V Deníku.cz se píše: „Heydrich předsedal konferenci ve Wannsee, na které dohodl usmrcení miliónů lidí židovské národnosti ve vyhlazovacích táborech smrti.“ Článek je podepsán redakcí a autor(-ři) zcela určitě před jeho zveřejněním rešeršoval(-i). Tento jediný výrok je přímo ukázkovou kvintesencí, jak česká historiografie překrucuje dějiny.

Z cca jedenácti stovek německých koncentračních táborů bylo jen šest po válce označeno spojenci za vyhlazovací. Všech šest z oněch táborů bylo osvobozeno Rudou armádou a nacházejí se v dnešním Polsku. Zabíjeni byli v nich i židé, ale ne podle židovské národnosti, nýbrž výhradně podle rasy. První lež českých historiků, protože to jim musí být známo. V meziválečném Československu se hlásila jen přibližně jedna třetina židů k židovské národnosti, ostatní k německé, československé, maďarské, polské, rusínské a podobně.

Pro další výklad ocitujme amerického historika Timothyho Snydera, kterého nelze podezřívat z popírání holocaustu: „Holocaust spojujeme s nacistickou ideologií, ale zapomínáme přitom, že mnoho vrahů nebyli nacisté ani Němci. Uvažujeme především o německých židech, ačkoli většina z těch, kteří ztratili život během holocaustu, předtím v Německu nežila. Představujeme si, že většina z nich zahynula v německých koncentračních táborech, byť většina se v nich nikdy neocitla. Za viníka prohlašujeme stát, ačkoli k vraždění mohlo dojít jen tam, kde se státní instituce zhroutily. Navíc vinu zjednodušujeme a přičítáme ji celým národům.“ Takže máme i druhou lež českých historiků, tvrzení, že židé byli převážně vražděni v německých koncentračních táborech. Miliony židů totiž zahynuly mimo koncentrační tábory v bývalých sovětských územích zastřelením tak, že vrazi stáli jen krok dva za svými oběťmi, protože hromadné, „tovární“ zabíjení nebylo k dispozici [Burleigh]. Navíc většinu evropské židovské populace nestříleli Němci, nýbrž se o to staraly statisíce sovětských občanů v uniformách pomocných německých policejních sborů. T. Snyder píše, že bez pomoci sovětských dobrovolníků v řadách zformovaných policejních oddílů i coby dozorců v koncentračních táborech by se nikdy nepodařilo v okupovaných územích Sovětského svazu tolik židů i nežidů pobít a uvěznit v koncentračních táborech na východ od Německé říše [Snyder 2010]. I to musejí čeští historici vědět.

Konference ve Wannsee pod vedením R. Heydricha rozhodla v lednu 1942 o vystěhování evropských židů na východ Evropy, do dobytých sovětských území. Po útoku proti SSSR se začalo uvažovat o tom, že se po rychlém vojenském vítězství židé pošlou do opuštěných táborů GULAGu, zejména za Uralem [Snyder 2015]. Konference jednala o způsobech jejich deportování do nově dobytých východních území, přičemž ze stěhování měli být vyloučeni židovští vojenští veteráni z první světové války, osoby starší 65 let a židé, kteří pracují v podnicích důležitých pro válečné úsilí. Nutno zdůraznit, že v protokolu z konference ve Wannsee není ani náznak toho, že židé tam mají být zlikvidováni [Reitlinger].

Z celkem třiceti číslovaných a tajných exemplářů protokolu z konference ve Wannsee se zachoval jen jediný s pořadovým číslem 16 a to v archivu německého ministerstva zahraničí. Byl zveřejněn v 50. letech ve Spolkové republice Německo v Aktech k německé zahraniční politice [ADAP], redigovaných, cenzurovaných a vydaných západními spojenci. V roce 1961 se však v knize s názvem Eichmann und Komplizen napsané zástupcem hlavního amerického prokurátora s nacistickými zločinci u IMT (Mezinárodního vojenského tribunálu) v Norimberku Robertem Maxem Wasiliiem Kempnerem objevila další faksimile exempláře protokolu s přesně stejným pořadovým číslem 16, který se od prvního sice nelišil zněním textu, ale použitým psacím strojem, velikostí a tvarem razítka s nápisem Geheime Reichssache!, přičemž na exempláři z ADAP je SS psáno runami (německé psací stroje z nacistické éry měly k tomu speciální klávesu) a spisová značka je napsaná rukou, aby na na exempláři zveřejněném Kempnerem bylo SS napsáno na stroji latinkou a naopak spisová značka napsána strojem [Mentel]. Originál Kempner ani po výzvách nepředložil. Protože oba tajné protokoly stejného čísla byly veřejnosti prezentovány jako faksimile originálu, nedá se z toho nic jiného vyvodit, než že alespoň u jednoho se jedná o podvrh, nebo že oba prezentované exempláře č. 16 mohou být podvrhem. Faktem je, že neexistuje žádný dokument z konference ve Wannsee, ba ani jedno svědectví o tom, že konference ve Wannsee se zaobírala zabíjením židů na východ od Německé říše. Takže další lež českých historiků.

Zdroje:

Akten zur deutschen auswärtigen Politik. Frankfurt a. M. /Baden–Baden, Keppler-Verlag 1956, 1957

Burleigh, Michael: Moral Combat: Good and Evil in World War II. HarperCollins Publishers, New York 2011; česky: Morální dilema. Dějiny druhé světové války. Academia, Praha 2016

Mentel, Christian: Nur ein „Fetzen Papier“? Das Protokoll der Wannsee-Konferenz als Objekt revisionistischer Geschichtsfälschung. Vortrag am 29. November 2009 in der Gedenk- und Bildungsstätte Haus der Wannsee-Konferenz, www.ghwk.de/fileadmin/user_upload/pdf-wannsee/newsletter/newsletter_26.pdf

Reitlinger, Gerald: Die Endlösung. Hitlers Versuch der Ausrottung der Juden Europas 1939–1945, Colloquium Verlag, Berlin 1956

Snyder, Timothy: Bloodlands: Europe between Hitler and Stalin. Basic Books, New York, 2010; česky: Krvavé země. Paseka/Prostor, Praha/Litomyšl 2013

Snyder, Timothy: Black Earth: The Holocaust as History and Warning. Tim Duggan Books, New York 2015; česky: Černá zem. Holokaust – Historie a varování. Prostor, Praha 2015