Čeští historici unisono tvrdí, že bez dobrovolného přihlášení se k německé národnosti to pro osoby bývalé české národnosti (oficiálně československé, česká k dispozici při sčítáních lidu v létech 1921 a 1930 nebyla) možné nebylo. Neříkají však pravdu. Existovaly statisíce osob české národnosti s německou státní příslušností a desítky tisíc z nich sloužily ve Wehrmachtu a v jednotkách SS (!), aniž se někdy vzdaly české (československé) národnosti, protože Německo se nikdy, tj. od svého vzniku v roce 1871 dodnes, nezajímalo a nezajímá o národnost svých obyvatel: „Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost“, zní definice Němce podle zákona.
Proč tak čeští historici činí? Inu, museli by vysvětlovat, že za druhé světové války bojovalo na Hitlerově straně více Čechů než ve všech československých vojenských útvarech na straně spojenců, což se příliš nehodí do uměle vytvořeného mýtu českého národa statečně bojujícího proti nacismu. Obdobně SSSR zatajoval a Ruská federace dodnes zatajuje, že 1 240 000 (!) občanů SSSR bojovalo ve Wehrmachtu proti své zemi s důsledkem, že každý 17. voják Wehrmachtu byl státní příslušník Sovětského svazu.
Jakým mechanismem se tedy Češi dostávali do německé armády (do Wehrmachtu včetně Waffen-SS) a do německých policejních jednotek Allgemeine SS?
Déle usedlí Češi a všichni Neněmci s československou státní příslušností, obdrželi v územích odstoupených v říjnu 1938 Německu za podmínek uvedených ve Smlouvě mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce z 20. 11. 1938 č. 300/1938 Sb. z. a n. (Deutsch–tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938), stejně jako tam bydlící Němci a osoby dalších národností, německou státní příslušnost bez ohledu na národnost, aniž se jich kdokoliv ptal, zda si to přejí či nikoliv. A museli pak k odvodu a rukovat. Pokud muži neněmecké národnosti optovali do konce března 1939 pro Č-SR (protektorát), službě v německých ozbrojených silách se vyhnuli; osoby s německou národností optovat podle oné smlouvy nesměli. Kritériem byla národnost, kterou uvedli v československém sčítání lidu v roce 1930. Od roku 1935 v Německu nepodléhali odvodu židé, ale míšenci do 50 % židovské krve včetně rukovali, během války přestali být povoláváni do Wehrmachtu cikáni.
Dle, už německého, sčítání obyvatel ze 17. 5. 1939 žilo v území Říšské župy Sudety, tj. bez Hlučínska, jihozápadních a jižních odstoupených území Německu 174 150 Čechů s přidělenou německou státní příslušností podle výše zmíněné smlouvy z 20. 11. 1938, kteří neoptovali, tj. narozen sám nebo jeho otec nebo jeho děd po meči v odstoupených územích Německu před rokem 1910 a měl tam k 10. 10. 1938 bydliště, manželky nabývaly státní příslušnost manželů, manželské děti státní příslušnost otců. V územích připojených v roce 1938 k jiným německým župám (bez Hlučínska) žilo dalších 19 643 neoptovavších Čechů s přiděleným říšským občanstvím, byť podle některých českých historiků jich bylo v těchto župách ve skutečnosti o hodně více.
Druhý způsob nabývání německé státní příslušnosti. Německá státní příslušnost byla některým podle stejné výše uvedené mezistátní smlouvy vrácena. To se týkalo starousedlíků a jejich potomků z Hlučínska, které bylo Versailleskou mírovou smlouvou v roce 1920 odtrženo od Německa a přiděleno ČSR. Protože v právním státě nepozbývají obyvatelé státní příslušnosti aktem připojení území k cizímu státnímu útvaru, byla jim a jejich potomkům podle výše uvedené smlouvy z 20. 11. 1938 německá říšská státní příslušnost ne přidělena, nýbrž vrácena. Naprostou většinu hlučínského obyvatelstva z celkem 58 805 tvořili Moravci, kteří se při československém censu v roce 1930 téměř všichni hlásili k československé národnosti (k moravské, slezské nebo české se hlásit mohli, ale nebyli tak zapsáni, protože tyto národnosti nebyly ve sčítacích arších na výběr).
Posledním způsobem nabytí německé státní příslušnosti bylo její získání přes Deutsche Volksliste, Německý národnostní soupis (DVL) zavedený v některých východních německých župách již v roce 1939, plošně od 4. 3. 1941. Německý národnostní soupis byl promyšleným a značně velkorysým německým pokusem z co nejvíce osob v okupované Evropě učinit Němce, a to až do 25. 4. 1943 bez ohledu na rasové znaky (!) a národnost. Základní idea Deutsche Volksliste vycházela ze skutečnosti, že mezi obyvateli meziválečného Polska se nacházelo hodně potomků etnických Němců připadlých při rozdělení Polska koncem 18. století mezi Rusko, Rakousko a Prusko, žijících především na západě a na jihu polského území. Osob bývalé československé státní příslušnosti se Deutsche Volksliste týkala jen tehdy, pokud bydlely v těch částech Těšínska, které byly v roce 1938 Československem odstoupeny Polsku a poté připadly Německu, netýkala se tedy bývalých československých státních příslušníků v protektorátu ani v československých území odstoupených Německu v roce 1938. Usedlé obyvatelstvo Slezska bylo německými úřady považováno za etnické nebo kmenové Němce (Volksdeutsche, Stammdeutsche) bez ohledu na národnost a jazyk. To se týkalo i Kašubů a Mazuřanů.
Německý národnostní soupis měl čtyři tzv. oddělení (Abteilungen) podle stupně němectví.
Do oddělení I Německého národnostního soupisu (DVL I neboli Deutsche Volksliste, Abteilung I) zapisovaly úřady lidi aktivně prosazující němectví v předválečném Polsku (včetně Československem odstoupeného těšínského území) v různých německých organizacích, přičemž jejich německý původ se vůbec nezkoumal (!). Dostali ihned německou státní příslušnost a do NSDAP směli měli vstoupit okamžitě.
Do DVL II (Deutsche Volksliste, Abteilung II) byli zapsáni lidé německé kultury a řeči v předválečném Polsku, ale pasivní při prosazování němectví. Dostali německou státní příslušnost taktéž ihned, do NSDAP mohli vstoupit až po určité čekatelské lhůtě.
Do DVL III (Deutsche Volksliste, Abteilung III) byly zapsány polonizované osoby zpravidla již německy nehovořící, neprotivící se němectví (deutschstämmig, Volksdeutsche) na rozdíl od osob zapisovaných do DVL IV, tedy hlavně Kašubové, Mazurové, Slezané, Wasserpoláci, Češi z Těšínska a také všechny osoby cizího původu, které uzavřely sňatek s Němcem (to platilo pro sňatky s německými ženami, protože v případě manžela-Němce nabývala jeho manželka německou státní příslušnost automaticky). Všechny ale za podmínky, že předtím nebyly členy předválečných polských politických organizací – v tom případě připadly do DVL IV. Osoby po zapsané do DVL III si mohly hned zažádat o tzv. německou státní příslušnost na odvolání (deutsche Staatsangehörigkeit auf Widerruf), přičemž maximální lhůta pro odvolání takto přidělené německé příslušnosti ze strany státu byla deset let. Podle § 5 Druhého výnosu o Německém národnostním soupisu a o německé státní příslušnosti v začleněných východních územích z 31. 1. 1942 (Zweite Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten vom 31. Januar 1942) obdržely k tomuto datu německou státní příslušnost na odvolání z moci úřední všechny osoby zapsané do DVL III bez rozdílu.
Do DVL IV (Deutsche Volksliste, Abteilung IV) připadly osoby, které podlehly polonizaci a aktivně podporovaly mezi válkami polskost členstvím v polských politických organizacích a samy na sebe nahlížely jako na Poláky, dále osoby zcela neněmeckého původu, které podporovaly politiku Třetí říše. Nemusely znát ani slovo německy. Mohly si ale o německou státní příslušnost na odvolání požádat ihned po zápisu do DVL IV. Od 25. 4. 1943 byli všichni zapsaní v oddělení IV vedeni jako čekatelé na německou státní příslušnost na odvolání. Jen část z nich ji do konce války obdržela.
Osoby zapsané do DVL III a IV nesměly vykonávat úřad v Německé říši, kdežto osoby z oddělení I a II okamžitě. Kdo z osob československé národnosti po polském záboru Těšínska v roce 1938 tam zůstal, připadl do oddělení III národnostního soupisu. Pro protektorát optovat po německém záboru polského Těšínska nikdo nemohl, tato možnost neexistovala. Muži zapsaní do DVL I, II podléhali vojenské povinnosti ihned, od 25. 4. 1943 i muži z Abt. III. Z DVL IV pouze ti, kteří německou státní příslušnost na odvolání obdrželi.
Německé úřady začaly zapisovat do Deutsche Volksliste, do Německého národnostního soupisu, počínajíc 28. 10. 1939 a to nejdříve osoby na Pozňansku, pak v Povartí a nakonec od 4. 3. 1941 na celém území bývalého Polska připadlého Německu. Později tak činily i v jiných okupovaných zemích, např. zapisovaly do ní slezské horníky v okupované Francii. Když byl dvanáctým výnosem z 25. 4. 1943 změněn zákon o říšském občanství (Zwölfte Verordnung vom Reichsbürgergesetz vom 25. April 1943), nesměli již nabývat německou státní příslušnost židé a cikáni. Himmlerovým rozkazem byli cikáni od 16. 12. 1942 posíláni do koncentračních táborů, zejména do komplexu KZ Auschwitz.
Následující odhad je učiněn z faktu, že polovinu populace tvoří muži a z nich téměř polovina je schopná odvodu (1) z minimálně 193 793 osob československé národnosti (de facto české) s německým občanstvím v odstoupených územích bez Hlučínska k 17. 5. 1939, (2) z cca 45 000 Hlučíňanů-Moravců hlásících se při sčítání lidu v roce 1930 k československé národnosti, počet osob československé národnosti odešlých z Hlučínska v roce 1938 do vnitrozemí odhadnut na 4000, (3) z minimálně 124 859 osob hlásících se k československé národnosti v polském, později německém záboru Těšínska (stav k roku 1930) minus cca 30 000 přestěhovavších počínajíc podzimem 1938 do vnitrozemí. Všechny osoby z výše uvedených kategorií si mohly podržet svou původní národnost, Němce nezajímala.
V německých branných silách podle odhadu z výše uvedených počtů mohlo sloužit kolem 80 000 Čechů, tj. více než v československých vojenských jednotkách na straně spojenců (!), což se dodnes v českých dějepisných pojednáních pečlivě zamlčuje.
