Je hrozně těžké z té obrovské hromady známých/neznámých, úspěšných/zapomenutých vybrat seznam se kterým by člověk mohl být spokojený. Důvod je prostý – na každém letadle je něco krásného.
Takže jsem si to trošku zúžil, ale stejně to moc nepomohlo:
- Letadlo by nemělo být na původním Honzově seznamu modelek.
- Letadlo se musí líbit mně.
- A konečně – musí mít nějakou pohádku, zajímavost, prostě něco, co ostatní éra z té doby nemají.
Ale stejně s tím seznamem nejsem spokojen, jenže to bych asi musel vyjmenovat všechna letadla. Seznam není nijak řazen a většinou obsahuje obskurní, ale zajímavá letadla. A abych potvrdil platnost výše uvedených pravidel, proti každému z nich jsem se jednou zpronevěřil.
Bristol Blenheim
Byl to původně bombardér, ale když byl zapotřebí nejvíce, ukázalo se, že je poněkud neodolný vůči flaku a Luftwaffe. Nicméně jako noční těžký stíhač se ukázal v lepším světle. Neoslní svými výkony, ale je docela hezké. Navíc s ním finští zadní střelci sundali osm Rusů během zimní války.
Polikarpov I-16
Polikarpov I-16 je rozhodně hezký. Je to taková Julia Roberts mezi letadly buď se vám hrozně líbí, nebo hrozně nelíbí. Ale celkem důležité je, že to je první samonosný dolnoplošník zařazený do výzbroje. A zatahovací podvozek nebyl počátkem třicátých let taky něco zcela běžného.
Kjúšú J7W Shinden
Tohle letadlo je potřeba zmínit jako další příklad ošklivého káčátka/krásné princezny. Postaveny byly pouze dva prototypy, víc už Japonci nestihli. Celkem tenhle záchytný stíhač nalétal 45 minut. Co je na něm důležité, je to, že se jedná o kachnu – a to prosím, pokud vím, jedinou druhoválečnou kachnu, ve které se nikdo nezabil. Navíc byla předlohou letadélku Ishani ve filmu Planes.
Hawker Sea Fury
Sea Fury je možná méně známý, než jeho souputníci, ale ďábel se skrývá v detailu, v tomto případě pod motorovým krytem – řadový hvězdicový šoupátkový osmnáctiválec Bristol Centaurus je prostě porno. Dva a půl tisíce koní. Tenhle motor se sice montoval i do jiných letadel, třeba do Tempestů, ale to je asi spíše stíhač lokomotiv, že. A Fury rozhodně splňuje i původní estetické požadavky.
Lockheed P-80 Shooting Star
Tahle stíhačka je zajímavá tím, že si ji nikdo nespojuje s druhou světovou válkou. Sice toho operačně moc nenalétala a je známa spíše z nasazení v Koreji, ale i tak v Itálii pár testovacích misí (bez sestřelu) nalétala. A navíc jejím návrhářem je Clarence „Kelly“ Johnson člověk který navrhl Lockheed Electra, tedy rakev Amelie Erhartové a letadlo Tomáše Bati – přičemž Baťa dostal kus, který se stavěl pro Erhartovou. A ještě je to hezké letadlo. Proudové, z druhé světové a ještě hezké. Což se o Švabině nebo Meteoru úplně říci nedá.
Mitsubishi Ki-83
Císařův nový dálkový stíhač. Takové japonské Mosquito. Postaveny byly čtyři prototypy a pak to císař zabalil, že prý už ho válčení nebaví. Letadlo to bylo rychlé, obratné, možná i obratnější než Mosquito. Zajímavé je na něm mimo jiné i to, že ačkoliv americká rozvědka věděla, co měl ráno Hirohito k snídani, o tomhle dvoumotorovém žihadle s dostupem přes čtyřicet tisíc stop nevěděla, takže nikdy ani nedostal kódové jméno.
Martin–Baker MB5
Anglický počin, který nikdy nedošel sériové výroby. Mimo Sea Fury a Ijáčka je to v tomhle seznamu snad jediné jakžtakž konvenční letadlo. Kdysi jsem v jednom sovětském filmu viděl scénku, jak znuděný Tuploev v divadle náhle strne vytáhne notýsek a začne si do něj čmárat schéma protiběžných vrtulí. Nevím, jestli to tak bylo, každopádně mu stačilo zavolat na místní služebnu NKVD, co mají o britských projektech na toto téma. A asi by se divil, protože všichni na MB5, který právě tento koncept využíval, pěli chválu – od mechaniků až po piloty. A podle Janusze Żurakowského (ano je to ten samý testovací pilot, co létal s Avro CF-105) by si MB5 se Spitfirem vytřel pozadí rychleji než bys řekl švec.
Horten Ho-229
Tohle bylo létající křídlo, měla to být Hitlerova wonderweapon. Se samokřídly koketovala spousta návrhářů, například krátce po válce Jack Northrop se svým XB-49 a rozhodně mu nelze upřít, že na nich dělal už před válkou. Ale tohle bylo proudové létající křídlo z Druhé světové války, navíc od začátku navržené s důrazem na co nejmenší radarovou signaturu. Tak úplně sem nepatří, protože původní návrh byl bombardér 3×1000 (kilogramy, kilometry, kilometry za hodinu), nicméně letové zkoušky ukázaly, že Me-262 s ním má zásadní potíž, takže byly rozestavěny i dva prototypy stíhací verze. A navíc je to hezké letadlo. A jediné další takové letadlo, které si někdo opravdu koupil a používal vzešlo opět z dílen Northtopovy továrny – jmenuje se B-2 Spirit, který má se svým německým pradědečkem společnou nejen konfiguraci, ale i stealth technologie.
Blohm & Voss BV 40
Tohle éro je díky svému vzhledu výjimkou potvrzující pravidlo, že na každém letadle je něco krásného. Klidně si ho škrtněte, ale už jste někdy slyšeli o stíhacím kluzáku? Tenhle kousek měl být vytažen do výšky dvěma Bf-109 a pak proplachtit okolo formace Létajících pevností a střílet do nich ze dvou třicetimilimetrových Rheinmetalů. Naštěstí šel projekt rychle k ledu.
Saab 21
Nepříliš známý švédský počin s tlačnou vrtulí se vznesl do vzduchu roku 1943, nicméně do služby byl zařazen až po válce. Každopádně se jedná o velmi zajímavé a obratné letadlo, jehož výzbroj by dokázala zkazit den leckterému soupeři.
Nakajima Ki-84 Hayate
Podle všeho je to letadlo nejen krásné, ale asi i nejlepší japonská stíhačka druhé světové války. Svými výkony se vyrovnala všem spojeneckým letounům, Japonci měli smůlu v tom, že už byli u konce s dechem, protože tenhle kousek ozbrojený dvěma třicetimilimetrovými a dvěma dvacetimilimetrovými kanóny pilotovaný zkušeným pilotem dokázal dát zabrat komukoliv.
Kawasaki Ki-64
Hezké letadlo, které bylo zajímavé technickým řešením – dva za sebou uložené motory se společnou převodovkou byly chlazené vodou a povrch křídla byl využíván jako chladič. Tahle technická lahůdka poháněla dvě protiběžné stavitelné trojlisté vrtule. Prostě mazlík. Postavil se jeden kus.
Hughes D-2/XF-11
Hughes D-2 připomíná Lockheed P-38, Howard Hughes také prohlásil, že mu tento návrh Lockheed ukradl, čemuž ovšem věřil málokdo. XF-11 byl nástupce modelu D-2. Howard Hughes s ním nedobrovolně přistál v Beverly Hills, poté co netrefil golfové hřiště (které o někoik desítek let později naprosto přesně trefil Harrison Ford).
Dornier Do 335 Pfeil
Tahle šipka se Dornierovi moc povedla – bylo to nejrychlejší německé druhoválečné letadlo. Dolnoplošník se dvěma motory uloženými v trupu pohánějícími jednu tažnou a jednu tlačnou vrtuli není úplně konvenční řešení, nicméně díky tomuto uspořádání bylo letadlo velmi aerodynamické a hlavně rychlé. Pierre Closterman na něj prý narazil ve svém Tempestu, což rozhodně není pomalé letadlo a ve chvíli, kdy jej Němec zahlédl, zrychlil jak Zátopek na konci maratonu a zmizel.
de Havilland Vampire
Tenhle kousek je znám spíše z konfliktů na Blízkém východě v padesátých letech, kde je používali ve velkém Arabové. První let se uskutečnil v září 1943 a byla to první britská jednomotorová proudová stíhačka zařazená do služby.
Westland Welkin
Angličané nebyli zcela spokojeni s tím, že Němci jim celkem nerušeně létají nad hlavami s Junkersy Ju-86 P-2 a fotí si anglické pamětihodnosti z výšky více než dvanácti kilometrů. Výška byla základní problém, schopnosti Angličanů eliminovat nezvané turisty ve výškách nad deset kilometrů byla v roce 1942 dosti limitovaná, takže Westland oprášil model Whirlwind a postavil letadlo s dostupem přes třináct kilometrů. V době, kdy bylo hotovo už Luftwaffe nad Anglií moc nelétala, protože narychlo modifikovaný Spifire plnil přesně ty úkoly, pro které byl Welkin postaven.
A pojďme raději skončit, existují desítky dalších nejkrásnějších letadel z té doby. Jenže to by tenhle text byl dlouhý jak Lovosice – sice se nedostalo na spoustu jiných, ale třeba někdy příště.
1 komentář u „Nejhezčí stíhačky druhé světové války – ošklivá káčátka“
Komentáře nejsou povoleny.