Čeští historici tvrdí, že v roce 1784 byl zaveden v českých zemích jako úřední jazyk němčina. To je ale lež, císař Josef II. jen ustavil na gymnáziích jako vyučovací jazyk místo latiny jazyk živý – němčinu – taktéž i na pražské Karlo-Ferdinandově universitě, přičemž fakulty bohoslovecká a lékařská si zachovaly i nadále latinu jako vyučovací jazyk; v němčině a také v češtině se na těchto fakultách vyučovaly jen pastorální teologie a kursy pro porodní báby. Josefovým záměrem bylo, aby do úřadů a na vyšší posty státní a komunální správy přicházeli v budoucnu lidé používající jako dorozumívací jazyk němčinu a ne jiné jazyky rakouské říše.
Proč byla čeština při náhradě latiny živým jazykem ve vyšším školství ignorována? Německá slovní zásoba odpovídala potřebě doby, měla i názvosloví odborné, čeština tyto požadavky nesplňovala. Nejen tehdy, ale prakticky další jedno století až do posledních desetiletí 19. století, až do roku 1882, kdy byla rozdělena pražská universita na německou a českou část. Kodifikace češtiny byla ukončena až vydáním Slovníku spisovného jazyka českého, jehož první díl vyšel v roce 1939 za protektorátu (sic). Nedostatečnost češtiny přetrvává dodnes. Podíváte-li se detailněji na české názvosloví v jednotlivých oborech, tak často chybí, neexistuje. Je to ale umně zamaskováno a člověk na to přijde jen tehdy, překládá-li odborné texty, zejména z němčiny, do češtiny.
Tomáš G. Masaryk a Hubert Gordon Schauer věděli velmi dobře, kde by Češi již byli, kdyby nemuseli vynakládat tolik energie na obnovu českého národa na jazykovém základě. Proto vznikla diskuse vyvolaná Schauerovým článkem v prvním čísle časopisu Čas v prosinci 1886 s názvem Naše dvě otázky, zda se vůbec vyplatí chybějící české názvosloví vytvářet, zda není vhodnější se rovnou vyjadřovat německy při zachování si pocitu češství, obdobně jako Irové mluví anglicky, a nevyčerpávat se budováním jazykově odlišné kultury. Výbuch národoveckého hněvu byl tak velký, že dohnal Schauera k sebevraždě [Zeman 2002], jiné zdroje uvádějí jako příčinu smrti tuberkulózu. Masaryk, na rozdíl od Schauera, o tomto problému mlčel 44 let, až do 19. 11. 1930, kdy v dopise historikovi Václavu Chaloupeckému spatřoval ve slabosti české kultury důvod, proč nedokázala vyvinout na Slováky dostatečně silný vliv, hlavně při sjednocení se na jednom spisovném jazyce: „Jako Češi, tak i Slováci potřebovali a potřebují kulturně němčinu. V tom jest i slabost.“ [Zeman 2002]
Latina ostatně měla dlouhou výdrž jako dorozumívací řeč i mimo vyšší školství a univerzity; do roku 1844 byla jednací řečí uherského říšského sněmu a po většinu 19. století byla úřední řečí v celé řadě uherských komitátů (z latiny: hrabství, též stolice, župa).
I jiné aspekty podporovaly používání němčiny ve vysokém školství. Většina slovanských absolventů pražské univerzity byli právníci, kteří němčinu museli používat denně, tedy ji dokonale zvládnout. Na pražské univerzitě se přednášelo i česky. Zájem studentů o přednášky v češtině byl nevalný, a to dokonce i mezi studenty filozofické fakulty, kde se vyučovala slavistika a kde byli studenti českého jazyka v převaze; zatímco v roce 1849 se na přednášky slavistiky v češtině zapsala stovka studentů, o pět let později to bylo šest studentů, a v roce 1855 jen tři. Znalost němčiny byla nezbytnou podmínkou vzdělání, tedy i sociálního vzestupu. Pražská technika se rozdělila v roce 1869, a v roce 1882 se čeština prosadila na pražské univerzitě politickým rozdělením univerzity na část německou a českou poté, co už v předchozích letech značná část výuky probíhala alternativně v češtině.
Základní stupeň školního vzdělání v českých zemích tvořily české nebo německé tříleté triviální školy (z latinského trivium, česky trojcestí, protože se v nich vyučovaly kromě náboženství jen tři předměty: psaní, čtení a počítání), na ně navazovaly taktéž tříleté hlavní školy s vyučovacím jazykem už jen německým a absolvováním hlavní školy končila povinná školní docházka. Pak následovala šestiletá gymnázia s vyučovacím jazykem německým. Neblahý vliv českého obrozenectví spočíval v tom, že žák v české triviální škole si jakžtakž osvojil, ale neupevnil české názvosloví, a v následné hlavní škole se seznamoval s německým výrazivem, které často nemělo v češtině, pro její zaostalost, ekvivalent. Pokud žáci z českých triviálních škol nepokračovali po hlavní škole ve studiu gymnaziálním, neosvojili si pořádně hlavní dorozumívací jazyk vzdělanců, němčinu [Hroch]. U žáka přestupujícího z německé triviální školy do hlavní tento problém logicky odpadal. Tímto způsobem děti vychovávané a zpočátku vzdělávané v českém jazyce si tím nesly s sebou do dospělosti vzdělanostní deficit, který se vyrovnal teprve dokonalým zvládnutím němčiny. Výsledkem bylo, že němčinu ovládalo mnoho vzdělaných Čechů, všichni, kteří prošli vyšším školstvím, kdežto jen nevýznamná malá část z řad Němců českých zemí uměla česky. O útisk se nejednalo, příčinou byl stav češtiny, její nedokonalost, zanedbanost.
Na druhou stranu školní docházka, která naučila děti číst, zapojovala lidové vrstvy do systému oběhu informací, a to vlastní četbou. Zde by gramotným, znalým českého jazyka, byly bývaly nápomocny tzv. konverzační lexikony, jednojazyčné slovníky vysvětlující význam všech slov, i cizích termínů, ve slovní zásobě. Lexika byla již tehdy, přísně vzato již od roku 1708, avšak zejména ke konci 18. století k dispozici v němčině, ale ne v češtině. Proto v roce 1850 podává František Palacký Sboru pro vzdělávání české řeči a literatury návrh na přípravu českého konverzačního jednojazyčného slovníku. Jedenáctidílný tzv. Riegerův slovník naučný po způsobu Brockhausova konverzačního lexikonu (navzdory názvu to byla encyklopedie) sice v létech 1860–1874 vyšel. Dodnes ale žádný český jednojazyčný univerzální výkladový slovník stručně vysvětlující význam slov neexistuje, pouze slovník spisovného jazyka českého.
Na nižší vzdělanost česky mluvícího obyvatelstva lze usuzovat z Palackého zdůvodnění nutnosti vydávání dvou časopisů Vlasteneckého musea v Čechách (Vaterländisches Museum in Böhmen, dnes Národní muzeum – všimněte si významového posunu v názvu) z 27. 12. 1825, a to s rozlišným obsahem a periodicitou. Podle Františka Palackého měly oba časopisy též „působit na vědecký a umělecký život národa“. Palacký dále v návrhu psal, že v literární činnosti i v každodenním styku používají obyvatelé Čech dvojí jazyk, z nichž čeština je historickým národním jazykem a jazykem větší části lidu, kdežto němčina je obvyklejším jazykem styku mezi vzdělanci. Národ tedy zahrnoval podle Palackého všechny obyvatele Čech bez ohledu na jazyk, tedy byl dvojjazyčný. (Tento názor Palacký poté opustil a vrátil se k němu až po 43 letech.) Palacký počítal s tím, že německý muzejní měsíčník bude mít odborný ráz s přísně vědeckým aparátem, takže by soupeřil s obdobnými časopisy v zahraničí a obhajoval by český národ proti nespravedlivým úsudkům a hodnocením z ciziny. Pro český muzejní čtvrtletník vytyčil Palacký méně náročný cíl: vzdělávat širší čtenářskou obec srozumitelným objasňováním vědeckých poznatků, prosazovat český spisovný jazyk a zveřejňování příspěvků též z oblasti krásné literatury. Nutno podotknout, že tehdy se zastával názor, prezentovaný také Josefem Jungmannem, že kdo z Čechů mimo nutnou potřebu používá místo češtiny cizí jazyk, zříká se české národnosti [Kořalka].
Konzistořím římskokatolické církve byly známy etnické poměry v Čechách a uvědomovaly si, že nelze problém vyřešit prostou germanizací [Hroch]. Vzdělanostní asymetrie mezi prostým lidem hovořícím pouze česky na jedné straně a vzdělanci a šlechtou na straně druhé, používajícími, když ne výhradně, tak převážně němčinu, byla příčinou nezdaru představy Bernarda Bolzana o českém národě dvou jazyků. Kdo ze vzdělanců byl ochoten čekat několik desetiletí (ve skutečnosti to trvalo přibližně století), než čeština, beznadějně nepostačující terminologicky požadavkům vědy, řemesel, obchodu, později průmyslu, to dotáhne na úroveň němčiny? Nedá se ani říci, že se jí to podařilo, protože terminologické deficity češtiny vůči němčině v některých specializovaných oborech trvají dodnes a jsou jen umně zamaskovány. Palacký ale při zpracování hesla Böhmen (Čechy) pro Brockhausův konverzační lexikon v roce 1833 tvrdil, že čeština se již stala formou i obsahem evropským jazykem, vyhovujícím téměř všem požadavkům doby v umění a vědě. Pravda to nebyla.
Rakouské mocnářství se nesnažilo potlačit užívání češtiny nebo klást jejímu rozšíření překážky, naopak. Centrální úřady ve Vídni češtinu respektovaly, nechávaly zákony, výnosy a nařízení ihned překládat do češtiny – vydávaly je česky ve stejný den jako jejich německé znění. Český jazyk se vyučoval nejdříve mimo české země na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt), na vídeňské univerzitě, v obou institucích byla zřízena katedra českého jazyka v roce 1775, ve vojenské ženijní škole ve Vídni, na Tereziánské stavovské akademii atd. Ironií je, že na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě vznikla katedra češtiny až o sedmnáct let později, v roce 1792 [Pernes 2006]. V roce 1848 byla ve Vídni ustavena komise, jejímž úkolem bylo vytvoření české úřední terminologie, což byl vážně míněný pokus rakouského mocnářství o odstranění nedostatečnosti a zanedbanosti českého jazyka alespoň v této oblasti [Glotz].
Literatura:
Glotz, Peter: Die Vertreibung: Böhmen als Lehrstück. Ullstein, München 2003; česky: Vyhnání. České země jako poučný případ. Paseka, Praha 2006
Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1999
Kořalka, Jiří: František Palacký (1798–1876). Životopis. Argo, Praha 1998
Pernes, Jiří: Pod habsburským orlem. České země a Rakousko-Uhersko na přelomu 19. a 20. století. Brána, Praha 2006
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002
