Aby soukromníci ve Velké Británii v čele s Edvardem Benešem byli uznáni za československou exilovou vládu a prezidenta, bylo nutné před světem předstírat kontinuitu první Československé republiky, že nezanikla, a že oni jsou jejími reprezentanty. Umělá právní konstrukce jimi nazvaná teorie kontinuity praví, že právní kroky československého státu a jeho politiků, později protektorátu a Slovenské republiky, byly počínajíc 30. 9. 1938 vynuceny a tudíž jsou od počátku in toto neplatné. Což je v rozporu s pravdou, protože ne všechny kroky vlád na území ČSR po tomto datu byly Německem vynuceny a nakonec i protektorátní vláda dokázala prosadit dost svých záměrů. V teorii kontinuity jde hlavně o tvrzení, že Edvard Beneš navzdory své abdikaci 5. 10. 1938 ni­kdy nepřestal být prezidentem Československé republiky. Beneš ale abdikoval dobrovolně, byť pod tlakem československé generality a politiků.

Teprve 21. 7. 1940 britská vláda svolila zřízení provizorní československé vlády v exilu. Předchozí korespondenci, kterou v této věci vedl Beneš s britským ministrem zahraničních věcí lordem Edwardem Halifaxem, předložil Edvard Beneš československé vládě v exilu až na výslovnou žádost ministra Štefana Osuského (!). Vyplývalo z ní, že britské uznání provizorní vlády neznamená ani uznání právní kontinuity první republiky, ani jejích hranic, ani nulitu Mnichovské smlouvy, a že československá vláda podle názoru britské reprezentuje jen český a slovenský lid, nikoli Československou republiku. Britové Beneše upozornili, že československý stát zanikl již před válkou [Zeman]. Vláda Velké Británie nehodlala prohlásit, že Mnichovskou dohodu pokládá za neplatnou, ani se vázat ve věci určení budoucích československých hranic, nesouhlasila ani s teorií politické a právní kontinuity ČSR a odmítla přiznat československým exilovým orgánům pravomoci nad československými státními příslušníky v zahraničí, pokud se jim sami dobrovolně nepodřídili. Britská vláda se postavila záporně i k Benešovu tvrzení o kontinuitě jeho prezidentské funkce. Beneš abdikoval 5. 10. 1938 a ve svých provoláních z USA, kde pak přednášel na univerzitě, se sám označoval za „bývalého československého prezidenta“. I Hubert Ripka ve své knize Munich: Before and After tvrdil, že „president Beneš, acting on his own initiative, not under pressure of any kind, announced his resignation“  (prezident Beneš, jednaje ze své vlastní iniciativy a ne pod jakýmkoliv nátlakem, oznámil svou rezignaci). Háchovi pak k jeho zvolení za prezidenta ČSR Beneš v listopadu 1938 písemně blahopřál. Navíc teorii kontinuity popřel v červenci 1940 sám Beneš prohlášením, že se ujímá znova funkce prezidenta. Jak by se jí mohl ujímat, když prezidentem být nepřestal? [Kuklík – Němeček 2004].

Kontinuita státu byla tak jako tak přerušena rozpadem Česko-Slovenska na Protektorat Böhmen und Mähren a Slovenský štát. Od té doby měly protektorát a Slovensko své vlastní vlády, což byla situace zcela odlišná od ostatních exilových vlád okupovaných zemí. Proč by měla Československo reprezentovat třetí vláda v Londýně? Československá vláda v Londýně měla 16 členů, protektorátní jen 11. Na asi čtyři tisíce československých vojáků ve Velké Británii byli ve vládě dva generálové [Kuklík – Němeček 2004, Zeman].

Beneš se ale rozhodl lhát a navzdory výše uvedeným skutečnostem stál ve své rozhlasové řeči k domovu 24. 7. 1940 zcela nepravdivě na stanovisku právní kontinuity první republiky a jejích předmnichovských hranic a vůbec se nezmínil o provizorním statutu československé exilové vlády. Řekl, že Čechoslováci neuznali Mnichov, že Masarykova republika právně žije dále, že on sám nepřestal být prezidentem republiky a že je neexistující a bezprávné všechno, k čemu byli Čechoslováci od září 1938 nezákonně a neústavně přinuceni. Také Hubert Ripka jako mluvčí vlády obdobně trval ve svých veřejných projevech na kontinuitě první republiky a na předmnichov­ských hranicích. Československá exilová vláda se vědomě rozhodla ono nepříjemné britské stanovisko lidem doma zcela zatajit a vytrvale lhát [Feierabend].

Tento rozpor mezi československým a britským stanoviskem nebyl znám ani britské veřejnosti. Korespondence mezi Benešem a lordem Halifaxem zveřejněna nebyla a v jeho dopise z 21. 7. 1940 o uznání provizorní vlády, který byl v tisku otištěn, nebyla tato diference zřejmá. Britská veřejnost mylně pokládala uznání československé provizorní vlády za doznání, že britská mnichovská politika byla nesprávná, zatímco britská vláda i nadále uznávala platnost Mnichovské smlouvy. Britské veřejnosti bylo ale nápadné, proč je československá vláda jen provizorní, kdežto všechny ostatní byly uznány za stálé, definitivní, příčiny nedovedl vysvětlit v parlamentní debatě ani sám předseda vlády Winston Churchill [Feierabend].

Nicméně Halifaxův dopis z 21. 7. 1940 o provizorním statutu československé vlády umožnil Benešovi, aby jmenoval sám podle vlastní vůle ministry, předsedu vlády a členy Státní rady, jejího předsedu a její místopředsedy. Všechny jmenoval jen na jeden rok  a mohl kohokoliv kdykoliv odvolat (!). Tak činil až do odjezdu do SSSR na jaře 1945. Všichni ministři a členové Státní rady tedy byli závislí na Benešově přízni, neb nad nimi neustále až do konce existence vlády v Londýně visel Damoklův meč poklesu radikálního poklesu životní úrovně a následným živořením na sociální podpoře [Kuklík – Němeček 2004].

Beneš domluvil s Brucem Lockhartem, že britská vláda v den druhého výročí Mnichovské dohody, 30. 9. 1940, učiní prohlášení, v němž potvrdí, že mnichovský diktát neexistuje. Projevu se ujal osobně Churchill, ale v navrhovaném znění projevu Benešem vyškrtl pasus, že Mnichovská dohoda pozbyla platnosti a nahradil ho větou, že byla německým postupem v březnu 1939 zničena, což je z právního hlediska podstatný rozdíl a hovořil pouze o obnovení československých svobod jako o jednom z britských válečných cílů. Osuský správně usoudil, že se Churchill se tím schválně vyhnul jakékoli zmínce o obnově Československa. Beneš předal 10. 10. 1940 tento Osuského výrok britskému diplomatickému zástupci u československé exilové vlády R. Bruceovi Lockhartovi se žádostí, aby se britská strana k němu vyjádřila. Lockhart odpověděl dopisem z 11. 11. 1940, podle něhož se britská strana necítí být vázána rozhodnutím o hranicích podle Mnichovské smlouvy. Opět žádné prohlášení o neplatnosti Mnichovské dohody nebo slib plné restituce ČSR v hranicích první republiky [Kuklík – Němeček 2004, Feierabend].

O rok později, 18. 7. 1941, smluvně uznal Benešovu exilovou vládu za představitelku ne pouze československého lidu, nýbrž rovnou i Československé republiky Sovětský svaz. Tentýž den Beneš smlouvu podle příslušného dekretu prezidenta republiky sám (!) ratifikoval. Ve stejný den československou vládu zrovnoprávnila britská vláda s ostatními exilovými vládami v Londýně dopisem ministra zahraničí Roberta Anthonyho Edena Janu Masarykovi, byť ji ještě neuznala za představitelku Československa coby státu, a vzala na vědomí sdělení v Benešově memorandu z 18. 4. 1941, že „prozatímnost československé vlády bude napříště pojímána jako vnitřní věc československé demokracie, to znamená, že se dnešní československá vláda hned po válce podrobí ustanovením demokratické československé ústavy.“ [Feierabend] Tím se československá vláda zavázala, že bezprostředně po válce abdikuje a prezident s ní, a podrobí se volbám, což po válce nedodržela. Ministr zahraničí Eden ve výše zmíněném dopise též uvedl, že argumenty pro kontinuitu, uvedené v Benešově memorandu, jsou „poněkud složité“ a že „vláda Jeho Veličenstva si přeje ponechat tuto otázku pro pozdější úvahu ve vhodné chvíli“ a „také se nezavazuje, že uznává a bude podporovat stanovení kterýchkoli hranic ve střední Evropě.“ [Feierabend]. Tedy k otázce kontinuity nezaujala stanovisko, ani neprohlásila Mnichovskou smlouvu na neplatnou.

USA uznaly dopisem F. D. Roosevelta z 30. 7. 1941 československou vládu v Londýně, ale pouze jako provizorní. V otázce předválečných hranic a neplatnosti Mnichovské dohody se od samého počátku připojily ke stanovisku britskému [Feierabend]. V aide-mémoire se pak uvádělo: „Vztah mezi dvěma vládami neznamená závazek ze strany americké vlády s ohledem na hranice území Československa nebo na právní plynulost československé vlády vedené dr. Benešem.“ [Zeman]

O rok později, po mnohonásobném Benešovu úsilí o uznání právní konstrukce kontinuity, když takticky upustil od svého požadavku na neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku, a po ohlasu německé exekuce v Lidicích předává 4. 8. 1942 Robert Anthony Eden ministru zahraničí Janu Masarykovi dopis datovaný 5. 8. 1942, v němž se britská vláda zříká závazků vyplývajících z Mnichovské smlouvy a uznává Beneše a jeho exilovou vládu coby reprezentanty Československa. V dopise také stálo: „Při konečné úpravě československých hranic na konci války nebudou mít na stanovisko britské vlády vliv žádné změny, které se staly v těchto věcech jak v roce 1938, tak i později.“ [Gebhart – Kuklík 2007] To sice znamenalo, že nebude přihlížet k faktu, že ČSR odstoupila svá území Německu, Polsku, Maďarsku, ale v žádném případě to neznamenalo, že by se britská vláda nějakým způsobem zavazovala obnovit Československo v hranicích před rokem 1938. Britská vláda se sice zřekla všeho, co pro Velkou Británii vyplývalo z Mnichovské dohody, avšak nevyjádřila se, vyjma odstoupených území, k ostatním jejím důsledkům pro ČSR, a neprohlásila Mnichovskou smlouvu za neplatnou, natožpak od samého počátku.

Československá exilová vláda v Londýně vládě britské i lhala. 16. 12. 1941 prohlásil Beneš, že ČSR je ve válečném stavu se všemi státy, které jsou ve válečném stavu s Velkou Británií, SSSR nebo USA. Na následný přímý dotaz britského ministerstva zahraničí, od kterého data je ČSR ve válečném stavu s Německem a Maďarskem, odpověděla československá vláda, že od 17. 9. 1938 s Německem (sic) a od 10. 10. 1938 s Maďarskem (sic) [Gebhart – Kuklík 2007]. Vylhaně.

Teprve 26. 10. 1942 USA oficiálně uznaly československou exilovou vládu za stálou [Feierabend, Kuklík – Němeček 2004].

Francie, zastoupená Francouzským národním výborem, jako jediná ze západních spojenců uznala 29. 9. 1942 československé hranice před zářím 1938 a popřela stejně jako SSSR platnost Mnichovské dohody ex tunc (od samého vzniku) [Feierabend]. Italský kabinet ji uznal za neplatnou od samého počátku 26. 9. 1944. Nicméně USA, Velká Británie a Spolková republika Německo ji dodnes jako neplatnou od samého počátku neuznaly. Ve smlouvě mezi Spolkovou republikou Německo a ČSSR z 11. 12. 1973 (č. 94/1974 Sb.) nedokázala československá strana prosadit neplatnost Mnichovské dohody od samého podepsání, nýbrž pouze prostou její neplatnost od 15. 3. 1939, kdy ji Německo samo svým jednáním porušilo.

Československá exilová vláda v Londýně zacházela s penězi dost rozmařile. Benešův plat byl osminásobkem platu ministra britského impéria! Celkově utratili prezident, vláda, Státní rada za čtyři roky tolik, co činil jednoroční rozpočet celého předmnichovského patnáctimilionového Československa včetně enormních výdajů na budování betonových pevností! [Gebhart – Kuklík 2004].

Literatura:

Feierabend, Karel Ladislav: Politické vzpomínky /I/, /II/, /III/. Atlantis, Brno 1996

Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Paseka, Praha 2004

Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007

Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002