Anna a její rodina přešla do úkrytu v Amsterdamu (v té době okupovaném nacisty) 6. července 1942, den po té, co starší sestra Margot dostala předvolání k nástupu pro německého pracovního tábora. Anny rodiče, Otto a Edith, plánovali jít do úkrytu se svými dcerami 16. července, a tajnou skrýš zrovna zařizovali. Dopis pro Margot vše uspíšil, takže útočiště v domě na Prinsengracht 263 využili o několik dnů dříve.

Společně s Frankovými žili v blízkosti jejich úkrytu další čtyři Židé: Hermann a Auguste van Pelsovi se svým synem Peterem, a na nějaký čas také německý zubař Fritz Pfeffer. Annin deník popisuje velmi podrobně napětí mezi osmi lidmi, kteří museli zůstat doma v klidu, aby nebudili podezření zaměstnanců pracujících ve skladu v přízemí. Vchod do úkrytu byl schovaný za pohyblivou knihovnou.

Později proslavený Annin deník byl napsán v knize vázané v bílé a červené látce, zabezpečené malým zámečkem. Šlo o dárek ke třináctým narozeninám. Anna si začala zapisovat ve chvíli, kdy společně s dalšími Židy prožívala první nenávistné útoky. Anna píše vzkazy své imaginární přítelkyni, “nejdražší Kitty” a doufá, že deník po válce vyjde jako román. Deník po válce díky jejímu otci vyšel, v neupravené podobě, stal se bestsellerem, ale jeho autorka se slávy nedočkala…

Anna neměla kamarády, takže se svému deníku svěřovala se vším. Dne 16. března 1944 napsala, že je šťastná, že si může zapsat všechny své myšlenky a pocity. Anna psala i povídky a ve svém deníku porovnávala své spisovatelské umění s prací svých vzorů. 

V roce 1944 byla Anne přesvědčená, že se stane novinářkou a pak slavnou spisovatelkou. Dne 28. března, Gerrit Bolkestein, ministr vzdělávání nizozemské vlády v exilu, ve vysílání na Radio Orange vyzývá lidi, aby zachránili své deníky. V důsledku toho začala Anna svůj deník přepracovávat a připravovat i pro případné cizí čtenáře.

4. srpna 1944 byli všichni z úkrytu zatčeni. Někdo zavolal německou bezpečnostní policii a oznámil, že v ulici Prinsengracht 263 se ukrývají Židé. Totožnost volajícího nebyla nikdy odhalena. Sekretářka z firmy, kde se Frankovi ukrývali, schovala deník v naději, že ho jednoho dne Anně vrátí.

Všichni byli deportováni nejprve do sběrného tábora Westerbork a pak do Osvětimi. Po příjezdu do Osvětimi byli odděleni muži a ženy, Edith, Margot a Anna spolu zůstaly v kasárnách. Tahaly těžké kameny a travní koberce. Na konci října nebo začátkem listopadu 1944, byly Anne a její sestra Margot převezeny do Bergen-Belsenu, koncentračního tábora v Německu, kde s nimi bylo vězněno téměř 4000 holandských Židů. Tam čelí nehygienickým podmínkám a hladoví, navíc se nakazily tyfem. Obě zemřely v březnu 1945, jen několik týdnů předtím, než byl tábor osvobozen.

•Annin otec Otto Frank, byl jediným člověkem z tajného úkrytu, který přežil. Do Amsterdamu se po osvobození Osvětimi vrátil, jeho žena zemřela v jednom z pochodů smrti. V červenci 1945 se Otto Frank setkal s jednou ze sester Brilleslijperových, která byla v Bergen-Belsenu s Anne a Margot. Od ní se dozvěděl, že jsou jeho dcery po smrti.

Miep Gies, zmiňovaná sekretářka, která zachránila deník, ho předala Otto Frankovi v červenci 1945. Otto později vzpomínal: “Začal jsem číst pomalu, jen pár stránek každý den, víc by bylo nemožné, jak jsem byl ohromen bolestnými vzpomínkami. Pro mě to bylo zjevení. Objevil jsem někoho úplně jiného než dítě, které jsem ztratil. Neměl jsem ponětí o hloubi jejích myšlenek a pocitů.” Poté, co zpočátku cítil nejistotu ohledně zveřejňování deníku, se nakonec rozhodl splnit přání své dcery. Deník Anny Frankové byl zveřejněn v Nizozemsku dne 25. června 1947.

Zdroj: http://www.historyextra.com/article/second-world-war/9-facts-anne-frank