Čekal jsem, že při příležitosti 80letého výročí konce československé státnosti někdo z českých historiků popíše, proč Hitler připojil 16. 3. 1939 české země k Německé říši. Kromě nářků nad tím, jaká se Čechům za necelých půl roku po mnichovské konferenci stala opět křivda, tak pravé příčiny záboru zbytku českých zemí dodnes žádný český historik neuvedl. Důvody jimi uváděné jsou dost nepřesvědčivé: rozšiřování německého životního prostoru na východ, zmocnění se českého průmyslu, českých zbraní. Jenže k rozšíření německého životního prostoru se především hodila východní německá území připadlá po první světové válce do Polska nebo pod správu Společnosti národů a území polská. Kdyby rozšíření životního prostoru bylo Hitlerovým motivem pro zabrání českých zemí, nepustil by zase ze spárů Slovensko a Zakarpatskou Ukrajinu. Vyzbrojení Německa mělo být dokončeno v roce 1943, začátkem března 1939 válka nehrozila, tedy žádná naléhavá potřeba radikálního zvýšení válečné výroby podmíněného nutností zapojení českého průmyslu neexistovala. Získat výzbroj od Č-SR mohlo Německo prostou koupí, při použití násilné cesty je obvyklé, že protistrana veškerou výzbroj v okamžiku agrese zničí sama nebo se zničí v boji.

Při hledání důvodů zabrání zbytku českých zemí Německem se musíme vrátit do roku 1935.

Historici lkají nad osudem Č-SR, ale svorně zapomínají zmínit hledisko druhé strany, kdo představoval od roku 1935 pro Německo významnou vojenskou hrozbu. Byly to dva sousední státy Německa, Francie a Československo, dále i SSSR, všechny dohromady svázané Smlouvou o vzájemné pomoci mezi Francií a Svazem sovětských socialistických republik z 2. 5. 1935 jednoznačně zaměřenou proti Německu, ke které se připojila 16. 5. 1935 i ČSR. Smlouva totiž obsahovala v podpisovém protokolu klauzuli, že si strany přijdou na pomoc i tehdy, když Společnost národů agresi proti jedné ze signatářských zemí neoznačí za nevyprovokovanou. Tím se stala ona trilaterální smlouva paktem ohrožujícím mír v celé Evropě a příčící se stanovám Společnosti národů, tedy i mírovým smlouvám z pařížských předměstí. Polsko tehdy mělo (od 26. 1. 1934) s Německem uzavřen desetiletý pakt o neútočení.

Československé vojenské plány nebyly jen obranné. Historici o útočných plánech mlčí, protože se nehodí k pohádce o mírumilovnosti Čechů, kteří nikoho nenapadají a jen se vždy brání. Popsal je bývalý československý historik Ivan Pfaff v článku Die strategische Lage der Tschechoslowakei am 30. 9. 1938 (Strategické postavení Československa 30. 9. 1938) v německém týdeníku Die Zeit 16. 9. 1988. V článku prezentuje Pfaff na mapce plánované drtivé údery československých vojsk proti Drážďanům, Linci a Vídni, kde se v kotli obklíčení zmítá nejedna z nastupujících německých divizí. Směřování úderů na Linec a Vídeň ukazuje, že československé útočné plány, o kterých I. Pfaff podává zprávu, byly zpracovány až po březnu 1938, po Anschlußu Rakouska.

V listopadu 1936 bylo v Paříži dohodnuto, že z československých letišť by mohlo operovat proti Německu až deset francouzských leteckých perutí, což bylo oficiálně potvrzeno dodatkem k francouzsko–sovětsko–československé smlouvě z roku 1935, podepsaným v dubnu 1937 v Paříži. Československá armáda měla pro nové perutě, které měly z československého území operovat po omezenou dobu, zajistit pomocný personál, pohonné hmoty a leteckou munici. Předpokládalo se, že tyto francouzské perutě by bombardovaly Německo jak při příletu, tak při návratu zpět, pendlovaly by, čímž by se zvýšila intenzita bombardování. Náčelník hlavního štábu branné moci, armádní generál Ludvík Krejčí, schválil 22. 6. 1937 návrh předběžných opatření pro umístění cizích leteckých jednotek na československých letištích. Pozornost projektantů se záhy obrátila do východní části Českomoravské vysočiny, kde mělo dojít k výstavbě rozsáhlé letecké báze. Jednalo se celkem o osm letišť v Pardubicích, Chrudimi, Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod), Skutči, Poličce, Baníně, Bystřici nad Pernštejnem a Senožatech, z nichž poslední čtyři měla být aktivována až ve válečném konfliktu, a každé mělo pojmout jednu bombardovací peruť o dvou letkách, dohromady zhruba 150 bombardovacích letadel. Zpráva ministerstva národní obrany se ale zmiňovala o sedmičlenných osádkách letounů, a ty v té době měly pouze sovětské bombardéry (!), ne francouzské. Jasný důkaz, že letiště měla sloužit i sovětským bombardérům. V září 1938 bylo v provozu pouze pardubické letiště, další dvě se teprve stavěla, a pro zbývajících pět byly pouze vyhledány vhodné plochy, kde se mají v budoucnu postavit.

Říšský ministr války Werner von Blomberg vydává 24. 6. 1937 všeobecné pokyny k přípravě na válku – Fall Rot (operace Červený) cílený proti západu a Fall Grün (operace Zelený) proti jihovýchodu. Ve druhém se počítalo s „překvapivou vojenskou operací proti Československu“ mající za úkol vyřadit „týlovou hrozbu této země pro případ vedení války na Západě“, respektive „zbavit ruské letecké síly jejich nejdůležitějších základen v Československu“.

Hitler vyslovil svůj úmysl napadnout Československo a připojit Rakousko při vhodné mezinárodní situaci zcela poprvé 5. 11. 1937 a to v časovém horizontu let 1943–1945, tedy v době, kdy už bude dokončeno vyzbrojení německých ozbrojených sil. Jako důvod tehdy uvedl získání životního prostoru a širší báze pro výrobu potravin pro zvětšující se počet německého obyvatelstva, ale ani slovem se nezmínil o sudetských Němcích a jejich osudu.

Německý generální štáb pojal přepadení Československa do svých strategických plánů 7. 12. 1937 takto: „Válečným cílem operace Grün (Fall Grün) je vždy náhlé zabrání Čech a Moravy za současného řešení rakouské otázky ve smyslu jeho připojení k Německé říši.“

Hitler v roce 1938 sice argumentoval nevyhovujícím soužitím Čechů s Němci v jednom státě, ale neusiloval o připojení Sudetoněmců i s územím k Německu, nýbrž o zničení československé vojenské síly, která mohla Říši ohrozit z jihovýchodu, vypukla-li by válka Německa s Francií. A toho Hitler v září roku 1938 nedosáhl, de facto prohrál.

ČSR po mnichovské konferenci (29. – 30. 9. 1938) odevzdala ze své výzbroje Německu jen pevně namontované kulomety a 222 namontovaná protitanková děla v těžkých pevnostech, které připadly do území odstupovaných Říši. Nic víc. Ze strategického hlediska představoval československý stát i po svém územním okleštění co do výzbroje stejnou vojenskou ofenzivní hrozbu jako před Mnichovskou dohodou.

Nicméně Německo a Hitler nemohli počítat s tím, že jim padne v březnu 1939 československá výzbroj do rukou. Takovou chybu snad neudělá žádná armáda na světě. Ale československá to udělala. Chrabří junáci, kteří v září 1938 stavěli na odiv své odhodlání nevydat ani píď půdy, natožpak zbraně Německu, je po 16. 3. 1939 předali do jediné a nepoškozené. A dodnes to česká historiografie vydává za znak české civilizační vyspělosti. Nemuseli bojovat, to nikdo od nich nepožadoval, stačilo jen vyhodit sklady zbraní do vzduchu a ostatní zničit!

Čeští historici se pečlivě starají o to, aby výše uvedená ostudná fakta nepronikla na veřejnost, čehož jsme byli svědky i nyní, při 80. výročí okupace českých zemí. Cílem Hitlera a Německa bylo zničení česko-slovenské vojenské výzbroje. Že jim připadla neporušená do rukou…