Na knihu Železná opona od mojí nové oblíbenkyně Anne Applebaumové jsem se těšil, a četbu jsem nechtěl uspěchat. Po zkušenostech s Gulagem a Mezi východem a západem jsem tušil, že mě čeká zajímavá, ale náročná četba. A hned na začátek musím prozradit, že jsem nebyl zklamán, naopak. Několik set stránek čtení a skvělých fotek jsem si užil.

Začátek knihy se pochopitelně věnuje konci druhé světové války a jakýmsi Stalinovým předpřípravám na to, že území, která osvobodí, bude i dále spravovat. Velmi sugestivně je popisována takzvaná “nultá hodina”, tedy čas hned po válce. Autorka si s popisem konce války ve velkoměstech Berlíně, Varšavě a Budapešti nelámala hlavu a nechala to na citacích ze vzpomínek pamětníků. Ti se shodli na jednou – den po konci války se v hlavních městech budoucích sovětských satelitních států nic nedělo. Bylo ticho a klid. Všude. Tohle je úvod jak má být, čtenáře připraví na další dění, které se rozhodně klidným nazvat nedá.

Od uprchlíků a vysídlenců, který se po válce napříč Evropou valí miliony, se pomalu ale jistě dostaneme k takzvaným “malým Stalinům”, tedy místním diktátorům, kteří slouží právě Stalinovi jako prodloužené ruce jeho neomezené diktatury. Ulbricht, Rákosi a Bierut se jako hlavní představitelé místních komunistů představují včetně minulosti a motivací, které je přivedly do čela komunistických stran. Nejen kopie Stalina, ale i kopie NKVD jako orgánu moci se rychle tvoří a získávají na síle. Prostor je věnován i poválečnému potlačování polského nekomunistického odboje, které je zapomínáno, ale o jehož významu hovoří více než sto tisíc lidí, kteří v něm byli zapojeni a neváhali se pustit do křížku s Rudou armádou.

NKVD přetvořila Buchenwald a Sachsenhausen na své tábory a zavírala do nich nepohodlné Němce. Probíhaly etnické čistky, a to nejen na popud Stalina, ale i místních komunistů. V Polsku pár měsíců po skončení války probíhaly protižidovské pogromy. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak…

Stalin podporoval vznik židovského státu Izrael, myslel si totiž, že to bude stát komunistický. spletl se, ale jeho libovůle umožnila Židům uniknout ze silně protižidovských komunistických zemí. Cílem komunistů bylo pracovat s mládeží, změnit jí k obrazu svému. Znamenalo to rušní YMCA, polské katolické mládeže. Němečtí komunisté založilo FDJ, místní komunistickou mládež, Maďaři rozjeli akci KALOT. Anne Applebaumová skvěle popisuje propracovanou cestu komunistů k ovládnutí celé společnosti. Mládež byla k ní klíčem, byly zrušeny veškeré spolky, které brzy přešly do ilegality.

Další kapitola se věnuje rozhlasu, přesněji médiím. I zde se Stalin nemýlil a média identifikoval jako zdroj informací, kterým lidé věří. Sověti při bitvě o Berlín zcela záměrně nezničili rozhlasovou budovu. Věděli, že ji sami brzy využijí a skutečně se tak stalo. Poválečné vysíláni ve všech obsazených zemích bylo komunistickou prioritou. Ekonomika byla postavena na kolektivizaci, většinou násilné. Vznikl nový typ člověka, homo sověticus, jakýsi vysněný vzor nového lidství. Děti byly vychovávány podle nových pravidel, na vysoké školy se nepřijímalo podle nadání, ale podle toho, zda byl student synem z dělnické rodiny. Nestudovali tak ti nejlepší, ale ti, kterým o dovolila strana. V továrnách se objevil fenomén stachanovců, tedy dělníků, kteří mnohonásobně překonávali normy a stali se z nich celebrity.

Anne Applebaumové ve své knize železnou oponu popisuje, ale nesnaží se nic vysvětlovat. Popisuje totiž tak důkladně, že vysvětlování není třeba. Její pohled na období let 1944 – 1956 je až encyklopedicky přesný, vyčerpávající a přesto nadmíru zábavný. Její definice socialistického realismu jako umění, které má zastrašovat, se mi navždy vryla do paměti díky své je jednoduchosti a precizní přesnosti. problematika režimního umění je vůbec zajímavá, dnes už si neumíme představit, že komplet celé umění bylo kdysi řízeno státem. Tento monstrózní aparát autorka čtenáři přiblíží dokonale.

Noví komunističtí lidé a jejich postoje jsou dalšími tématy, která skvěle vykreslují obrázek tehdejší východní Evropy. Byli tu zdráhaví kolaboranti a pasivní odpůrci, dvě asi nejtypičtější skupiny lidí. Zmíněni jsou i chuligáni, tedy ti, kteří vystupovali z davu. Nešlo ale o chuligány jak si je představujeme dnes. To, co dělali chuligáni tehdy, nám dnes přijde naprosto normální.

Autorka se v knize zabývá nejen politikou, ale i běžným životem. Čtivě a zábavně čtenáře provede k roku 1953, který je z pohledu dějin východní Evropy zlomový. Zemřel Stalin a došlo k ochlazení teroru. tedy relativnímu, každému totiž musí být jasné, že ani pod Chruščovem to asi nebyl žádný med…

Upozornit bych chtěl na skvělou fotopřílohu, který zejména nepamětníkům ukazuje, jak zoufale šedá doba to byla. A to přesto, že se jí režimy marně snažily obarvit transparenty a rudými hesly. Na textu je vidět, že mu autorka věnovala mnoho času. Jak sama píše, příprava a psaní jí trvaly 6 let. Je to vidět. Tuhle knihu by si měl přečíst každý zájemce o historii 20. století. Bude ho to bavit.

Knihu k recenzi poskytlo nakladatelství Pavel DOBROVSKÝ – BETA, díky.