Jména uvedená v titulku byste měli znát. Tedy alespoň některá. Jde o parašutisty, kteří 18. června 1942 podlehli přesile ve svém posledním boji v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje. Gabčík s Kubišem jsou ti, kdo 27. května 1942 smrtelně zranili zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ostatní, méně známí výsadkáři, byli na území Protektorátu vysazeni v rámci ostatních misí, měli podporovat odboj, předávat zprávy exilové vládě v Londýně a vůbec ukazovat, že se Češi nesmířili s okupací Německem.

Tolik tedy stručný úvod určený těm, kteří by náhodou nevěděli, co se stalo v kryptě v Resslově ulici. Zabití Heydricha prostě patřilo k nejodvážnějším akcím v týlu nepřítele, které byly během druhé světové války provedeny. Tvrdí to mnoho historiků, a to nejen místních. Pokud si chcete hrdinnou akci připomenout i jinak, než čtením článků a sledováním filmů a dokumentů, můžete se vydat na místa, které s výsadkem pojmenovaným Anthropoid přímo souvisí a kde se odehrály dějiny.

Můžete navštívit Nehvizdy, tedy vesničku kousek u Prahy, kde se omylem a neplánovaně ocitli Gabčík s Kubišem po seskoku z britského letadla. Tady se po letech poprvé jejich nohy dotkly rodné země a zde se začalo odehrávat drama, které později vyvrcholilo útokem na Heydricha a ještě později statečným posledním bojem v kostele svatých Cyrila a Metoděje. V Nehvizdech a okolí se našli první Češi, kteří výsadkářům pomáhali a bez přehánění riskovali život.

Dalším místem, kde si můžete připomenout dobu před více než sedmdesáti lety, je ona známá libeňská zatáčka, kde proběhl útok na Heydricha. Na místě je poměrně nově Pomník operace Anthropoid. Vídám ho, když jedu někdy náhodou okolo a i když jsem u něj vlastně nikdy ani chvíli nepostál, moc se mi líbí. Je důstojný, viditelný a hlavně krásný.

Posledním místem, které doporučuji v rámci následování příběhu parašutistů, je Národní památník hrdinů heydrichiády, tedy vlastně kostel a krypta, kde proběhl poslední boj. Památník najdete kousek od Karlova náměstí a jeho návštěva ve vás zcela jistě vzbudí nejvíce emocí. Dostanete se totiž přímo do krypty, kde poslední čtyři hrdinové spáchali raději sebevraždu, než aby padli do rukou nepříteli.

Uvidíte všechno, co znáte z filmů a dokumentů. Okénko, kterým Němci dovnitř stříleli a pouštěli vodu, schody, po kterých se nakonec dobyvatelé dostali dolů. Uvidíte i díru ve zdi, přes kterou se hrdinové chtěli dostat z pasti pryč. A uvidíte i sedm byst chlapů, kteří splňují podmínky pro označení za hrdiny opravdu vrchovatě.

Já jsem památník navštívil v rámci poslední Pražské muzejní noci, takže v něm bylo poměrně dost lidí, přes které se bylo třeba prodírat. Nevím, jestli by bylo lepší být na místě sám. Když jsem se občas kouknul do očí ostatních návštěvníků, tak i většina z nich těžko skrývala dojetí.

Krypta samotná je malá, ještě menší, než jsem si jí kdy představoval. Na zdech jsou doposud památky po střelbě, stejně jako na okénku z ulice. V kryptě se prostě zastavil čas, a to je dobře. Je to mimořádně působivé místo a když se na chvíli zastavíte a rozhlédněte po klenbě, není těžké si představit, že se kolem ozývá střelba, výbuchy a německé povely. Stejně tak můžete slyšet i onu známou odpověď na výzvy ke kapitulaci – “Nevzdáme se. Nikdy. Jsme Češi.” Jsem rád, že existují místa, na kterých si jeden uvědomí, že na naše dějiny můžeme být hrdí. A nejenom na sedmičku bojovníků z krypty, ale i na tisíce dalších, obyčejných lidí, kteří se účastnili odboje a riskovali to nejcennější, co měli. Svůj život a životy blízkých.