V interview v Parlamentních listech se novinářka zeptala: „Je podle vás stejně důležité si připomenout, že loni uběhlo 80 let od vyhnání Čechů ze Sudet, stejně jako to, že příští rok uplyne 75 let od vyhnání Němců z Československa?“
Nezabývejme se úrovní znalostí dotyčné novinářky, vyhnání Čechů ze Sudet je blud sdílený celou českou společností. Když se po více než sedm desetiletí v českých sdělovacích prostředcích, ve školách za vehementní podpory historiků a politiků lživě líčí, jak Němci po odstoupení pohraničí v roce 1938 odtud Čechy vyhnali, zanechá to nutně v myšlení Čechů stopy. Pokud si sami nezjednají pravdivé informace, věří, že vyhnáni byli, protože celonárodní diskurs k tomu dodnes neproběhl.
Skutečnost byla následující. Z říšskoněmecké ani ze sudetoněmecké strany nebylo plánováno ani organizováno vysídlení neněmeckého obyvatelstva z pohraničních území předaných Německu v říjnu 1938. Stěhování Čechů probíhalo spontánně. Československé centrální úřady od 1. 10. 1938 naléhavě žádaly své podřízené úřady v odstupovaných územích, aby zabránily stěhování civilního obyvatelstva do vnitrozemí. Důvody pro to byly dva: nepřipravenost československého státu najednou přijmout přestěhovalce z oněch území a dále snaha udržet v odstoupených národnostně silně smíšených uzemích české obyvatelstvo pro jeho účast v chystaném plebiscitu, který se nakonec nekonal.
Češi, kteří se do německého pohraničí během první republiky přistěhovali v souvislosti s počešťováním a se správními a hospodářskými zásahy směřujícími nepřímo taktéž k čechizaci sudetoněmecké obyvatelstva, věděli sami velmi dobře, že tam nebudou mít co pohledávat, když je tam československý stát a pod nátlakem počeštěné firmy už nebudou potřebovat a vydržovat. Přesto je podivuhodné, že z odhadem 743 tisíc Čechů v pohraničí jich tam po odstoupení Německu 513 až 600 tisíc zůstalo. Úředníci, státní zaměstnanci a vojáci byli přeloženi do vnitrozemí.
Veřejnou zakázku za první republiky mohly dostat jen firmy s většinových českým osazenstvem i v obcích, ve kterých nebyl třeba ani jediný Čech, nebo v nich Češi měli nevýznamný percentuální podíl! Nejdříve bylo nepsaným zvykem, pak se prováděcím zákonem zajistilo, že afiliace podniků v pohraničí musejí mít národností složení zaměstnanců stejné jako je národnostní složení obyvatel v obci sídla firmy. Pokud měla firma sídlo například v Praze, tak její afiliace v Chebu, Liberci nebo ve Varsdorfu musely mít alespoň 95 % českého osazenstva! To znamenalo místní německé zaměstnace propustit a nabrat Čechy.
Československý stát po mnichovské konferenci evakuoval (dobový termín) státní zaměstnance a úředníky sám. Zemědělci, kteří získali půdu navýsost nespravedlivými nacionalistickými machinacemi československé pozemkové reformy na úkor jinojazyčného místního obyvatelstva jen kvůli tomu, že byli Češi – často se chovali vůči místním německy hovořícím jako kolonizátoři vůči domorodému obyvatelstvu – věděli, že bez podpory státu nebudou zřejmě rádi viděni. Hodně Čechů raději opustilo svá bydliště preventivně: hlavně čeští nacionalisté, zejména členové obranných jednot, činovníci tělovýchovného spolku Sokol a většina bývalých legionářů.
Že Češi nebyli vyháněni, mimoděk potvrzuje Zpráva státního reálného gymnasia v Ústí nad Labem za školní rok 1945/1946, ve které popisuje ředitel, jenž v něm působil již před válkou, události ze září 1938 takto: „Nejprve odcházelo žactvo; v polovině září 1938 byly již třídy více než poloprázdné (v době, kdy nebylo pohraničí Německu ještě odstoupeno!). Ke konci září byli všichni členové profesorského sboru přeloženi do vnitrozemských ústavů, z větší části do Prahy, avšak počátkem října bylo jim nařízeno, aby se vrátili do Ústí nad Labem pro případ, kdyby snad došlo k plebiscitu.“ [Churaň, Výroční zpráva státního reálného gymnasia v Ústí nad Labem] Z toho plyne, že rodiče tudíž i žáci tohoto ústavu se sami od sebe stěhovali do vnitrozemí a učitelé coby státní zaměstnanci byli překládáni tamtéž. Zajímavé je, jak se čeští učitelé mohli – navzdory vyhánění ze Sudet – na pokyn československého státu beze všeho vracet do svého bydliště ležícího již v jiném státu!
Pro evidenci nově vytvořeného Ústavu pro péči o uprchlíky, kde se všichni přestěhovalci do vnitrozemí (s výjimkou přeložených státních zaměstnanců) museli povinně registrovat a udat důvody, uváděli dotázaní české národnosti jako popud k opuštění bydliště „skutečné potíže politické (11,92 %), skutečné potíže hospodářské (16,41 %), skutečné potíže kulturní (1,26 %), obavy před potížemi politickými (19,56 %), obavy před potížemi hospodářskými (17,33 %), obavy před potížemi kulturními (2,40 %), touhu žít mezi občany české národnosti a ideové důvody (11,82 %), touhu žít v ČSR (7,21 %), jiné důvody (8,37 %), důvod neuvedli nebo uvedli nedostatečně (3,71 %)“ [Šíma]. Násilí ze strany místního obyvatelstva jako příčina odchodu se ve výčtu nevyskytuje! Velmi podrobně píšící autor Jaroslav Šíma uvádí ve svém díle vydaného po válce v roce 1945 jako pronásledování Čechů ze strany Němců pouze následující: „22. září jsem byl zatčen, vyslýchán v Drážďanech, pak propuštěn.“ „Vypovězen, byl jsem členem SOS (Stráž obrany státu).“ „Byl jsem pronásledován, že jsem pracoval v národních otázkách.“ „Byl jsem ohrožován na životě a byla mně vytlučena všechna okna mého bytu.“ „Byl jsem funkcionář Sokola, skrýval jsem se, neboť jsme byli zatýkáni, pak jsem utekl.“ [Šíma] Víc nic.
Skutečným důvodem přestěhování byla v naprosté většině případů ztráta zaměstnání, obživy a zejména panika části českého obyvatelstva z toho, co by se mohlo stát, nebude-li je již československý stát v německých sídelních územích chránit. To poslední prozrazuje, že předchozí chování jejich a československého státu nebylo v pořádku. Data uváděná Šímou to potvrzují. Uvádí, že potíže vedoucí k přestěhování a obavy před nimi udávali hlavně zaměstnanci ve vyšších službách, tj. v kancelářích, v obchodu, technici. Dále předáci a funkcionáři Sokola a menšinářských organizací, příslušníci svobodných povolání a dělníci. Kromě ztráty obživy a potíží nebo obav před nimi následkem předchozího kolonizátorsko nacionalistického chování se hlavně u dělníků též jednalo o strach z politického pronásledování za členství v českých socialistických stranách a v KSČ. Nejvíce potíží vedoucích k přesídlení udávali exponenti prosazování českého živlu v pohraničí na úkor německého [Šíma].
I část sudetoněmeckého obyvatelstva se ze Sudet stěhovala do vnitrozemí. Byli to především židé, dále aktivní sudetoněmečtí sociální demokraté z DSAP a komunisté německé národnosti (KSČ byla pro všechny, tedy i pro sudetské Němce). V Opavě, Liberci či Karlových Varech je po odstoupení území Německu musely německá policie a zásahová komanda Gestapa brát preventivně do vazby, aby je ochránily proti násilí a lynčování ze strany soukmenovců, místních nacionálních socialistů a členů Sudetoněmecké strany [Zimmermann]. Na druhé straně je též zatýkaly a posílaly do koncentračních táborů.
Usedlé české obyvatelstvo s konvenční obživou, ať v českých obcích, které připadly v roce 1938 Říši, nebo roztroušené mezi Němci v pohraničí, v naprosté většině ve svých domovech zůstalo. Německé úřady Čechy ze Sudet nevyháněly, jejich majetky nezabavovaly. Vyskytly se sice případy, kdy radikální síly SdP a Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS) Čechy zatýkaly a konfiskovaly majetek, ale to rychle zarazil Karl H. Frank svým nařízením, že takové věci jsou výhradně v kompetenci Gestapa [Zimmermann].
Historik Volker Zimmermann v roce 1995 zjistil, že v souvislosti s připojením Sudet k Německu není doložen jakýkoliv pokyn SdP, Wehrmachtu, Sicherheitsdienstu, Gestapa, ani německých státních a správních úřadů, vybízející k vysídlení osob mimo Německou říši, nebo ho nařizující! [Zimmermann]. Jedinou výjimkou byl případ českých železničářů z Nýřan u Plzně (celkem i s rodinnými příslušníky 40 osob), obviněných, že poškodili místní drážní telefonní kabel, a jednoho českého starosty za „podíl na česko-komunistických provokacích proti německému elementu“, kteří byli německými úřady vyzváni, aby se vystěhovali do ČSR, tedy nebyli vypovězeni [Zimmermann]. Tedy jen 41 osoba! V české historiografické literatuře se ale neochvějně dodnes uvádí, že ze Sudet bylo vyhnáno od 116 000 do 1 200 000 Čechů!
Fritz-Peter Habel udává, že německé úřady požádaly o vystěhování asi 140 osob [Habel]. Nereálně vysoké údaje v české historiografické literatuře o počtu Němci vynucených odchodů z odstoupených území koriguje i Jan Benda na 600 až 800 vypovězených osob [Benda]. Benda však vychází z nespolehlivých, neověřených, de facto neověřitelných situačních zpráv okresních úřadů při nové hranici s Německou říší. Ty měly měly od podpisu Mnichovské dohody až do konce česko-slovenského státu za povinnost pravidelně odevzdávat tzv. situační zprávy, avšak nedisponovaly možností si informace a svědectví osob odešlých z odstoupených území ověřovat, protože události se odehrály na cizím státním území. Navíc tyto zprávy byly nutně zkresleny představou, panující v českých myslích od obrození, že Češi nikdy neprchali (navozuje to nestatečnost), nýbrž se vždy hrdinně bránili, tedy drželi hraničářské pozice ve zněmčených územích dokud se dalo až do okamžiku, než byli německou mocí za dramatických okolností vyhnáni, takže spasili jen svůj holý život. O vypovězených osobách a jejich počtech by musely být nalezeny příslušné záznamy v německých archivech. Nebyly.
Jan Benda se ve své monografii též zmiňuje, což nám poslouží za příklad, o zprávě okresního úřadu v Českých Budějovicích z října 1938, ve které se uvádělo, že z Prachatic (v německém záboru) byli německými úřady vypovězeni s lhůtou 24 hodin 32 Češi s odůvodněním, že z Českých Budějovic (v protektorátu) jsou vypovídáni Němci. Československé ministerstvo vnitra zde tentokrát nařídilo vyšetřování, což nebylo nic lehkého, protože probíhalo v cizím státě, a zjistilo, že německé úřady Čechy z Prachatic nevyhošťovaly a dotyčných 32 osob nevyhostily [Benda].
Proč situační zprávy uvádějí četné případy násilí, nuceného vystěhování Čechů, kdežto uprchlíci v dotaznících Ústavu pro péči pro uprchlíky až na výjimky vůbec ne [Šíma], Benda nevysvětluje. Šímova publikace byla vydána bezprostředně po válce v roce 1945, v době zjitřených emocí, takže údaje o násilnostech, pokud by se vyskytly, by zcela určitě v onom sociologickém pojednání byly uvedeny.
Pravděpodobné vysvětlení je nasnadě – situační zprávy o poměrech a událostech v odstoupených územích byly z velké části složeny z fám, ze zkreslených až vylhaných výpovědí nově příchozích okresním úřadům při hranici s Německem. Tehdejší česká společnost, která se vysloveně obávala asociace mezi prcháním a zbabělostí, takže zcela logicky musela podlehnout překompenzaci, představě o předchozím „hrdinném bránění českého živlu a českých pozic ve zněmčených nám urvaných územích“. Když masivnost migrace do vnitrozemí byla neoddiskutovatelným faktem, musely být pak důvody vystěhování prezentovány drasticky, aby nikomu nepřišlo na mysl, že Češi by mohli odněkud jen tak (zbaběle) utéci. Romantické bludy imprimované do českých myslí národními buditeli a dějepisci přinesly tak své pozdní ovoce.
O čem se čeští dějepisci nezmiňují, je skutečnost, že české obyvatelstvo ve vnitrozemí se k přestěhovalcům z odstoupených území velmi často chovalo značně nepřátelsky (!). Vytýkalo jim, že se po dvě desetiletí nevhodně chovali k tamním Němcům, takže ztrátu území vlastně tím zavinili sami. Všude panovala obava, že nově příchozí zatíží rozpočet té nebo které obce ve zbytkové ČSR, upadnou-li do hmotné nouze, protože panoval princip domovského práva – obec, která jim domovské právo udělí, je pak povinna kdykoliv a odkudkoliv je převzít, ubytovat a živit na vlastní náklady a to včetně jejich rodin.
Na tehdejších českých novinových zprávách je velmi nápadné, jak málo Čechů hovořilo o tom, že byli napadeni nebo nuceni k vystěhování. V naprosté většině případů vypovídali o útěku, vystěhování se z obav před útokem, tedy nikoliv v důsledku násilí [Zimmermann]. České deníky té doby byly přeplněny komentáři o křivdách, které se Čechům staly odstoupením pohraničí, a to v takovém množství, že noviny fakticky rezignovaly na svůj hlavní účel, na zpravodajství. Za tohoto stavu národního lkaní by žádná událost dokumentující příkoří, násilí, vynucené vystěhování Čechů z odstoupených území Německu, nezapadla, byla by zveličena a pohotově podána čtenářům jako velekřivda na Češích.
Nová německá státní moc majetek Čechů nevyvlastňovala. Ke ztrátě bytového zařízení a movitého majetku docházelo většinou překotným útěkem převážně u osob, které se důsledků svého dřívějšího jednání vůči sudetoněmeckému obyvatelstvu. Migranti měli možnost řádně se vystěhovat, avšak speditérské firmy nebyly tehdy s to zvládnout poptávku. Movitý majetek si migranti mohli vzít s sebou, nemovitý i nadále spravovat z ČSR, později z protektorátu. K tomu dostávali několikrát za rok propustky, aby mohli překročit protektorání hranici a o svůj majetek pečovat. Nestarali-li se o něj, byla na něj uvalena nucená správa (Treuhand) a ujali se jej správci z moci úřední (Treuhänder). Ti pak výnosy z nemovitostí zasílali českým majitelům do protektorátu po celou dobu války (!), pokud se nejednalo o arizovaný, židovský majetek. Že vám to čeští historici zatajili!
Později, od léta 1939, bylo v rozmezí přibližně dvou let asi 500–600 osob požádáno, v některých případech i německé státní příslušnosti (ty vypovězeny nebo vystěhovány být nesměly!), aby se vystěhovaly do protektorátu, nebo byly do něj přímo vypovězeny. Tuto praxi zcela zarazili říšský protektor von Neurath a K. H. Frank v roce 1941, takže zůstalo jen u oněch cca 600 osob.
Postupem války a rukováním německých státních příslušníků ze Sudet na frontu, začal panovat nedostatek pracovních sil, což mělo za následek, že ke konci války bydlelo a pracovalo v územích odstoupených v roce 1938 Německu odhadem alepoň o 100 tisíc Čechůn (!) více než před jejich odstoupením! Že i toto vám čeští dějepisci zatajili! (Nešlo o totální nasazení jednotlivých ročníků – ty nesměly být umísťovány v odstoupených územích.)
Pokud někoho ze čtenářů i přesto napadne, že přece existují výpovědi potvrzující, že Češi byli z pohraničí Němci vyháněni, nechť si najde a prolistuje stovky fotografií z té doby zobrazujích, jak Češi na valnících, nákladních autech a vlaky opouštějí své domovy a podle nich dokáže, že se tak dělo za ozbrojené asistence Wehrmachtu či německé policie – tedy vynuceně. Ale to nelze.
Tak proč se dodnes opakují dokolečka lži o vyhánění Čechů ze Sudet?
Zdroje:
Benda, Jan: Útěky a vyhánění z pohraniční českých zemí 1938–1939. Karolinum, Praha 2013
Habel, Fritz-Peter: Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte. Langen–Müller, München 2003
Churaň, Milan: 1938: Češi v Sudetech. www.go-east-mission.net/dateien/cz/214_251109.pdf
Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938–1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče. Societas, Praha 1945
Výroční zpráva státního reálného gymnasia v Ústí nad Labem za školní roky 1945–46 a 1946–47. Ústí nad Labem 1947
Zimmermann, Volker: Die Sudetendeutschen im NS-Staat. Klartext, Essen 1999; česky: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938–1945). Prostor, Argo, Praha 2001
