První světová válka jako boj o svobodu, spravedlnost, sebeurčení a demokracii, termíny šířené Wilsonem, Masarykem a dalšími, jsou bludy, které v české společnosti přetrvávají dodnes. Ne, že by takové vznešené myšlenky Wilson, francouzští liberálové a svobodní zednáři nevzývali, leč příčiny války byly prozaičtější. Vedla se o udržení nebo získání větší moci mocností. To není marx-leninský názor, nýbrž závěr vycházející z fakt. Francie chtěla odčinit porážku z války v roce 1870–1871, získat zpět Alsasko, Lotrinsko a navíc německá území na levém břehu Rýna, Rusko mělo válečné cíle dalekosáhlejší, oslabit Německo, rozčlenit Rakousko-Uhersko, zvýšit vlastní vliv na Balkáně, proniknout ke strategicky důležitým místům v Turecku, požadovalo Halič, Bukovinu, Východní Prusko a Slezsko [Brod 2002]. Německo válečné zisky naplánovalo nemělo, jeho cílem bylo zabránit válce na dvou frontách. Nejvíce si přála hospodářsky zničit Německo Velká Británie, i válkou.

Ještě v první polovině 19. století bylo britské impérium pánem moří, což si v minulosti vůči hlavním konkurentům, Španělsku a Francii, vynutilo silou svého válečného loďstva. Francie byla nejsilnější kontinentální velmoc, Německo ještě neexistovalo. V druhé polovině 19. století se rozložení sil v Evropě mění. Pod vedením pruského ministerského předsedy Ottona von Bismarck se po porážce Francie ve válce 1870–1871 spojily německé státy a státečky do jednoho útvaru, Německé říše. Pruský král Wilhelm I. se prohlašuje 18. 1. 1871 německým císařem právě ve Versailles, kde se o půl století později zpečetí osud posledního německého císaře a poraženého Německa. V roce 1871 tak vzniká ve střední Evropě stát, který se brzy stává hospodářskou mocností a rivalem Velké Británie.

Porážka od Pruska ve válce 1870–1871 a vznik Německé říše těžce zasáhly francouzskou hrdost, protože Francie dosud na východě od své hranice dobyla vše, co si usmyslila. Francouze se bolestně dotklo, že museli odstoupit Německu Alsasko a Lotrinsko, současně se ale nemínili vzdát svého výsadního postavení na kontinentu, a to porážce navzdory. Francouzský politik Francolin předvídal budoucí vojenský střet s Německem slovy, že „vypuknutí války je Den, na který čekáme“.

Již v roce 1895 zpracoval německý generální štáb plán válečných akcí proti Francii a Rusku umožňující vyhnout se válce na dvou frontách. Od té doby byl pravidelně aktualizován a zpřesňován. Vycházel z faktu, že ruská armáda dosáhne plné mobilizace vlivem špatné a nedostatečně husté železniční sítě (její hustota v Německu byla více než desateronásobná), nedostatečné organizace a absence silnic až za 105 až 120 dní. Německo potřebuje pro mobilizaci 15 dní, porazit Francii musí do šesti týdnů a potom všechny síly vrhnout proti Rusku.

Nepřátelsky vůči Německu se stavěla zejména Velká Británie. V londýnském týdeníku The Saturday Review se 24. 8. 1895 objevuje pod titulkem Our True Foreign Policy (Naše oprávněná zahraniční politika) následující: „Hlavní náš konkurent v obchodu a námořní přepravě není dnes Francie, nýbrž Německo. Ve válce s Německem bychom vyhráli vše a neztratili nic.“ Dva roky poté, 11. 9. 1897, stejné periodikum nezakrytě požaduje Germaniam esse delendam (z latiny: Německo musí být zničeno).

Britové se oprávněně obávali o svůj monopol v mezinárodním obchodu. Příjmy z německého exportu dosáhly na přelomu století částky 1,045 miliardy britských liber, z britského jen o málo více: 1,075 miliardy, rozdíl tedy činil 3 %, přičemž po vzniku Německa v roce 1871 v podstatě jen pár plachetnic pod jeho vlajkou brázdilo Baltské moře, aby v roce 1900 přes čtyři tisíce německých obchodních lodí rozváželo zboží po celém světě, dováželo jiné a rejdařství Hamburg-Amerika-Linie se stalo největším na světě. V britských průmyslových kruzích bylo hned od počátku německé exportní expanze veřejným tajemstvím, že německé výrobky jsou značně kvalitnější než britské.

Britská elita nicméně toužila po zachování světové nadvlády Velké Británie, případně po dominanci anglosaského světa, hlavně bez významnější konkurence, nehodlala mladému německému státu nic ze své moci přepustit, a to ani v obchodní oblasti. Od nástupu královny Victorie na trůn v roce 1837 (mimochodem Němky kvůli v té době personální unii s Hannoverským královstvím) neprožila Velká Británie za jejího panování ani jeden rok bez války, britské vojenské síly byly nasazeny ve všech koutech světa ve více než stovce ozbrojených konfliktů. Síla Velké Británie však spočívala v mohutném válečném loďstvu, ne v armádě. Začínalo být jasné, že když Británie bude muset vojensky vystoupit proti Německu na evropském kontinentě, aby je vojensky a hlavně hospodářsky zničila a že na to sama stačit nebude, že bude k tomu potřebovat spojence na kontinentu se silnými armádami, Francii a Rusko. Jenže britsko–francouzské vztahy byly v té době značně nepřátelské, v roce 1895 kvůli Suezskému průplavu došlo málem k válce mezi oběma zeměmi, obě země si konkurovaly v Africe, a s Ruskem se Británie přetahovala o vliv v Asii, zejména ve Střední.

Když královna Victoria v roce 1901 zemřela, stál před jejím synem a nástupcem na trůně Edwardem VII. nesnadný úkol usmířit si Francii a naklonit si Rusko, což dokázal pomocí obratné vládní diplomacie během šesti let. Pak nastala potřeba infikovat touhou po zničení Německa širší britskou politickou scénu, ne pouze politiky ve vládě, protože vlády přicházejí a odcházejí, a tak za tím účelem vytvořil ministerský předseda Arthur Balfour již v roce 1902 Committee of Imperial Defence (Výbor obrany impéria). 8. 4. 1904 byla podepsána tzv. Entente cordiale (Srdečná dohoda) mezi Velkou Británií s Francií, v níž si rozdělily zájmové oblasti v Africe, a v tajné doložce se zavázaly k vojenskému spojenectví vůči Německu. Vztahy s Ruskem narovnala 31. 8. 1907 Sanktpetersburská (Petrohradská) britsko–ruská smlouva vymezující zájmové sféry obou zemí ve Střední Asii. Persie (dnes Írán) byla rozdělena do tří zón (severní ruské, jihovýchodní britské a neutrální mezi oběma těmito zónami), Afghánistán byl uznán za de facto britský protektorát. Rusku za spojenectví ve válce proti Německu slíbila Británie ovládnutí úžin v Bosporu a v Dardanelách, které potřebovalo Rusko k neomezenému proplouvání černomořského loďstva do Středozemního moře. V případě mezinárodního napětí, válečného konfliktu a po následném uzavření úžin by Rusku její flotila v Černém moři byla prakticky k ničemu. [Macgregor – Docherty]

V roce 1905 první lord admirality John Fisher požadoval od krále Edwarda VII. sto tisíc vojáků, kteří se měli vylodit na pomořanském pobřeží, aby odtud táhli na Berlín. Tentýž Fisher v roce 1912 poznamenal, že „se připravuje velká válka, aniž to kdo tak vnímá“.

V memorandu z 1. 1. 1907 vysoký úředník britského ministerstva zahraničí sir Eyre Crowe mj. napsal: „Prvenství Německa na moři je neslučitelné s existencí britské říše. I kdyby však Velké Británie nebylo, přinutilo by sloučení největší pozemní a námořní moci v jedněch rukou celý svět, aby se spojil a zbavil se tohoto přízraku.“

Britský ministr války Richard Burdon prohlásil 3. 8. 1911 o Německu: „Taková země a její lid mohou být vyřazeni ze soutěžení kulturního lidstva jen špionáží a násilím.“ To zní vysloveně jako ospravedlnění budoucí války.

Úpadek Velké Británie jako světové hospodářské velmoci dokumentuje i skutečnost, že roku 1860 i s koloniemi se podílela 25 % na veškeré světové průmyslové výrobě, ale v roce 1913 to bylo již méně než 10 %, zatímco Německo samo vyrábělo 15 % světové produkce, a to bez kolonií.

V rozhodujících britských kruzích na přelomu století zavládla představa, že „cíl Německa nespočívá v ničem menším než ve zničení britské moci, ponížení Anglie a rozbití impéria.“

Nenávist vůči Němcům dostoupila tak daleko, že londýnský biskup anglikánské církve Arthur Winnington-Ingram v únoru 1915 vyzýval britské obyvatelstvo těmito slovy: „Semkněte se pro velké křížové tažení, k – nemůžeme to popírat – zabíjení Němců. Usmrcovat je, nikoliv kvůli zabíjení samému, nýbrž abychom zachránili svět. Zabíjet dobré stejně jako špatné, mladé muže jako i staré… zabít je dříve, než civilizovaný svět bude sám zabit.“ [Macgregor – Docherty]

Francouzský ministerský předseda a současně ministr zahraničí Raymond Poincaré ujistil v roce 1912 ruskou vládu, že Francie bude Rusko za každé situace vojensky podporovat, bude-li Rusko někým napadeno nebo někoho napadne.

Ruský armádní časopis Razvědčik psal již v lednu 1914: „Nám všem je snad velmi dobře známo, že se připravujeme na válku na západní frontě především proti Němcům… Nejen vojsko, nýbrž veškerý ruský lid musí si zvyknout na myšlenku, že se chystáme ke zničujícímu zápasu proti Němcům a že německé státy musejí být zničeny, i kdybychom přitom ztratili statisíce lidí.“ [Schultze-Rhonhof 2003] Hlavní ruské válečné cíle vyložil dne 13. 9. 1914 francouzskému vyslanci Maurici Paléologovi ruský ministr zahraničí Sergej Sazonov: zřízení opevněných ruských základen na Bosporu a v Thrákii (v oblasti průlivu Dardanely, Dardanellia, dnes Çanakkale boğazı) a destrukce Rakousko-Uherska osvobozením Slovanů, výměnou nabídl Francii podporu pro její požadavky na levém břehu Rýna [Fejtö].

Po zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este 28. 6. 1914 v Sarajevu a ultimatu Srbsku 23. 7. byli Srbové ochotni přijmout rakouské požadavky s výjimkou jediného: připustit vyšetřování rakouských úředníků na vlastním území. Jenže spojenec Srbska, Rusko začalo již 23. 7. (!) s částečnou mobilizací v rozsahu čtyř vojenských okruhů, což odpovídalo přípravě na velkou válku; rozšířeně pak mobilizovalo od 28. 7. a plně od 30. 7. Ruská mobilizace byla namířena především proti Německu, méně proti Rakousku-Uhersku. Dne 28. 7. vypovědělo Rakousko Srbsku válku, což by byl za normální situace jen lokální ozbrojený konflikt mezi dvěma státy.

Mezi 26. a 31. 7. se Německo a Velká Británie pokusily válce zabránit, navrhly konferenci o Balkánu s účastí Ruska. Německý císař Wilhelm II. se 31. 7. pokusil intervenovat u svého bratrance, ruského cara Nikolaje II. Týž den, 31. 7., oznámilo Rakousko-Uhersko, znepokojené mobilizační aktivitou ruských vojsk podél hranice s Haličí, že 4. 8. započne se všeobecnou mobilizací. To už bylo čtvrtý den ve válečném stavu se Srbskem, Bělehrad byl ostřelován.

K ruské mobilizaci tehdejší náčelník mobilizačního oddělení ruského generálního štábu Sergej Konstantinovič Dobrovolskij napsal: „Celý (ruský) mobilizační plán byl předem rozpracován až do konce a do posledního detailu. Když se zvolil okamžik, stačilo stisknout knoflík a celý stát začal automaticky fungovat s přesností hodinového strojku. Zastavit jej nešlo. Zcela mechanicky bylo tak rozhodnuto o počátku války.“ [Dobrovolskij, Jaksch 1990]

Německý vyslanec v Petrohradě Friedrich von Pourtalès předal 31. 7. oficiálně příslušnou nótu s výzvou k zastavení ruských válečných příprav do 1. 8., do 12. hodiny místního času. Ministr zahraničí Sergej D. Sazonov i car mu ale vysvětlili, že z „technických důvodů nelze mobilizaci přerušit.“ Rusko tedy vědomě způsobilo celoevropský válečný konflikt, který pak přerostl ve válku světovou. 31. 7. telegrafoval ruský vyslanec v Paříži Alexandr P. Izvolskij do Sankt Petersburgu: „Francouzský ministr války v nejlepší a srdečné náladě mě informoval, že vláda se závazně rozhodla pro válku.“

Na německé ultimatum se Rusko neobtěžovalo reagovat a tak 1. 8. v 19 hodin předal německý vyslanec v Petrohradě nótu o vyhlášení války. Týž den mobilizovala Francie [Jaksch 1990, Nálevka 2006]. Německo vyhlásilo mobilizaci teprve s předáním nóty o vypovězení války Rusku jako vůbec poslední a 3. 8. po dodnes ne zcela vyjasněném leteckém bombardování Německa francouzským letectvem se prohlásilo být ve válečném stavu s Francií. Rakousko-Uhersko vypovědělo 6. 8. válku Rusku.

Německo jednalo v souladu se svou válečnou doktrínou, podle níž rychlé vojenské ochromení Francie je jedinou možností jak předejít válce na dvou frontách, což vyžaduje obejít přes neutrální Belgii francouzská opevnění na společné hranici a vpadnout do Francie podél kanálu La Manche, kde opevnění nejsou. Německá vojska obsadila Lucembursko a překročila 3. 8. hranice Belgie poté, co belgická vláda zamítla německou žádost o přesun vojska přes belgické území. Velká Británie s mobilizovaným loďstvem již od 26. 7. (!) vypověděla Německu válku 4. 8. 1914.

S neutralitou Belgie to v pořádku nebylo. Podle oficiózního výkladu dějin ji porušila německá vojska svým přechodem na francouzskou frontu přes belgické území. Jenže již v roce 1906 začala jednání, která vyústila do tajné úmluvy mezi Velkou Británií a Belgií o vyslání britské armády do Belgie proti Německu o síle 105 tisíc mužů. Úmluva řešila i takové detaily jako přidělování styčných belgických důstojníků a tlumočníků k jednotlivým britským vojenským jednotkám, jak a kde budou léčeni zranění britští vojáci a podobně. V únoru 1914 byl dodatečně tajně stanoven i takový detail, jako byl speciální výměnný kurs libry pro britské vojáky v Belgii. Belgie tedy minimálně osm let před vypuknutím války porušovala svou neutralitu. [Macgregor – Docherty].

Vznik světové války ovlivnil, ne však vyvolal (nedá se to označit za příčinu jejího vypuknutí) sarajevský atentát 28. 6. 1914 na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho ženu, hraběnku Sophii Chotkovou. Takových politických vražd se v té době odehrávalo mnoho, ale tato byla zajímavá podle toho, co měla vyvolat a čemu měla zamezit. Srbští nacionalisté se potřebovali nástupníka trůnu zbavit, protože chtěl jednotlivým národům v mocnářství v rámci etnografických (jazykových) hranic přiznat práva obdobná těm, které dosud mělo v mocnářství jen Uhersko a v rámci Uherského království Chorvatské království. Pro jižní Slovany v říši chtěl zřídit čtyři státní útvary: Kraňsko, Království chorvatské, Vojvodinu, Bosnu a Hercegovinu. Všechny nové státy monarchie pak chtěl spojit v šestnáctičlenné federalizaci. Takovým uspořádáním by se Srbům, podporovaným Ruskem, rozplynula vidina Velkosrbska, království jižních Slovanů pod srbským královským rodem Karađorđevićů, protože Slovinci a Chorvaté se cítili v Rakousku-Uhersku v podstatě spokojeni a nedalo se očekávat, že by se po zvýšení své autonomie federalizací připojili k Srbsku a k velkosrbským plánům. Český stát měl v 16členné federaci odpovídat přibližně pozdějšímu protektorátu, to jest bez budoucí federální země Německé Rakousko, kterou měl tvořit pás území přilehlého k hranicím kolem celých Čech a Moravy, bez Německé Moravy vytvořené z Rakouského Slezska s kusem severní Moravy. Tedy na území českých zemí (Království českého) měly vzniknout tři státy.

František Ferdinand nesnášel jakýkoliv nacionalismus, nejen maďarský a český, nýbrž i německý a všechny další nacionalismy v monarchii se vyskytující. Mluvil dobře česky, měl z češtiny maturitu, zatímco jeho manželka, nominálně Češka, znala česky pouze pár slov. Na jaře 1913 František Ferdinand, když Conrad von Hötzendorf, náčelník generálního štábu, opět požadoval preventivní válku proti Srbsku, prohlásil věštecky: „Conradova idea je bláznovství, válka s Ruskem je náš konec. Jest­li­že nastoupíme proti Srbsku, pak stojí Rusko za ním a máme válku s Ruskem. Mají se rakouský císař a ruský car navzájem svrhnout z trůnu a uvolnit cestu revoluci?“ Jeho slova se vyplnila.

Shrňme. Přímým viníkem rozpoutání světové války bylo Rusko, tím, kdo dlouhodobě tahal v zákulisí za provázky, aby k ní došlo, byla zejména Velká Británie. Přímý zájem na válce s Německem měla Francie.

Zdroje:

Brod, Toman: Osudný omyl Edvarda Beneše. Academia, Praha 2002

Dobrovolskij, Sergej: Mobilizacija russkoj armii v 1914 godu. Vojannyj sbornik, svazek I. Bělehrad červenec/srpen 1921

Fejtö, François: Requiem pour un empire défunt. Histoire de la destruction de l´Autriche-Hongrie. Lieu Commun, Paris 1994; česky: Rekviem za mrtvou říši. O zkáze Rakouska-Uherska. Academia, Praha 1998

Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (České vydání je neúplné – do češtiny nebylo přeloženo 174 stran textu, z pěti dílů v jediném svazku chybí v českém překladu dva.)

Macgregor, Jim; Docherty, Gerry: Hidden History. The Secret Origins of the First World War. Mainstream Publishing 2014; německy: Verborgene Geschichte. Wie eine geheime Elite die Menschheit in den Ersten Weltkrieg stürzte. Kopp Verlag, Rottenburg 2014

Schultze-Rhonhof, Gerd: 1939. Der Krieg der viele Väter hatte. Der lange Anlauf zum Zweiten Weltkrieg. Olzog-Verlag, München 2003