomoravští Charváti, Maďaři, Rusínové, Rumuni, židé se mohli hlásit ke kterékoli národnosti včetně nově vytvořené židovské, Slováci byli sloučeni s Čechy do uměle vytvořeného národa československého), byly sice chráněni uzavřenou mezinárodní smlouvou vymezující práva občanů náležejících k menšinám etnickým, náboženským nebo jazykovým před zjevným útlakem, ne však před přenárodňováním a skrytým nátlakem.

Hlavním kritériem demokratičnosti každého státu v novodobých dějinách je zejména to, jak se v něm zachází s minoritami. Tvořit stát pro jeden národ v prostoru, kde žijí různé národy, případně velké skupiny definované náboženstvím nebo antropologicky, nemá velkou naději na trvalejší úspěch a nakládá na bedra národa „státního” úkol téměř nadlidský – neodstrkovat zejména ostatní národy, národnosti od organizace státu. Není divu, že se Češi tohoto úkolu nezhostili, selhali a přivedli stát po dvou desetiletích ke krachu. Vyjdeme-li z klasické definice demokracie od Abrahama Lincolna: „Jde o vládu většiny lidu v zájmu všeho lidu“, tak v meziválečném Československu demokracie nebyla.

V Předlitavsku, tj, v Rakouském císařství, v části dvojmonarchie bez Zemí koruny svatoštěpánské (bez Uher), nebyl zaveden až do konce jeho existence v roce 1918 úřední jazyk (!), úřadům a soudům bylo ponecháno na libovůli, v jakém jazyce budou mezi sebou jednat a korespondovat. Podání úřadu nebo soudu se zásadně vyřizovalo v jazyce podání. V Rakouském císařství neexistovaly národnostní menšiny, pouze národy, které byly sobě rovnocenné. České tvrzení, že Rakouské císařství bylo „žalářem národů“ je zcela jednoduše lež. V nové ČSR byl promptně zaveden úřední (státní) jazyk československý, v pomocném jazyku se příslušník tzv. kvalifikované menšiny (alespoň 20%) mohl obracet k úřadům a soudům jen v okresu, kde takto kvalifikovaná menšina žila a on tam měl bydliště. Například žid, který se hlásil k židovské národnosti (tedy Žid), se v takovém okresu s kvalifikovanou německou menšinou obracet k úřadům německy nesměl, byť jinak než německy, nedovedl! Právě kvůli tomu byla v meziválečné republice zřízena národnost židovská – k oslabení příslušných národnostních menšin. Totéž platilo například pro Maďara ze Slovenska bydlícího v Liberci, který znal kromě maďarštiny jen německy. Jeden i druhý se museli se obracet k úřadům jen ve státní jazyce československém, byť ho neovládali.

Za Rakouska měly obce rozsáhlé pravomoci, které jim v ČSR byly promptně odňaty. Téměř o všem pak rozhodovaly centrální orgány v hlavním městě, například jak se má jmenovat nový parčík v zapadlé obci v německém sídelním území, určovalo pouze Ministerstvo vnitra ČSR v Praze! Nad úrovní obce, někdy i okresu, nebyla instance, kde by bylo možné pro jinojazyčné obyvatelstvo zjednat případnou nápravu, protože všude, včetně parlamentu, byly národnostní menšiny přehlasovávány státním národem československým, nebo jejich odvolání proti rozhodnutí centrálních úřadů byla šmahem smetávána se stolu. Národnostní menšiny byly tedy Čechům vydány napospas, své oprávněné zájmy prosadit nikde nemohly. Ve Společnosti národů, která měla jejich stížnosti projednávat, měl E. Beneš takový neoficiální vliv, že ani nebyly připuštěny k projednávání.

Nikým nevolený československý parlament bez poslanců národnostních menšin (!), dokonce i bez Slováků, které zastupoval například Edvard Beneš, Alice Masaryková (!) a pár Slováků žijících v Praze, přijal do prvních parlamentních voleb v roce 1920 celkem 1180 (!) zákonů a vládních nařízení včetně ústavy ČSR. Poté po dobu přibližně jednoho roku bylo Československo demokratickým státem pro jednotlivce, než se v roce 1921 vytvořila tzv. Pětka z předsedů vládnoucích koaličních (číslice-název se pak měnila podle počtu stran ve vládě) – od této chvíle bylo demokratické zřízení opět zcela deklasováno až do zániku republiky v roce 1939. Původním účelem Pětky bylo zajistit si nemravné financování svých politických stran pomocí podílů na zisku ze státních zakázek přidělovaných podnikatelům-straníkům. Předsedové vládních, tj. koaličních stran se v Pětce nejdříve dohodli sami mezi sebou a svá rozhodnutí vnutili poslancům svých stran v parlamentu. Poslanci podle zavedené zásady tzv. vázaných mandátů museli po svém zvolení do parlamentu podepsat nedatované prohlášení, že se vzdávají svého poslaneckého mandátu, a odevzdat ho předsednictvu své strany. Když nehlasovali v parlamentu podle přání předsedů koaličních stran v Pětce, Šestce, Osmičce a podobně, doplnila jejich strana do jejich prohlášení datum a byli zbaveni poslaneckého mandátu. Většina poslanců parlamentu byla tedy tímto způsobem zcela vyšachována z rozhodování, poslanci koaličních stran neměli do rozhodnutí svých předsedů co mluvit až do konce československého státu.

Nicméně demokracii ničily i přijímané zákony. Zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. z. a n. byl zaměřen hlavně proti komunistům a národnostním menšinám, popíral demokracii, protože byl navržen nikoliv jako dočasný právní předpis, nýbrž coby trvalá součást právního řádu, o čemž svědčí použité formulace v jeho textu. Neúměrně zostřoval tresty za tzv. politické zločiny, za akce směřující proti jednotě, bezpečnosti a charakteru státu, včetně jejich pouhé přípravy. Byla jím zcela suspendována demokracie, neboť stát na jeho základě zřídil pro zvlášť těžké činy proti bezpečnosti země neporotní státní soudy, připouštěl zastavení periodického tisku, jehož psaní by závažně ohrožovalo bezpečnost státu a jeho činitelů nebo porušovalo národní či náboženskou toleranci atd. Některá jeho ustanovení byla nejasná s možností volného výkladu. Zcela zbytečnou ochranu poskytoval státním symbolům a ústavním činitelům; urážka prezidenta se stala trestnou. Nejvyšší soud svými výklady zákon ještě zostřoval, takže trestnými se staly i výroky, že „ČSR je vazalem Francie“ či že „císař pán byl lepší vládce než Masaryk“. Onen zákon umožňoval úřadům požadovat, aby sochy z doby mocnářství byly odstraněny z veřejných prostranství. Když komunistický poslanec Josef Haken postavil v parlamentu před ministerského předsedu symbolicky láhev lihu ozdobenou československou vlaječkou zapíchnutou do korkové zátky a láhev se nedopatřením převrátila a rozbila, byl vydán podle zákona na ochranu republiky k trestnímu stíhání za hanobení státních symbolů!

I další přijímané zákony popíraly zásady demokracie. Zde jen pár příkladů. 10. 6. 1933 začal platit zákon o mimořádné moci nařizovací č. 95/1933 Sb. z. a n. (tzv. zmocňovací zákon), kterým vláda byla zmocněna do 15. 11. 1933 vydávat nařízení s pravomocí zákona bez předchozího schválení parlamentem! Jeho účinnost byla novelami několikrát prodloužena, takže místo pěti měsíců byl v platnosti čtyři roky. Tím byl parlament po čtyři roky zcela – i po formální stránce – zcela vyšachován z rozhodování. I pak vcházely v platnost nové zmocňovací zákony, takže od poloviny roku 1933 až do konce republiky v březnu 1939 se republika bez nich obešla jen pár měsíců.

V červnu 1933 byl přijat zákon o ochraně cti č. 108/1933 Sb. z. a n. se značně ostrými sankcemi. V pozici chráněných subjektů se podle zákona vedle fyzických osob (i zemřelých!) ocitly zákonodárné sbory, jejich předsednictva, výbory a komise, vláda, soudy, úřady a sbory příslušné k výkonu veřejné správy, branná moc, četnictvo, policie.

Z 12. 7. 1933 pochází zákon a změnách řádu volení v obcích č. 122/1933 Sb. z. a n., který zavedl schvalování (!) zvolených starostů zemskými úřady, u okresních měst už přímo ministerstvem vnitra. Tedy výsledky voleb podléhaly rozhodnutí státu! Koho země, stát neschválil(-a), nesměl zaujmout funkci, do které byl zvolen!

Zákon č. 201/1933 Sb. z. a n. z 25. 10. 1933 umožňoval rozsáhlé zákroky proti jakékoliv politické straně, jako bylo zabavování jejího majetku, zastavení jejího tisku, zásahy proti s ní svázaným spolkům, obchodním společnostem či družstvům. Hned v prvním odstavci se uvádělo: „Byla-li činností politické strany zvýšenou měrou ohrožena samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko republikánská forma nebo bezpečnost republiky Československé, může vláda další činnost takové strany zastaviti nebo ji rozpustiti.“ Takové vágní vymezení umožňovalo státní zvůli. Další ustanovení tohoto zákona umožňovala vládě a úřadům zbavovat občany politických a občanských práv bez soudu, dokonce jen za příslušnost ke straně, jejíž činnost byla úředně zastavena. Po rozpuštění strany ztráceli mandát členové za ni zvolení ve všech zastupitelských sborech včetně parlamentu, nemohli ani za ně nastoupit náhradníci. Poslanci, kteří pozbyli svého mandátu, nebo jiní členové strany, kteří přišli o některou veřejnou funkci, „nejsou po dobu tří let od rozpuštění strany volitelní do zákonodárného sboru a do všech sborů a institucí, uvedených v § 10, a nemohou po tuto dobu ani jmenováním, ani jinak nabýti těchto funkcí.“ Důsledkem bylo, že voliči rozpuštěné strany ztratili zastoupení až do příštích voleb, což bylo skutečně mimořádným omezením demokracie!

Mýtem též je, že ČSR patřila mezi deset nejvyspělejších států světa. Nepatřila, v národním důchodu na hlavu byla na 17. místě, podle databáze Maddison Project při univerzitě v nizozemském Groningenu na 19. místě, před ní byly všechny západoevropské a skandinávské země, dokonce i poražené Německo a Rakousko, s výjimkou Itálie a Finska. Výše národního důchodu na obyvatele řadila Československo mezi státy Evropy – tedy nikoliv světa – na 13. místo.

Zato v roce 1932 byla ČSR výší cen vůbec nejdražším státem světa. Byly-li ceny v českých zemích v roce 1913, přepočtené na zlato rovny 100, pak koncem roku 1932 v ČSR byly 102, zatímco v USA 92, ve Francii 80, v Belgii 74, v Japonsku 67. Za určitý obnos vyjádřený ve zlatě bylo v ČSR ke koupi méně zboží než v zahraničí.

Domácí výroba byla drahá vlivem nevhodně vysokého kursu koruny zavedeného v raných 20. letech ekonomickým diletantem A. Rašínem, coby ministrem financí ČSR, což s nedostatečnou technickou úrovní výrobků podlamovalo export. O „technologické vyspělosti“ ČSR svědčí i to, že v roce 1937 tvořil podíl strojírenských výrobků v československém exportu pouhá 3 %; dovoz stejné komodity jej značně (!) převyšoval. Tomuto údaji se přestanete divit, uvědomíte-li si, že meziválečná republika za celou svou existenci nezvládla výrobu kuličkových ložisek (!), ani licenční (!) výrobu celokovových letadel z Francie a SSSR, přičemž to druhé de facto vyžadovalo pouze dodržení výrobních postupů.

Poválečná republika (1945–1948) se hned od 9. 5. 1945 koncipovala jako nacionálně socialistický stát, vykazující proti předchozímu režimu v Německu jen tři rozdíly: (1) cizím, parazitujícím tělesem na těle národa nebyli rasově nevhodní, židé, později i cikáni, nýbrž neslovanské národnostní menšiny, (2) nacionální socialismus prosazovala navzdory tomu, co stálo v jejich volebních programech, naprostá většina československých politických stran, z českých všechny, tedy ne pouze ta, co měla národní socialismus v názvu a (3) uskutečnilo se znárodnění. Politické strany podle pravidel Národní fronty (NF) musely táhnout za jeden provaz, pod hrozbou automatického rozpuštění nesměly přejít do opozice. Jak známo, byly zakázány všechny další předválečné politické strany, které nebyly v Národní frontě, zejména dvě nejvlivnější – v Česku agrární a na Slovensku ľudová. Je nutné s povděkem kvitovat, že sedm desetiletí poté první český profesionální historik Vít Smetana vyšel na veřejnost s podobným názorem: „Samotnou existenci státu v hranicích, jež navíc ani nebyly předmnichovské, vysídlení německé menšiny a garanci bezpečnosti ze strany SSSR jistě nelze označit za úspěch, jestliže byl následován destrukcí demokratického uspořádání a nastolením režimu, jenž si v řadě ohledů příliš nezadal s nacistickým.“

Některé oblasti prohlásila NF za tabu a zakázala jejich kritiku nejen svým stranám, nýbrž i tisku a společenským organizacím. Byly to zejména: vztah k SSSR, k jeho vnitřní i zahraniční politice, znárodnění průmyslu, vládní program, projevy a činnost prezidenta. Výsledkem bylo, že vláda se sice formálně zodpovídala parlamentu, fakticky ale Národní frontě, tedy sama sobě (teoreticky vedoucím funkcionářům vládních stran v případě, kdyby nebyli členy vlády). Tím byla demokracie zcela popřena, i když čeští historici tvrdí opak.

Když Beneš v únoru 1948 dodatečně na přání Gottwalda zprostil funkce i ministry Tymeše a Majera (tak to zní v protokolu, tedy neabdikovali), nastala konečně kýžená situace, kdy odstoupila nebo byla zbavena funkce nadpoloviční část vlády, a tudíž celá československá vláda měla za povinnost podle ústavy odstoupit. Benešovou povinností bylo celou vládu rozpustit, nedoplňovat ji, někoho pověřit koaličními jednáními a sestavením nové vlády podle výsledků posledních parlamentních voleb, nebo vypsat nové volby. Beneš musel vědět, že doplněním stávající vlády o odstoupivší většinu ministrů v rozporu s výsledky voleb 1946 porušuje ústavu, kterou prostě a jednoduše ignoroval. Nejednalo se tedy o převzetí moci pučem, nýbrž o umožnění převzetí moci komunisty samotným E. Benešem. Proč tak učinil, není dodnes známo.

Shrňme. Rakouské císařství (bez Uherského království) bylo mnohem demokratičtějším státem než poté Československá republika a nynější Česká republika. Císařství národnostní menšiny neutiskovalo, dokonce ani pojem národnostní menšiny neznalo, což se nelze říci o ČSR. Demokratický přínos republiky oproti monarchii spočíval snad jen v zavedení všeobecného volebního práva pro ženy omezeného pouze nejnižší věkovou hranicí. Zcela nedemokratickým státem ČSR byla do prvních parlamentních voleb v roce 1920 (nevolené Revoluční národní shromáždění tvořilo zákony) a znova se stala nedemokratickou v okamžiku vzniku vládnoucí Pětky v roce 1921. Od zániku československého státu v roce 1939 v Československu po dlouhých pět desetiletí demokracie nebyla. Český stát od roku 1993 papírově demokratickým státem již je, ale k tomu, aby byl ve skutečnosti demokratickým, by musel být právním státem, protože prosaditelnost práva je nezbytně nutnou podmínkou demokratického státu. A právním státem Česká republika není, tím bylo naposledy v českých zemích Rakouské císařství. Bylo tedy zapotřebí ho rozbíjet?