V článku https://www.historieblog.cz/2018/10/dokument-karlovarsky-program/ se vyskytuje dost chyb a nepřesností.
Určitě je značný rozdíl, když se tam třetí požadavek z celkových osmi karlovarských požadavků z 24. 4. 1938 českému čtenáři podává ve zmanipulovaném překladu coby „uznání nedotknutelnosti německého sídelního území“ místo „stanovení a uznání německého sídelního území“, jak zní korektní překlad.
Není pravda, že sudetoněmecké karlovarské požadavky pocházejí od Hitlera. Zpracovalo je vedení SdP samo. Henleinovi Hitler 28. 3. 1938 při prvním oficiálním setkání obou sdělil, že „zamýšlí československý problém v dohledné době řešit“, a dodal, že „Říše sama nezasáhne a za události je nadále odpovědný Henlein sám“. Henlein na žádost Hitlera tehdy přebírá úlohu hájit politiku Němců českých zemí, kterou Hitler svěřil výhradně do rukou SdP. V souladu s požadavkem von Ribbentrop z předchozího dne žádá Hitler Henleina, aby se nespokojil jen s dílčími ústupky, které by mohla československá vláda před světem neopodstatněně vydávat za národnostní řešení. Henlein zformuloval tento úkol vlastními slovy: „Musíme tedy stále požadovat tolik, abychom nebyli uspokojeni,“ a Hitler jeho interpretaci schválil.
29. 3. 1938 nastiňuje ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop znovu Henleinovi již za přítomnosti K. H. Franka a Ernsta Eisenlohra, německého vyslance v Praze, že vytyčováním radikálnějších požadavků, než je momentálně třeba, získá SdP lepší výchozí požadavky pro jednání o autonomii, protože československá strana už jednou klamně před světem vydávala účast dvou sudetoněmeckých ministrů v československé vládě za vyřešení sudetoněmecké otázky beze zbytku. Ribbentrop ho k tomu instruoval: „Záleží na tom, aby se stanovil maximální program, který by poskytl Sudetoněmcům plnou svobodu.“
Čeští historici interpretují březnové berlínské instrukce Henleinovi a následující kroky SdP coby jen kladení nesplnitelných požadavků vůči československé vládě. Jenže karlovarské požadavky i pozdější sudetoněmecké návrhy byly veskrze realizovatelné, i když by vyžadovaly místy radikálnější zásahy do správy republiky a přestavbu země na jiném, ale taktéž demokratickém základě. Aby měli pravdu čeští historici, musely by ony nerealizovatelné požadavky být vzneseny a někde doloženy, což nejsou. Prostě jen chyběla ochota české strany navzdory vážnosti situace, ve které se tehdy nacházel československý stát, o sudetoněmeckých návrzích jednat.
Sudetoněmecká strana předložila 9. 6. 1938 československé vládě (Václav Kural uvádí datum 4. 6. 1938, Antonín Klimek 8. 6.) memorandum o soužití národností v jednom státě, nazvané Skizza nového uspořádání vnitrostátních záležitostí, kde se vzdala podmínky vyznávání německého světového názoru (nacionálního socialismu) obsažené v posledním, osmém bodu karlovarských požadavků. V onom memorandu SdP se pravilo, že demokracie vyžaduje rovnost práv a příležitostí pro rozvoj nejenom pro jednotlivce, nýbrž i pro národy a národnostní skupiny v rámci státu. Definovaly se v něm sjednocené národnosti státu, z nichž každá je právnickou osobou s vlastními vládními orgány a s příslušným podílem ve vládě státu. Každá národnost musí mít své autonomní území s recipročními právy pro menšiny tam žijící. Zřídí se národní sněmy (Volkstag), jejichž předsedové budou vybaveni pravomocí jmenovat samosprávné úředníky, zruší se některá ministerstva a jejich pravomoci a náplně se přenesou na ministry národních vlád. Zákonodárná moc se svěří společnému parlamentu státu ve všech záležitostech nepatřících do národní autonomie. Parlament se měl skládat z národnostních skupin poslanců, z nichž každá měla tvořit zákonodárný sněm vlastní národnosti (Volkstag) s pravomocí řídit vlastní finance a volit prezidenta autonomní vlády. Prezidenti autonomních vlád měli být ex officio členy ústřední vlády a nejvyšší obrany státu. V ministerstvech, která zůstanou pod pravomocí státu, s výjimkou ministerstev obrany, zahraničních věcí a financí, budou vytvořeny národní sekce. Národní sekce by měly být zřízeny i u soudů druhé instance a u nejvyššího soudu. Státní úředníci musejí ovládat jazyk svých podřízených, obyvatel, se kterými by mohli přijít do styku, a ostatních úředníků stejného postavení. Autonomní správa bude používat jazyk své národnosti. Zvláštní ustanovení pro Prahu zajistí, aby se v ní všechny národnosti cítily stejně doma. Autonomní správy by měly dostávat peníze ze státního rozpočtu. Nezbytnou reorganizaci státu musí stanovit zákon, který nebude moci být změněn hlasem většiny. Ve spojitosti s pozemkovou reformou, vyšším vzděláváním, menšinovými školami, dotacemi bankám a se zákony o legionářích bude nutné poskytnout německé národnostní skupině reparace za škody způsobené během trvání republiky.
Všechny tyto požadavky byly slučitelné s demokratickým zřízením. Některé body poptřebují vysvětlení. V pozemkové reformě po první světové válce bylo celostátně 98 % půdy přiděleno osobám československé národnosti (!), přičemž Němci českých zemí, kteří tvořili třetinu obyvatelstva českých zemí, obdrželi jen něco málo přes jedno procento půdy. Tzv. menšinové školy, kterými se ČSR před cizinou chlubila, nesloužily národnostním menšinám republiky (!), nicméně byly za takové vydávány, byly převážně určeny nově uměle vznikajícím českým menšinám v německy osídlených územích překládáním tam českých úředníků, státních zaměstnanců i s rodinami. Od konce války do roku 1920 jich bylo postaveno na 500, v roce 1930 jich bylo již zhruba 1400. Statistická data říkají, že ke konci 20. let bylo z nově postavených 1139 menšinových škol pouze dvacet německých (!) a dvě polské (!), ostatní československé. Československý stát při překonávání následků světové hospodářské krize podporoval všemožně, i bankovními půjčkami a přidělováním zakázek, jen české podniky, legionáři byli enormně a prakticky všude za své zásluhy o stát po celé meziválečné období nespravedlně zvýhodňováni.
Wehrmacht nezačal připravovat přepadení ČSR 22. 4. 1938, jak se píše ve shora citovaném článku, bylo tomu zcela jinak. Říšský ministr války Werner von Blomberg vydává 24. 6. 1937, tedy téměř o rok dříve, všeobecné pokyny k přípravě na válku – Fall Rot (operace Červený) cílený proti západu a Fall Grün (operace Zelený) proti jihovýchodu. Ve druhém se počítalo s „překvapivou vojenskou operací proti Československu“ mající za úkol vyřadit „týlovou hrozbu této země pro případ vedení války na Západě“, respektive „zbavit ruské letecké síly jejich nejdůležitějších základen v Československu“. Hitler vyslovil svůj úmysl napadnout Československo a připojit Rakousko při vhodné mezinárodní situaci v časovém horizontu let 1943–1945 (!) až 5. 11. 1937. Jako důvod tehdy uvedl získání životního prostoru a širší báze pro výrobu potravin pro zvětšující se počet německého obyvatelstva a ani slovem se nezmínil o sudetských Němcích a jejich osudu. Německý generální štáb pojal přepadení Československa do svých strategických plánů o další měsíc později, 7. 12. 1937, takto: „Válečným cílem operace Grün (Fall Grün) je vždy náhlé zabrání Čech a Moravy za současného řešení rakouské otázky ve smyslu jeho připojení k Německé říši.“ To nakonec nevyšlo, nicméně z výše uvedeného plyne, proč chtěl Hitler v roce 1938 Československo vojensky zničit. Místo toho se po mnichovské konferenci musel spokojit jen s odstoupenými územími, podepsáním Mnichovské dohody prohrál.
Kdy konečně přestanou čeští historici tyto události překrucovat?
