Typickou ukázkou aplikace českých dějepisných lží je článek “Do jednotek Waffen-SS nevstupovali jen Němci. I Švýcaři či Švédové měli ,,spasit” svět od židů”. U jen sám titulek článku sugeruje čtenářům nepravdu. Převažující motiv u dobrovolníků-cizinců pro vstup do německých Waffen-SS se lišil podle země jejich původu. U středo- a východoevropských národů převažovala představa boje proti bolševismu a likvidace komunistického režimu v SSSR, u západo- a severoevropských zase pangermánské představy, likvidace židů hrála trochu roli snad jen u islámských divizí Waffen-SS. Naprosto nepravdivou je informace v článku, že „cizinci mohli být přijímáni do Waffen-SS, protože zde nepanovala tak přísná kritéria na ,čistotu´ rasy jako v jiných německých vojenských či paramilitárních organizacích,“ bylo to přímo opačně. Článek navíc opomíná, že do Wehrmachtu, Allgemeine SS a Waffen-SS se mohli lidé dostat i z donucení, nedobrovolně. Jak to tedy vlastně bylo s povoláváním a vstupováním do německých ozbrojených sil?
Schutzstaffel (SS, česky Ochranný oddíl) byla organizace NSDAP, jakási vnitrostranická policie, nikoli tedy armádní útvar. Zajišťovala strážní úkoly, po uchvácení moci v Německu nacisty též hlídání koncentračních táborů. Do SS se vybíralo podle rasových kritérií, povolávalo se do ní z branců odváděných do Wehrmachtu nebo z povolávání mužů k práci Reichsarbeitsdienstem (RAD, Říšský pracovní úřad). V roce 1939 se začaly vyčleňovat z běžné SS vojenské jednotky zvané Waffen-SS, které byly poprvé vojensky nasazeny při přepadení Polska v září 1939. Sice podléhaly coby policejní složky i nadále Reichsführerovi SS (říšskému vůdci SS) Heinrichu Himmlerovi, nicméně z povahy své výzbroje a účasti na vojenských operacích úzce spolupracovaly s velením Wehrmachtu, takže de facto byly podřízeny armádnímu velení. Během války pro nedostatek branců se radikálně postupně snížily rasové požadavky pro výběr do SS, takže nakonec se do SS rukovalo jako do běžných jednotek Wehrmachtu, bez výběru. A do Wehrmachtu byli povoláváni i židovští míšenci prvního stupně (50 % židovské krve, dva ze čtyř prarodičů židé) pokládání ještě za nežidy.
Na základě dobrovolnosti byly vytvořeny dvě smíšené divize Waffen-SS z Norů a Dánů, jedna divize z Němců, Švédů, Finů a Švýcarů. Dobrovolníci z řad Valonů, Francouzů, Španělů a Chorvatů rukovali nejdříve do Wehrmachtu a po pádu Francie byly z nich vytvořeny jednotky Waffen-SS. Vznikly i útvary Waffen-SS flámské, holandské, maďarské, ruské, italské, lotyšské, estonské, finské, švédské, ukrajinské, běloruské, albánské, bulharské, rumunské, dánské, norské, srbské, kavkazské (z národů Kavkazu), turkestánské (z Uzbeků, Turkmenů, Kazachů, Karapalpaků, Kirgizů), volžsko-tatarské, volžsko-finské, východoturkické (Udmurtové, Tuvinci, Jakutové), gruzínské, arménské, ázerbájdžánské, tatarsko-krymské, kozácké (z ruských kozáků).
Celkem bojovalo na německé straně, tj. ve Waffen-SS, ve Wehrmachtu a sloužilo v Allgemeine SS 1,2 až 1,24 milionu občanů SSSR (!), což je dodnes nejvíce utajovaná skutečnost v Ruské federaci.
Češi s protektorátní státní příslušností do německých ozbrojených sil nesměli. Měli však možnost se z vlastní vůle přenárodnit, stát se tak německými státními příslušníky a byli pak odvedeni. Ke konci války, v roce 1945, se začalo s výcvikem českých dobrovolníků jednotky SS a Wehrmachtu (Němci nakonec vyškrtli podmínku pro Čechy, že se předtím musí stát Němci), jenže mezitím válka skončila. Ani Slováci ze Slovenské republiky nerukovali do německých ozbrojených sil. Kdo tak učinil dobrovolně, dostal okamžikem narukování německou státní příslušnost.
Další výklad bude trochu složitější. Češi v územích odstoupených v roce 1938 Německu, pokud se oni, nebo jejich přímý předek po meči tam narodil(-i) před rokem 1910 a měl(-i) tam k 10. 10. 1938 bydliště, dostali německou státní příslušnost přidělenu bez ohledu na svou národnost a z moci úřední, na Hlučínsku jim byla vrácena. To vše bez toho, zda dovedou německy. A museli narukovat. Že se hlásili i nadále, např. u úřadů, při německém sčítání lidu v roce 1939, k české národnosti, jim nebylo nic platné.
Čechy a Poláky v polském (těšínském) záboru, kteří v září 1939 připadli také do Německa, zapsaly německé úřady, pokud nebyli členy předválečných polských politických organizací, do Německého národního soupisu, oddělení III (Deutsche Volksliste, Abteilung III, DVL III). Všichni z tohoto oddělení dostali s jistým zpožděním německou státní příslušnost na odvolání a museli na vojnu. Na národnost se jich nikdo neptal, německy nemuseli dovést ani slovo.
Jak takové osoby posuzovat, když se své národnosti nikdy nevzdali? Od roku 1871 v Německu platí tato definice: „Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost.“ Po válce z nich byli opět Češi a Poláci. Přiznat tak, že i Češi byli ve Wehrmachtu a v SS? Toho se žádný profesionální historik dosud neodvážil.
