NÁSLEDKY VÁLKY PRO NĚMECKO, NÁVRHY NA OMEZENÍ ZBROJENÍ

Posledních několik velkých německých ofenzív na západní frontě probíhajících od 21. 3. 1918 do začátku dubna, jejichž postup byl Dohodou zastaven, je znám pod názvem Německá jarní ofenzíva 1918 neboli Ludendorffova ofenzíva. Měly přinést rozhodující zvrat ve válce, ale mezi německými vojáky na frontě začala, což je známo málo, silně řádit tzv. španělská chřipka. Protože německý tisk nesměl o její epidemii na frontě ani špitnout, teprve od června 1918 směl psát o epidemii a jejích německých obětech ale jen pouze z řad civilního obyvatelstva. Nemoc dostala svůj název zcela nepřípadně jen kvůli tomu, že válčící státy zmínky o ní ve vlastních zemích a v armádě cenzurovaly, k čemuž neutrální, ale epidemií též postižené Španělsko nemělo důvod, takže podle agenturních zpráv a článků v tisku to zdánlivě vypadalo, jako kdyby Španělsko bylo epidemií více zasaženo než ostatní země. Tisíce (sic) německých vojáků na západní frontě tehdy týdně na španělskou chřipku umíraly. Hlavní německý stratég, generál Erich Ludendorff onu epidemii uvedl za hlavní důvod ztroskotání německé jarní ofenzívy 1918 a následně i prohry Německa v první světové válce, nota bene za stavu, kdy všechny fronty probíhaly mimo území Německa! Po ztroskotání této ofenzívy odmítlo 29. 10. 1918 německé válečné námořnictvo zaútočit na britskou flotilu pro beznadějnost, v zemi se ustavovaly dělníky a vojáky zvolené rady, které požadovaly konec války a monarchie, aby 9. 11. byla prohlášena republika.

Mírová smlouva z Versailles Německo hospodářsky neobyčejně zatížila. Německá říše přišla o 13 % území, o osm milionů svých obyvatel, o válečné loďstvo, o téměř celé loďstvo obchodní, o své železnice, protože musela odevzdat pět tisíc lokomotiv a desítky tisíc vagónů, o patenty a kolonie. Celková výše reparací, navzdory naléhání USA na stanovení určité pevné částky a Velké Británie na snížení enormně vysokých požadavků Francie, nebyla stanovena. Mírová smlouva pouze konstatovala princip reparací, jejichž výše měla být stanovena dodatečně. Do konce dubna 1921 mělo Německo zaplatit 20 miliard zlatých marek, z toho Francie měla dostat podle usnesení spojenecké konference ve Spa v roce 1920 52 %. Francie používala německých reparačních plateb na úhradu svých válečných dluhů v USA.

Americký ministr zahraničí Robert Lansing se o Versailleské smlouvě vyjádřil 8. 5. 1919 takto: „Tato mírová smlouva je nesmírně drsná, ponižující a mnohé podmínky jsou navíc nesplnitelné… Projdete-li smlouvu (Versailleskou), zjistíte, že národy (podle amerického náhledu je národem obyvatelstvo státu) byly vydány do moci těch, kteří je nenávidí, přičemž jejich hospodářské zdroje byly jim odňaty a předány jiným. Nenávist a roztrpčení, pokud ne zoufalství musejí být následkem takových ustanovení. Bude asi trvat léta, než se tyto utlačované národy ocitnou ve stavu, kdy budou schopny setřást jho. Stejně jistě jako noc přichází po dni, nastane okamžik, kdy se o to pokusí. Máme mírovou smlouvu, která nepřinese trvalý mír, protože je postavena na měnících se zájmech jednotlivých signatářů.“

Navzdory tomu, že v Německu po uzavření mírové smlouvy panoval nedostatek potravin – Dohoda se po podepsání příměří ještě několik dlouhých měsíců neměla k odstranění dovozní blokády, zejména Britové námořní, a minimálně desítky tisíc lidí zbytečně zemřely hlady – museli Němci odevzdat 140 000 krav. Francie si dodatečně navíc vyžádala a dostala 90 000 krav, 2000 plemenných býků, 500 plemenných hřebců, 30 000 klisen, 1000 beranů a 10 000 koz. Francie, Belgie a Itálie požadovaly dohromady od Německa 367 milionů tun uhlí, ačkoliv Německo ztratilo tři ze čtyř svých uhelných revírů.

Francie žádala pro sebe veškerá německá území na levém břehu Rýna a Lucembursko. Proti byly USA a Velká Británie, a tak dostala jen Alsasko a Lotrinsko. Sársko bylo na 15 let podřízeno Společnosti národů s francouzskou správou. Belgii muselo Německo odstoupit oblasti kolem Malmédy, Eupenu a Moresnetu, Dánsku Severní Šlesvicko, Československu Hlučínsko, Společnosti národů Memel a Danzig s okolím, Polsku území o ploše 130 tisíc km2 (hornoslezskou průmyslovou oblast, Poznaňsko, téměř celé Západní Prusko). Poláci to přijali s nevolí, polský delegát Roman Dmowski při projednávání podmínek mírové smlouvy ve Versailles výslovně prohlásil, že Polsko tato území „přijímá pouze jako závdavek pro budoucí Velkopolsko“. Tím mínil rozsah mnohonárodnostního Polska v 18. století s Litvou, velkou částí Ruska, s dalšími územími v Pomořanech, ve Východním Prusku a Horním Slezsku. Podle versailleského míru bylo bohaté Svobodné město Danzig (dnes Gdańsk), k němuž patřily okolní městečka a obce, podřízeno přímo Společnosti národů, dohlížel na ně komisař Společnosti národů, jeho statut zajišťovaly polské a britské vojenské jednotky; navenek (diplomaticky) zastupoval Danzig polský stát.

Britský ministerský předseda David Lloyd George ve svém memorandu z 25. 3. 1919 k pařížské mírové konferenci: „Udržení míru bude záviset na tom, aby nebyly žádné příčiny k zoufání, jež ustavičně podněcují ducha vlastenectví, spravedlnosti nebo fair play. Naše podmínky mohou být tvrdé, ba kruté a dokonce nemilosrdné, abychom dosáhli zadostiučinění, současně však mohou být tak spravedlivé, aby země, jíž budou uloženy, ve svém srdci cítila, že nemá právo k žalobám. Avšak nespravedlnost a vypínavost, projevené v hodině triumfu, nebudou nikdy zapomenuty nebo prominuty. Proto jsem co nejostřeji proti tomu, odnímat německé vládě více Němců, než je nezbytně třeba, a postupovat je jinému národu (v anglosaském smyslu = veškeré usedlé obyvatelstvo státu). Nedovedu si představit pádnější příčiny budoucí války než situaci, kdy německý národ, jenž se nepochybně ukázal jako jedna z nejsilnějších a nejmocnějších ras (tehdejší homonymum pro národ ve středoevropském smyslu) světa, byl obklopen řadou malých států, z nichž se mnohé skládají z národů, jež předtím nikdy neustavily stálé vlády, z nichž však každý zahrnuje široké masy Němců, žádajících sjednocení se svou vlastí. Návrh polské komise, aby 2,1 milionů Němců bylo postoupeno pod dohled národu jiného náboženství (pod svrchovanost obyvatel jiného státu), jenž ještě nikdy v průběhu svých dějin neprokázal způsobilost k vlastní stabilní vlá¬dě, musí podle mého úsudku vést dříve či později k nové válce ve východní Evropě.“ Uhersko bylo těžce postiženo Trianonskou mírovou smlouvou, ztratilo 70 % svého území a s ním 60 % svého oby¬va¬telstva (sic). Traduje se bonmot, že Maďarsko de facto hraničí kolem dokola samo se sebou, neboť je obklopeno územími Uherska, která byla odstoupena jiným státům.

Holandský vyslanec Reneke de Marees van Swinderen napsal britskému diplomatu Esmemu W. Howardovi: „Mírové pod¬mín¬ky z Versailles obsahují všechny zárodky pro spravedlivou a permanentní válku.“ Maršál Ferdinand Foch, vrchní velitel francouzských vojsk v první světové válce, se vyjádřil, že důsledkem Versailleské mírové smlouvy, kterou pokládal spíše za příměří, bude další válka do dvaceti let. Italský ministerský předseda Francesco Nitti napsal v roce 1924: „Ještě nikdy se nedosáhlo opravdového a trvalého míru na základě plundrování, soužením a ruinování poraženého, nemluvě už vůbec o tom, že poraženým je velký národ. A to a nic jiného byla Versailleská smlouva.“
Dokonce i hlavní strůjce Versailleské smlouvy David Lloyd George, přiznal 7. 10. 1928 ve své řeči v Guild Hall v Londýně: „Veškerá dokumentace, kterou nám jistí naši spojenci předkládali, byla vylhaná. Rozhodli jsme (ve Versailles v roce 1919) na základě podvrhů.“ Narážel tím na Beneše, který na mírové konferenci s pomocí a vědomím Masaryka falšoval údaje o menšinách v československém státě. Další architekt versailleského míru, francouzský ministerský předseda George Clemenceau, sdělil americkému prezidentovi: „Ještě za mého života bude válka a budeme vás opět v Evropě potřebovat.“ Jaké cíle válkou sledovala Velká Británie, prozradil Winston Churchill v interview v London Times v roce 1919: „Začne-li Německo v příštích padesáti letech mezinárodně obchodovat, tak jsme válčili zbytečně.“ USA Versailleskou mírovou smlouvu neratifikovaly, takže byla jištěna pouze Francií, Velkou Británií (Japonsko vystoupilo ze Společnosti národů v roce 1933, vliv Itálie jako velmoci rychle upadal, aby v roce 1937 vystoupila taktéž), což se ukázalo jako nedostatečné.

Německo mělo během 36 let zaplatit reparace v astronomické výši 463 miliard marek (později byla tato nereálná suma snížena na 132 miliard) a muselo Dohodě odevzdávat 26 % finanční hodnoty svého exportu coby vývozní clo. Protože německý stát nestačil reparace včas platit, obsadila francouzská a belgická vojska 8. 3. 1921 města Duisburg a Düsseldorf v demilitarizovaném pásmu, aby si Francie zajistila kontrolu říčních přístavů v této oblasti, přes které šel veškerý export uhlí, oceli a dalších výrobků z celého Porúří. Záminkou pro zábor byl skluz v reparačních dodávkách telegrafních sloupů.

K vynucení splácení reparací pak Francouzi a Belgičané obsadili v lednu 1923 celé Porúří. Proti tomuto kroku hlasovala v reparační komisi Velká Británie. Porúrští Němci přešli k pasivnímu odporu – odmítli splácet reparace i mezistátní dluhy, vyráběli pouze pro vlastní potřebu, ignorovali francouzské a belgické pokyny. Vojenské jednotky, rekvírující suroviny a zboží, nenacházely potřebné německé pracovní síly. Francie tak musela vlastními silami zajistit chod dolů a továren. Odvetou zavíraly francouzská a belgická armáda továrny, podniky a dílny, zabavovaly institucím a obcím finanční majetky, a vysídlily z Porúří na 180 tisíc Němců. Zakročovaly brutálně, i střelbou – do srpna 1924 to stálo 137 německých životů a 603 raněné. Odpor některých obyvatel Porúří přerostl v aktivní – poškozovali koleje, mosty, lokomotivy, napadali stanoviště Francouzů a Belgičanů, smrtí ztrestali osm kolaborantů.

Okupace Porúří a následný odpor Němců, který chtěla Francie za každou cenu zlomit, vyvolaly hrozbu války. Paříž své spojence tlačila k hospodářské blokádě Německa, ale ČSR se tomu snažila vyhnout, protože klíčovým hospodářským partnerem bylo pro ni Německo a ne Francie. V Německu zavládla hyperinflace, například cena vajec stoupla z předválečné ceny třicetimilionkrát (sic). Kvůli hyperinflaci musel německý stát v září 1923 svůj pasivní odpor utlumit.

Před druhou polovinou dvacátých let se vývoj v Německu stabilizoval a iniciativa v otázce reparací přešla na Brity. Ti si přáli Německo hospodářsky zdravé, zklidněné, a to nejen kvůli začlenění jeho ekonomiky do světové. Britský premiér Stanley Baldwin uvažoval zcela strategicky, že bez silného demokratického Německa bude Evropa na východ od Rýna takřka bezbranná vůči výbojům bolševiků. V zájmu hospodářské obnovy Německa byl v srpnu 1924 přijat plán Američana Charlese Dawese – mocnosti snížily výši reparací ze 132 na 50 miliard marek, taktéž zavedly nový splátkový režim do září 1928. Britové navíc vznesli požadavek zrušit politicky motivované sankce, především aby Francouzi a Belgičané vyklidili do konce srpna 1925 Porúří. Německo obdrželo velkou půjčku od USA a začaly mu proudit úvěry také odjinud.

V roce 1925 definoval německý ministr zahraničí Gustav Stresemann hlavní cíle svého úřadu: snesitelné řešení reparací, významné korektury východních hranic vůči Polsku a „ochranu oněch deseti až dvanácti milionů soukmenovců, žijících dnes pod cizím jařmem“. V roce 1926 vstoupilo Německo do Společnosti národů.

Versailleská mírová smlouva nařizovala Německu neprodleně zrušit povinnou vojenskou službu, zakazovala držbu těžkých a leteckých zbraní (vojenských letadel) a přikazovala mu snížit po etapách stav armády na 100 000 a námořnictva na 15 000 mužů. Předepsaný maximální počet vojáků a další podmínky Německo v lednu 1927 splnilo. Stanovy Společnosti národů v pařížských mírových smlouvách obsahovaly i článek č. 8: „Členové Společnosti (národů) uznávají, že udržování míru vyžaduje omezení státního zbrojení na nejmenší míru, jež stačí k bezpečnosti státu.“ Byť Německo svůj závazek z Versailleské smlouvy od roku 1927 plnilo, ostatní státy se ke snížení svých vojenských stavů na minimum vůbec neměly. Ba naopak, s výjimkou Velké Británie zbrojily. Zejména Československo, Francie a Polsko. O tom čeští dějepisci mlčí.

David Lloyd George v Dolní sněmovně britského parlamentu to později, 29. 11. 1934, objasnil slovy: „Signatářské velmoci Versailleské smlouvy slíbily slavnostně Němcům, že se bude odzbrojovat, pokud tak Německo učiní první. Čtrnáct let Německo čekalo na dodržení slibu… Mezitím všechny země s výjimkou Anglie zbrojily a dokonce sousedům Německa se půjčily peníze, za které se budovala mocná vojenská zařízení u německých hranic. Můžeme se pak divit, že Němci byli v posledku dohnáni k revoltě a revoluci proti chronickému podvodnictví mocností?“

Německo i po uchopení moci nacionálními socialisty 30. 1. 1933, po opuštění konference o odzbrojení na podzim 1933 a po vystoupení po uspořádaném referendu (19. 10.) ze Společnosti národů k 12. 11. 1934, usilovalo i nadále o snížení stavu ozbrojených sil v Evropě, hlavně okolních států. Neúspěšně. Nejdříve Německo navrhlo totální odzbrojení. Zamítnuto. Pak navrhlo zavedení maximálního počtu 200 tisíc mužů ve zbrani pro všechny evropské státy. Nesetkalo se se souhlasem. Další návrh zněl na 300 tisíc mužů ve zbrani při současné mezinárodní kontrole a při smlouvách o neútočení se všemi sousedními státy Německa. Odmítnuto. Ani Hitlerův návrh na likvidaci těžkého dělostřelectva, tanků, všech tzv. útočných zbraní, bombardovacích letadel, případně na omezení počtů všech letadel bez rozdílu, neprošel. Posledním, taktéž odmítnutým německým návrhem, byla demontáž všech zařízení k vypouštění bomb z letadel, absolutní zřeknutí se použití bojových plynů, nejtěžší artilerie, nejtěžších tanků, omezení leteckých sil. Když Francie prodloužila vojenskou službu 15. 3. 1935 na dva roky, tak Německo o den později zavedlo všeobecnou vojenskou povinnost.