OSTUDA V ÉVIANU

Že z českých zemí, Německa a poté z okupované Evropy neemigroval větší počet židů a německých politických uprchlíků, mělo svou příčinu hlavně v neochotě cílových států přijímat uprchlíky, později i ve vypuknuvší válce. Od 6. 7. do 15. 7. 1938 se z popudu Franklina D. Roosevelta konala ve francouzském lázeňském městečku Évian-les-Bains na břehu Ženevského jezera konference 32 států o možnostech vystěhovávání se odpůrců německého nacionálního socialismu a židů z Německa. Židů se tehdy v Německu nacházelo 540 tisíc, a v přičleněném Rakousku dalších 190 tisíc. Konference se zúčastnily téměř všechny státy amerického kontinentu, Austrálie, Nový Zéland, z evropských nebyly pozvány SSSR, Itálie, státy na východ a jihovýchod od Německa, Japonsko. Polsko a Rumunsko obeslaly konferenci svými pozorovateli.

Exkurs. Následkem anšlusu (Anschluß, připojení) Rakouska, který vyvolal návrat asi 20 tisíců tam žijících židů s polským pasem do vlasti, schválilo Polsko neprodleně 31. 3. 1938, tedy několik měsíců před konáním konference v Évianu, zákon platný od 9. 10. 1938, který předepisoval všem polským státním příslušníkům žijícím déle než pět let v cizině nechat si polským konzulátem do pasu zanést kontrolní záznam, jakési zpětné vstupní vízum pro návrat do Polska, potvrzující, že jeho vlastník „neztratil vztah k polskému národu“. Kdo tak neučinil v šibeničním termínu tří týdnů do 30. 10. 1938, tomu jeho polský pas pozbyl platnosti, nesměl se vrátit do Polska a ztratil polské občanství. Clou zákona bylo v tom, že onen záznam byl polskými konzuláty odmítán právě polským židům, kterých žilo v Německu (i s Rakouskem) na 70 tisíc. Německu bylo jasné, že za situace, kdy jim Polsko odejme státní příslušnost, zůstanou v Německu, protože je jiná země bez platného pasu nepřijme na své území. A tak německá vláda začala 26. 10. 1938 ultimativně naléhat na polskou, aby umožnila návrat do Polska všem svým státním příslušníkům i po říjnu 1938 a to i bez kontrolního záznamu v pasu. Polská vláda nevyhověla. Židé z Polska by se od 9. 11. 1938 ocitli v Německu v prekérní situaci, jelikož pobyt v Německu bez platného cestovního dokladu nebyl dovolen a polské pasy bez kontrolního záznamu, jakéhosi vstupního víza do vlastní země, nemohly být za ně považovány. 27. 10. 1938 (udává se i datum 28. 10.) začala německá vláda s jejich vyhošťováním, protože v té době měli ještě pár dní platné pasy i pro Polsko. Polské úřady byly přívalem svých židů tak překvapeny, že jich 17 tisíc ve zvláštních vlacích do země vpustily, současně dalších asi osm tisíc lidí (podle jiného odhadu 12 000) odmítly přijmout a ti tak museli trávit půlrok – přes zimu – v zemi nikoho mezi oběma státy. Pak se Polsko na nátlak německé vlády uvolilo přijímat přibližně sto takových osob měsíčně (sic). Celkem Německo opustilo přibližně 40 tisíc polských židů.

V Évianu se jednalo se o zemích a oblastech, které by židy a politické uprchlíky z Německa přijaly, o Angole, Birobidžanu, Madagaskaru. Velká Británie jejich imigraci do Palestiny odmítla, zřejmě z obavy před reakcí arabských šejků a možného ohrožení svých ropných zdrojů, dovolila jim ale v malém počtu přistěhování do Keni. Francie byla ostře proti jejich vystěhování na Madagaskar, protože si tam nepřála jakékoli německy mluvící obyvatelstvo. Dominikánská republika slíbila přijmout 100 tisíc židů; Rafael Trujillo koupil pro ně území zvící 100 km2 (podle jiných zdrojů jim daroval ze svého majetku 110 km2), ve skutečnosti jich pak přijala pouze 600 (jiné zdroje udávají 800), z nichž většina po čase putovala dále do USA. Spojené státy měly již v předchozích letech přijmout 130 tisíc uprchlíků z Německa, ve skutečnosti jich přijaly pouze 27 tisíc, z toho 80 až 85 % židů. V Évianu se USA zavázaly přijímat ročně 27 300 uprchlíků z Německa, tedy uvolily se ke kvótě, kterou měly plnit již v předchozích letech.

Belgie odmítla uprchlíky z Říše přijímat z obav před zhoršením ekonomické situace, vznikem společenských otřesů a z nárůstu antisemitismu, Švýcarsko prohlašovalo, že může být pouze tranzitní a nikoliv cílovou zemí a zásadně odmítalo kohokoliv z uprchlíků, kdo přišel do země přes třetí stát, a v lednu 1939 se vyjádřilo naprosto pregnantně, že není ochotno si nechat Spříseženectvo „zažidovat“. Kanada chtěla přijmout pouze německé židovské uprchlíky, kteří by měli s sebou prostředky pro koupi farmy. To bylo obzvlášť frapantní, protože měsíc před konáním konference vstoupil pro židy v platnost limit vývozu německé měny ve výši 10 RM (sic) na osobu. Austrálie si nepřála mít jakýkoliv rasový problém vzniklý židovskou imigrací a požadavek odmítla.

Jediným konkrétnějším výsledkem konference bylo zřízení Intergovernmental Committee on Refugees (Mezivládní uprchlický výbor), zvaného též Comité d’Évian (Évianský výbor), který se měl starat o kooperaci s Německem při vystěhovávání odpůrců německého režimu a židů. Německo však spolupráci s výborem odmítlo a jeho činnost byla v následujících letech silně omezena neochotou států, členů Společnosti národů, přijímat převážně židovské uprchlíky.

Fatálním činem évianské konference bylo přijetí deklarace na návrh Francie, že žádný z účastníků „neupírá německé vládě absolutní právo užít vůči některým ze svých příslušníků opatření spadající do její suverenity“, čímž se otevřela cesta ke Křišťálové noci a diskriminaci židů.

Po odstoupení československých území Německu se uvolila Velká Británie přestěhovat dva tisíce židů uprchlých do československého vnitrozemí do Austrálie a na Nový Zéland. Č-SR jim uhradila cestu. Austrálie se vzepřela, chtěla přijmout pouze uprchlíky ohrožené na životě, takže se po šesti měsících vrátili zpět, již do protektorátu. Později většina z nich zahynula.

Ve skutečnosti politických uprchlíků z Německa a židů nakonec v dalších letech přijaly Spojené státy celkem 130 tisíc, Velká Británie 50 tisíc, Austrálie za velmi přísných podmínek 6500, Mexiko, Argentina, Brazílie, Chile dohromady dalších 85 tisíc, do Palestiny se dostalo 55 tisíc židů, z toho minimálně asi 12 tisíc ilegálně. I další latinskoamerické země jich přijaly menší množství. 15 tisíc židů (podle jiných zdrojů 20 nebo jen 10 tisíc) našlo svůj nový domicil v Číně, v Šanghaji a okolí.

V lednu 1940 nabídlo Německo Sovětskému svazu, aby převzal židy z Německa a jemu připadlé části části Polska, SSSR odmítl. Když Wehrmacht v roce 1940 dobyl západní Evropu, padlo Německu do rukou na 30 tisíc z Německa se vystěhovavších židů. S německými, rakouskými, českými a polskými židy se jednalo o circa dva miliony osob. Byli shromažďováni v ghettech, například v Terezíně, Łódźi a Varšavě, do doby, než se pro ně nalezne konečné řešení. Po pádu Francie už přicházel pro vystěhování v úvahu Madagaskar, ale nacistické Německo přijalo na konferenci 20. 1. 1942 ve Wannsee coby konečné řešení židovské otázky jejich přesun do oblastí na východ od Německé říše.

POLSKÉ ÚZEMNÍ PŘEDSTAVY

Podle polských představ se měl polský stát, zvaný též Międzymorze (Intermarium, Mezimoří, též Trójmorze, Třímoří), rozprostírat souvisle od moře k moři, od Baltského k Černému a Jaderskému, další variantou byla federace složená buď z Polska, Běloruska, Ukrajiny, Finska, Estonska, Lotyšska, Litvy, Československa, Jugoslávie, Maďarska a Rumunska pod polským vedením, nebo z Polska, Československa, Maďarska, Rakouska, Slovinska, Chorvatska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Bulharska a Rumunska taktéž pod polským vedením. To byly varianty umírněnější. Velkolepější verze zahrnovala Polsko včetně celého Německa i Alsaskem a Lotrinskem, celé Dánsko, Norsko, Švédsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Moldavsko, všechny země Předlitavska (rakouské země včetně dnešního Slovinska, české země, Halič, Bukovinu, Rakouské přímoří a přibližně polovinu Dalmácie), část Uherska v rozsahu dnešního Slovenska, Podkarpatskou Rus, část dnešního severního Maďarska, severozápadní část Chorvatska a přístav Fiume (Rijeka), dále souvislou přímořskou část Rumunska, Bulharska, Řecka až po Soluň (Thessaloniki) včetně, k tomu celou evropskou část dnešního Turecka a kus jeho asijské části až po Izmir (Smyrna) včetně, celé evropské Rusko až po Ural a Kavkaz včetně dnešního Běloruska, Ukrajiny a kavkazských republik.

V Gazetě Gdańsk se 9. 10. 1925 psalo: „Polsko musí trvat na tom, že bez Královce (Königsberg, dnes Kaliningrad) a celého Východního Pruska nemůže existovat. Musíme nyní v Locarnu požadovat, aby celé Východní Prusko bylo zlikvidováno. Může obdržet autonomii pod polskou svrchovaností. Pak koridor (pás území několik desítek kilometrů široký vedoucí z vnitrozemí k moři přidělený Polsku na úkor Německa) přestane existovat. Pokud se to vše nestane mírovou cestou, pak dojde k druhé bitvě u Grunwaldu (bitva v Mazursku v roce 1410, kdy Poláci a Litvané porazili řád německých rytířů, též nazývaná bitva u Tannenbergu) a všechny země se jistě rády vrátí do klína milované vlasti.“

Důstojník generálního štábu Henryk Bagiński definoval v knize vydané v roce 1927 ve Varšavě a vyznamenané Polskou komisí pro mezinárodní intelektuální spolupráci hlavní cíle polské zahraniční politiky – anexi Gdańska (Danzigu), Východního Pruska a velké části Slezska – a dodal: „Mír v Evropě nezavládne, dokud polské země nebudou zcela vráceny Polsku, dokud název Prusko, název podle dnes již neexistujícího národa, nebude vymazán z mapy Evropy, dokud Němci nepřeloží svoje hlavní město z Berlína dále na západ k bývalému hlavnímu městu Magdeburku na Labi nebo do Merseburgu na Sále (Saale)… a dokud nepřestanou snít o korekci hranic na východě.“

V roce 1930 prohlašoval Mocarstwowiec, časopis blízký polské vládě: „Jsme si vědomi, že válce mezi Polskem a Německem nelze zabránit. Musíme se na tuto válku energicky a systematicky připravit. Dnešní generace uvidí, že nové vítězství u Grunwaldu bude zapsáno do historie. Tuto bitvu u Grunwaldu povedeme v předměstích Berlína. Naším nejvyšším cílem je Polsko s hranicemi na Odře na západě, na Nise v Lužici a Prusko od Pregoly (řeka v blízkosti Královce, Königsbergu, Pregel) až po Sprévu (Spree). V této válce se nebudou brát vojáci do zajetí, nebude místo pro humanitární cítění. Celý svět překvapíme svou válkou proti Německu.“

Polský týdeník Naród w walce 20. 7. 1939 zcela otevřeně požadoval: „Gdańsk musí zůstat polský a Německo musí být donuceno odstoupit prostor Východního Pruska bez obyvatelstva Polsku.“ Polský časopis Nasza przyszłość (Naše budoucnost) požadoval v létě 1939 vznik polsko–japonské hranice na Uralu.

Někteří britští politici měli jinou, geopoliticky reálnější představu. Například lord Lothian, pozdější britský vyslanec ve Washingtonu, ve své řeči 29. 6. 1937 v Chatham House v Londýně prohlásil: „Pokud uplatníme princip sebeurčení národů ve prospěch Německa stejným způsobem, jak byl v jeho neprospěch použit ve Versailleské smlouvě, bude výsledkem: (1) sloučení Rakouska s Německem, (2) včlenění Sudetoněmců, Danzigu a pravděpodobně i Memelu do Německé říše, (3) určitá urovnání s Polskem ve Slezsku a v (polském) koridoru.