Snažím se oficiózní historiografii pouze doplnit o fakta a možné příčiny, kterým se vyhýbá, zatajuje nebo je dezinterpretuje, nepodávám ucelený historický výklad a to z jednoduché příčiny: Mnou zjevované a pro naprostou většinu čtenářů dosud neznámé informace by namíchány do množství faktů a interpretací historie známých ze škol a z médií zapadly, nebo by se k nim prokousalo a uvědomilo si je jen velmi málo čtenářů. Proto mlčky spoléhám na to, že oficiózní výklad dějepisu je čtenářům dostatečně znám, neopakuji ho a soustřeďuji se jen na věci historiky pomíjené a záměrně zkreslené.

Většinou to podle očekávání odporuje představám čtenářů o báječném a skvělém českém národě – jinak by odpadl důvod, proč se o těchto faktech dodnes mlčí – což u méně přemýšlejících vyvolává dojem, že jsem čechobijec nenávidějící vše české. Ale to je naprostý omyl vyvolaný lžemi českých historiků a zatajováním fakt o minulosti. Když někdo jako já zveřejní jiné skutečnosti a jiný výklad, nepřipíší čtenáři za to vinu vlastním dějepiscům, protože mnohem snadnější je obvinit z nepravd mě podle falešného pravidla, že když všichni tvrdí A a já jediný B, má naprostá většina pravdu. Jenže to je omyl, tak to být nemusí a také často není.

Profesionální historici by neměli vynechávat fakta či je dezinterpretovat, nicméně tak činí. Hojně. Na straně druhé odmítají otevřený veřejný diskurs o minulosti pod různými vymyšlenými záminkami, evidentně z obavy, že by jejich podvody vyšly najevo.

Příklady. Miloslav „Křivoústý“ Ransdorf mě v Parlamentních listech nazval před lety skribentem a zachoval se podle oblíbeného mustru českých nacionalistů – jako zbabělec. Vyzván produkcí do debaty se mnou v Debatním klubu ochotně souhlasil s tím, že termín natáčení upřesní tak za týden, po svém návratu z Bruselu. Místo toho ale zahájil oblíbenou českou taktiku, že neexistuje, nezvedal producentu pořadu telefony, neodpovídal na e-maily, aby posléze vyprovokován mými přípisy v Parlamentních listech vyrazil do protiútoku pomocí smyšlenek o mně, které nalezl ve Wikipedii.

Onen vzor jednání českých národovců à la Ransdorf se používá v ČR velmi často. Dotázaný nejdříve beze všeho přislíbí účast v debatě se mnou před TV-kamerami, pak si během pár dní v internetu zjistí, co píši, reálně zhodnotí svou šanci v debatě se mnou argumentačně zvítězit nebo alespoň uhrát pat za blížící se nule. A nejsnadnější cestou z toho ven, aniž dotyčný by musel přiznat, že má obavy ze svého debaklu, je, že od jistého okamžiku přestane komunikovat.

Coby ukázku národoveckého debaklu uveďme debatu bývalého ministra a vyslance Jaroslava Bašty se mnou. Naleznete v https://www.youtube.com/watch?v=IA30Zo3d-os&t=2772s. Vykládal před TV-kamerami zcela vážně míněné nesmysly, nepravdy a ani mimo kameru po skončení natáčení nebyl na můj přímý dotaz ochoten prozradit, zda své mylné názory zastává z nedostatku schopnosti racionálně přemýšlet, nebo zda ho k tomu tlačí kompromitující materiály, které má na něj Služba vněšněj razvědky Rossijskoj federacii (SVR), nebo zda mu přes nastrčené osoby tatáž organizace za to platí.

Že se veřejného diskursu v jakékoli formě musejí obávat všichni čeští dějepisci, je nasnadě, viz například hrobové ticho, které se rozhostilo po článku https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Postavenim-nejvyssi-cesky-historik-falsuje-dejiny-537959. Inu, i vrchní český dějepisec lže, ne že ne!

Demonstrujme vynechávání důležitých skutečností českými historiky krátce na příkladu, kterému mě podnítila jízlivě položená otázka pod jedním mým blogspotem: „A také mne zajímá německá emigrace do Československa po roce 1933. Máte k tomu něco dodat?“ Ano mám. Je tu okolnost, o které se čeští historikové nezmiňují, a to, že ochota Čechů při udělování práva pobytu uprchlým antinacistům z Německa do ČSR po nástupu NSDAP k moci v roce 1933 byla velmi nízká, hraničící s nepřátelstvím. Tehdy se obce, které musely před přijetím uprchlíků do ČSR svolit s udělením domovského práva v obci té které jednotlivé osobě, coby podmínce udělení trvalého pobytu v ČSR, zuřivě bránily. Československé vládě trvalo například dlouhé měsíce v roce 1936, než dokázala jednu jedinou z několika tisíců obcí v ČSR přesvědčit (spíše donutit), a to Proseč, aby domovské právo udělila tak prominentnímu německému exulantu, jakým byl Thomas Mann.

Analogicky byli nepřátelsky českým obyvatelstvem přijímáni v létech 1938/39 (spíše odmítáni) přesídlenci české (tehdy československé) národnosti z pohraničí do vnitrozemí, o jinojazyčných československých občanech ani nemluvě. Československý stát se snažil přesídlence podporovat, ale často posílal je zpět do území odstoupených Německu (i osoby československé národnosti!) a ve vnitrozemí jim bránil ve výkonu povolání na volné noze, aby nekonkurovali místním. České obyvatelstvo vystupovalo ve své většině vůči přesídlencům české národnosti nevlídně, nadávali jim, posílali je zpět do Sudet, dávali jim za vinu, že se vůči místnímu německému obyvatelstvu chovali nevhodně, přezíravě, takže republika ztratila jejich vinou své pohraničí ve prospěch Německa, obce se snažily je odmítat odepíráním udělení jim domovského práva. Ruku na srdce: Slyšeli jste už o tom od českých historiků?