Jungmannovo tehdejší rozhodnutí pro „českou kulturu“ jako zcela kompletní útvar se vším, co k tomu patří, tedy s českou fyzikou, filozofií, estetikou, biologií, chemií a dalšími vědami předbíhalo okamžitou potřebu. Vytvářela se odborná terminologie, odborné texty, exkluzivní básnická díla i klasicistní tragédie, aniž existovali lidé, kteří by je potřebovali. Zcela záměrně se vytvářela iluze, že tu je kulturně vyspělá česká společnost, se silnou vrstvou vědecké veřejnosti, s vrstvou estétů s vytříbeným vkusem, která tyto žánry pěstuje. Obrozenecká kultura tak předstírala před sebou a okolním světem samozřejmost své existence. Podvody, podvrhy, mystifikace a lži tedy byly důležitými pracovními nástroji ve vytváření české kultury a v dokazování její vyspělosti.
Český národ se prodíral k životu pomocí berliček mnoha mýtů, iluzí, lží a mystifikací, česká psychika z nich vychází a v různých okamžicích – a nemusejí to být pouze okamžiky krizové – se k nim Češi rádi uchylují i dnes. To dokazuje, že český národ má dodnes značný komplex méněcennosti. Typickými příznaky jeho (pře)kompenzace jsou výroky typu: „Čeština je nejpřesnější jazyk na světě!“, „Naše pivo (jogurty, kyselé okurky, uzeniny, chléb, česká kuchyně, děvčata, dosaďte si cokoliv ad libitum) je (jsou) nejlepší na světě!“ Mimoděk vyzrazují národní komplex méněcennosti například i titulky hlavních zpráv na prvních stranách novin. Příklady: Ve dvou po sobě následujících vydáních Lidových novin v souvislosti s odzbrojováním jednotek UÇK v Makedonii: „České jednotky dorazily do Makedonie jako první“, a následující den ve stejných novinách: „Brity zklamalo, že Češi byli v Makedonii první.“ Američané si vyžádali českou rotu chemické obrany, která před lety za svého nasazení ve válce v Perském zálivu jako jediná zjistila velmi nízkou koncentraci bojových plynů ve vzduchu. Lidové noviny stvořily o tom 3. 11. 2001 titulek: „Češi budou nasazeni v místech, odkud předtím všichni utečou.“
Nejpodstatnější z toho všeho je, že si Češi za ona téměř dvě staletí na národní lži – i když je vyvraceli Češi jazyka německého a ojediněle i českého – zvykli, a nedokáží je odlišit od pravdy. Mystifikace si ostatně vytvářejí dodnes. Co jiného než mystifikace jsou divadelní hry o českém polyhistoru Járovi da Cimrmanovi, dokazování keltského původu Čechů, nebo že George W. Bush (Jiří W. Buš v pohotové transliteraci deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung) je potomkem českého krále Vratislava II. a knížat Bořivoje I., Boleslava I. a II., Vratislava I., Oldřicha a Břetislava I.? Nověji byli obdařeni stejným původem prezidentský kandidát John McCain a prezident Barack Obama (sic). Jaký obrázek si o Češích musí vytvořit západní veřejnost, pokud ji Češi vůbec zajímají, je jasné.
Ve 20. století se vymstila i národně buditelská představa o egalitářství členů českého národa. Výstižně to popisuje historik Pavel Kosatík: „Masaryk… zariskoval a uvěřil, že rovnostářská společnost se rozčlení a vytvoří odpovědnou elitu dřív, než dojde k případnému mezinárodnímu konfliktu, na jehož řešení by společnost bez struktury nestačila. Tak je asi třeba rozumět jeho později tak často opakovaným slovům, že republika, když už vznikla, potřebuje dvacet, třicet, nebo dokonce padesát let klidného vývoje, aby vnitřně dozrála. Tento klidný vývoj jí naneštěstí nebyl dopřán, česká společenská struktura se nezrodila a neexistuje dodnes. Neexistence oné struktury se ukázala skoro vzápětí po Masarykově smrti. Téměř jako výsměch českým dějinám se zdá, že k ní nakonec nepatřil dokonce ani Masarykův největší favorit Edvard Beneš, který hned dvakrát v klíčové situaci, kdy šlo o odpovědnost za všechno (1938 a 1948), neobstál. A to, že ani Češi v žádném z těch let neobstáli, je těžké vysvětlit jinak, než že všechny ty absolutní a světové úkoly, které na ně Masaryk naložil, prostě nepřijali. Nakonec se ukázalo, že jim stačí život v prapůvodním, pouze jazykovém klidu.“
