Úvodem.

30. 9. 1938, záznam zpravodaje ministra zahraničních věcí Huberta Masaříka o pobytu československé delegace v Mnichově a o předání textu mnichovské dohody:

„K textu dohody: Léger odpověděl, že se ČTYŘI STÁTNÍCI JIŽ DOHODLI a že NAŠI ODPOVĚĎ NEOČEKÁVAJÍ a ŽE TO POVAŽUJÍ ZA PŘIJATÉ. Podotkl, že náš důstojník musí odjet do Berlína k vyřešení evakuace území. Situace se stávala tíživou, a Francouzem, nám bylo brutálně vysvětleno, že je to rozsudek bez odvolání a bez možnosti oprav. “ Československé delegaci byl výsledek oznámen a musela se podrobit, jelikož Anglie i Francie odmítla v případě nevole Československa garantovat jeho hranice. K výsledkům Mnichovské konference dodává prof. Nálevka: „Hitler získal požadované území, ale nebyl spokojen, jelikož měl pocit, že byl připraven o válečné vítězství.“

Zkusme si představit variantu, kdyby se  tehdejší československá vláda v čele s panem prezidentem Benešem odmítla podřídit  Československu vnucenému diktátu, nikoliv jen ze strany nacistického Německa, ale, a to především,  i „spřátelených“  evropských velmocí.

Takže:

Československá armáda by byla zřejmě nucena po provedené mobilizaci přistoupit  k preventivnímu útoku na Německo a při svém útoku by německou armádu na hlavu porazila.?! No, nezní to příliš pravděpodobně, ale dejme tomu, že by československá armáda drtivě zvítězila.

Co pak?

Následovala by zcela jistě nóta signatářů „mírové“ Mnichovské dohody velmi podobná, ne li přímo totožná se skutečným sdělením vlády francouzské a britské z 21. září 1938,v němž obě vlády vyslovily své stanovisko k pomoci Československu pro případ, že by odmítlo přijmout „mírovou“ Mnichovskou dohodu podepsanou mimo jiné nejvyššími představiteli Francie a Británie. Toto oficiální sdělení západních velmocí znamenalo, že ani Francouzi ani Britové nám v případě vojenského odporu proti legálnímu mírovému postupu nacistického Německa, garantovaného „mírovou“ Mnichovskou dohodou NEPŘÍJDOU pomoci. Naopak. Znamenalo to, že jako signatáři „mírové“ Mnichovské dohody budou jak Francie, tak Velká Británie, demokraticky dbát a trvat na striktním dodržení platné Mnichovské dohody.

Mohlo by následovat vyjádření československé vlády, které by asi znělo nějak takto: Vláda československá NEPŘIJÍMÁ v tomto postavení s pocity bolesti francouzské a britské návrhy.

Nikoliv tedy, jak ve skutečnosti vyjádření československé vlády znělo: „…vláda československá přijímá v tomto postavení s pocity bolesti francouzské a britské návrhy.”

Pokud by však tehdy československá vláda odmítla francouzské a britské  návrhy na přijetí „mírové“ Mnichovské dohody a nařídila by vojensky bránit československé hranice,  znamenalo by to z hlediska mezinárodního práva, že Československo zcela nezodpovědně a neomluvitelně a flagrantně porušilo  a to dokonce nejméně dvakrát, „mírovou“ Mnichovskou dohodu. Za prvé, Československo by porušilo „mírovou“ Mnichovskou dohodu agresivním útokem na sousední svrchovaný stát.

Za druhé,  Československo, viděno z vnějšku, by porušilo „mírovou“ Mnichovskou dohodu odmítnutím francouzského a britského  návrhu na „korektní, slušné a mírové“ řešení dané situace a tím  ohrozilo evropský a dokonce i světový mír a bylo by pak nezbytně nutno, v zájmu Evropy a celého světa a světového míru především, Československo, jako agresora a původce vzniku války, včetně jeho nejvyšších státních představitelů, řádně a  exemplárně potrestat a to podobně jako bylo potrestáno Německo po první světové válce a nebo nedávno Srbsko. Zde by zřejmě vstoupila do hry i tehdejší Společnost národů, která zatím byla zcela mimo hru a osud české státnosti by byl zřejmě již navěky zpečetěn. Tím by se vlhký sen některých kromobyčejných osob o Benešovi před soudem v Haagu, stal opravdu historickou skutečností.

Mnichovská dohoda byla přece  uzavřená před válkou, tedy v době míru, a byla uzavřena proto, aby byl v Evropě (rozuměj v západní Evropě) mír. Československo tedy, i kdyby snad nad Německem vojensky vyhrálo, bylo by, v zájmu evropského a světového míru,  pod sankcemi, případně i vojensky, svými bývalými „spojenci“ nuceno a asi i donuceno stáhnout se na hranice určené mu „mírovou“ Mnichovskou dohodou a pokud by tak neučinilo, pak by jeho bývalé pohraničí  bylo považováno mezinárodním společenstvím za okupované území.

Chamberlain vůbec chápal, co se v Československu dělo. Nejenže tomu nerozuměl, ale bylo mu to jedno. Bylo pro něj nejdůležitější nedovolit, aby vypukla další světová válka.

Tohle všechno pan prezident Beneš věděl. Jako zkušený politik a diplomat dokázal rovněž odhadnout, že k velké válce v Evropě stejně nakonec dojde a musí dojít, přičemž nesmí dojít k tomu, aby mohl někdo označit jako viníka celoevropské  války a agresora Československo. A takto by Československo zcela jistě bylo ze strany jeho některých „přátel“ označeno, pokud by se realizaci Mnichovské dohody bránilo. Británie odmítla sice Mnichovskou dohodu jako neplatnou už v roce 1942, ne ovšem proto, že by ji považovala za nemorální a za zradu na Československu, ale proto, že ji Německo porušilo okupací zbytku Československa. To už byl ovšem premiérem Winston Churchill. Jeho předchůdce Neville Chamberlain, u nás považovaný za zrádce, byl a zůstává pro Brity  i dnes ochráncem míru.

To znamená, že pokud by dne 15. března 1939 Německo neobsadilo  zbytek českého území, považovala by Velká Británie Mnichovskou dohodu za dodnes platnou a dnešní Česká republika by se souhlasem Britů existovala v protektorátních hranicích a to i v případě, že by válka dopadla tak, jak dopadla. A dnešní Velké Británií by to nijak nevadilo.

Velká Británie také dodnes nikdy neřekla zcela nahlas, že by se za Mnichovskou dohodu omlouvala. Premiérka Margaret Thatcherová v projevu ve Federálním shromáždění v roce 1990 ale řekla, že podpis mnichovské dohody byl britským selháním.

Soudím, že ten, kdo ještě dnes tvrdí, že jsme se měli v roce  1938, v době hlubokého míru v Evropě,  proti nacistickému Německu bránit ozbrojenou silou, nechápe vůbec důsledky toho, co vlastně říká, vždyť  Československo se přece bránilo, ovšem jen diplomaticky.Ten, kdo nemá hlavu jen kvůli možnosti nosit klobouk, přece ví, dokonce musí vědět, že druhá světová válka začala až 1. září 1939. Po tomto datu bylo už všem státům v Evropě, kromě Německa,  jasné, kdo je skutečným agresorem a kdo se jeho útoku brání. Do této doby byl ale (pomineme li občanskou válku ve Španělsku)  v Evropě mír a ten byl „zajištěn mírovou Mnichovskou dohodou“ a mír nebyl narušen ani okupací zbytku Československa v březnu 1939.  Bylo to od té doby napsáno snad už  tisíckrát. To znamená, že vše, co se odehrávalo v letech 1938 a 1939 před datem 1. září 1939,  odehrávalo se v době hlubokého míru a ten, kdo by tento mír narušil, například Československo tím, že by odmítlo „mírovou“ Mnichovskou dohodu, by byl celým světem považován za agresora, kterého je třeba zkrotit.

To, že Hitler horečné zbrojí se ale obecně vědělo a jenom ten, kdo má hlavu jen kvůli klobouku, si mohl myslet, že to dělá proto, že chce mír. Hitler, který chtěl rozpoutat dobyvačnou a loupežnou válku a proto od chvíle, kdy se dostal k moci, usilovně zbrojil, přitom se svým ďábelsky rafinovaným  postupem v otázce českého pohraničí, snažil předválečné Československo  a prezidenta Beneše vmanévrovat do role agresora. Později se podobným způsobem pokusil do stejné situace dostat i Polsko, (viz případ Gleiwitz) před jeho napadením. Hitlerovou taktikou bylo dokopat svou vyhlédnutou oběť do těžko řešitelné situace, ve které se tato strana  bude nakonec muset bránit jeho  provokacím, v důsledku čehož  bude pak následně obviněna z agrese a její sebeobrana bude brána jako záminka pro vojenský zásah.Tím by odpovědnost za rozpoutání války padla na Beneše a Československo. To se mu však, díky prozíravosti a předvídavosti prezidenta Beneše nepodařilo. Tehdejší Československo se nestalo agresorem.  Naopak obětovalo se v zájmu představ o „míru“ ze strany západních velmocí.

A dokážu si zcela živě představit, že v případě, pokud by se Československo tehdy bránilo a bylo by proto označeno mezinárodním společenstvím za agresora a původce války,  že dnes, by tu někteří diskutéři, a možná, že by to byli ti samí, co dnes brblají na Beneše, psali: no, kdyby se tenkrát ten Beneš nebránil, nežili bychom dnes, v českém státě, jehož hranice jsou totožné s protektorátními.

Zábor českého pohraničí v roce 1938 nebyl, viděn tehdejšíma očima západních politiků, totiž žádnou násilnou agresí, ani válečnou okupací. Zábor českého pohraničí nacistickým Německem, nebo jak ho dodnes nazývají naši bývalí němečtí krajané, „Sudetenland“, byl naprosto legální mírovou akcí, která byla provedena na základě řádné „mírové“ Mnichovské dohody, kterou mezi sebou uzavřely Velká Británie, Francie, Itálie a Německo. Již před uzavřením Mnichovské dohody, dne 19. září 1938 vyzvaly vlády Velké Británie a Francie československou vládu, aby odstoupila pohraniční oblasti s více než 50% německého obyvatelstva Německu. Československá vláda však tento požadavek odmítla.

Poté  bylo československým orgánům ze strany Velké Británie a Francie dáno jasně najevo, že: „Negativní odpověď ze strany ČSR bude považována za přijetí ODPOVĚDNOSTI ZA VÁLKU. Jestliže vznikne válka, Francie nedodrží své garance, Anglie se taktéž nepřipojí.“ Pokud někdo neví, jaké jsou z mezinárodního hlediska důsledky přijetí ODPOVĚDNOSTI ZA VÁLKU, včetně ztráty části území, ať si zjistí, co to znamenalo pro tehdejší Německo nebo pro dnešní Srbsko.

Proto představa toho, že naši „spojenci“ Velká Británie a  Francie, kteří spoluvy(t)vářeli a dne 29. září 1938 podepsali, Mnichovskou dohodu o odstoupení českého pohraničí Německu, by nám přišli v roce 1938, nebo v roce 1939, anebo někdy jindy na pomoc,  je slabomyslná. Nelze se ani ve snu domnívat, že by nám naši „spojenci“ Velká Británie a  Francie jako spolutvůrci a garanti „mírové“ Mnichovské dohody, přišli v případném boji proti nacistickému Německu na pomoc a představa o skutečné vojenské pomoci ze strany Sovětského svazu je naprosto nereálná. Přesto nelze vyloučit, že by se nějací britští a francouzští vojáci na našem území mohli tehdy  opravdu objevit. Stalo by se tak, a to velmi pravděpodobně, v tom případě, že by se česká strana  Mnichovské dohodě vzepřela  a bránila by se vojensky. V tom případě by bylo možno velmi reálně  očekávat, že by ze strany spolutvůrců, či spíše spolupachatelů a tedy garantů,  dodržování podmínek „mírové“ Mnichovské dohody došlo k vyslání nějakých vojenských pozorovatelů a případně i členů vojenských mírových sborů, aby dbali na striktní  a „nestranné“ dodržování podmínek „mírové“ Mnichovské dohody, samozřejmě ze strany obou dotčených stran územního sporu. V tom je vidět licoměrnost a nerovný přístup ze strany našich západních spojenců, zejména ze strany Velké Británie. Britské stanovisko k Mnichovské dohodě bylo a je i dnes takové: Německo mělo morální nárok na české pohraničí. Mnichovská dohoda byla řádně uzavřena a byla platná. Přestala platit, protože ji Německo dne 15. března 1939 porušilo.

Naši „spojenci“ však oficiálně nepovažovali ani obsazení zbytku Československa Německem  za agresi a za důvod k vyhlášení války, ale naopak, viděli v tom důkaz toho, že Československo nebylo schopno samostatné existence. Tedy, stručně řečeno: Mnichovská dohoda dle Velké Británie platila a neplatí jen proto, že ji Německo porušilo. Naskýtá se ale otázka: No dobře, ze současného  britského hlediska Mnichovská dohoda neplatí, protože ji tehdy Německo porušilo. Platila by však  tato dohoda, kdyby ji tehdy porušilo Československo tím, že by se vojensky bránilo? Ale holenkové, to je přece jasné. V případě, že by tuto „mírovou“ Mnichovskou dohodu porušilo Československo, nepřestala by tato dohoda platit. Naopak, platila by i v tom případě, že by Československo tehdy zvítězilo, a to tím více a platili bychom za ni tím více i my všichni. Vůči Československu by mezinárodní společenství zcela jistě užilo sankce s cílem donutit ho k dodržování „mírové“ Mnichovské dohody. Dokonce i dnes například Velká Británie soudí, že Mnichovská dohoda byla naprosto legální, spravedlivá a platná  a v souladu s mezinárodním právem. Dle současného oficiálního stanoviska Velké Británie přestala Mnichovská dohoda platit proto, že ji Hitler dne 15. března 1939 porušil tím, že obsadil zbytek českých zemí. To znamená, že v případě, že by se Hitler do doby napadení Polska, (které se mimochodem také pokusil dostat do role agresora fingovaným útokem v Glivicích) a tedy do zahájení druhé světové války, spokojil jen s českým pohraničím, bylo by  toto území považováno Velkou Británií za součást Německa i dnes, a to zvláště v tom případě, že by se Československo obsazení svého pohraničí německými „mírovými“ sbory bránilo, čímž by samozřejmě jako „agresor“  porušilo mírovou Mnichovskou dohodu.Za což, tedy za rozpoutání krvavé světové války, by bylo „exemplárně, náležitě a po zásluze“ velmocemi potrestáno.

Mnichovská dohoda dnes, z pohledu států, které ji uzavřely (Velká Británie, Francie, Itálie, Německo) aneb stručný pohled do mezinárodního práva.

Velká Británie

Britové se zpočátku stavěli k uznání neplatnosti vlažně. Po uznání československé exilové vlády 21. července 1940 britská vláda uvedla, že uznání neznamená žádný závazek ohledně budoucích československých hranic.

Dne 30. září 1940 britský premiér W. Churchill v rozhlasovém projevu prohlásil, že „Mnichovská dohoda je mrtvá, neboť byla zničena muži bez skrupulí, kteří kontrolují osud Německa“. 11. listopadu 1940 pak britské ministerstvo zahraničí potvrdilo, že v otázce československých hranic není vázáno Mnichovem, nechce se však do skončení války přiklonit ani k jinému řešení. MNICHOVSKÁ DOHODA BYLA PODLE NĚJ PLATNĚ UZAVŘENA, její závaznost však zanikla 15. března 1939 v důsledku jejího zničení Hitlerem.

Zvrat v jednání byl ovlivněn událostmi v Protektorátu, kdy byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a také sovětským postojem, když ministr zahraničí SSSR Molotov 9. června 1942 potvrdil obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Za zneplatnění mnichovské dohody se považuje prohlášení obsažené v dopise britského ministra zahraničních věcí Anthonyho Edena šéfovi československé diplomacie Janu Masarykovi z 5. srpna 1942. Přes britské prohlášení Mnichov dál ovlivňoval vzájemné vztahy. Potvrzuje to další průběh jednání o československých hranicích a o odsunu německé menšiny.

Francie. Náš tehdejší smluvní spojenec

Francie odvolala svůj podpis na mnichovské dohodě 29. září 1942 dopisem předsedy Francouzského národního výboru gen. Charlese de Gaullea, signovaným i komisařem zahraničních věcí Maurice Dejeanem s tím, že tuto dohodu pokládá za nulitní od samého počátku.

De Gaulle prohlásil, že „zavrhuje dohody podepsané v Mnichově“, pokládá je „od počátku za neplatné stejně jako veškeré další akty, které se staly při provádění nebo v důsledku těchto dohod. Neuznávaje žádné územní změny, dotýkající se Československa, které nastaly v roce 1938 nebo později, zavazuje se, že učiní vše, co bude v jeho moci, aby se ČSR, v jejích hranicích z doby před zářím 1938, dostalo veškerých účinných záruk, pokud jde o její vojenskou a hospodářskou bezpečnost, její územní celistvost a její politickou jednotu“.

PROTI  FRANCOUZSKÉMU PROHLÁŠENÍ K MNICHOVU PROTESTOVALA POLSKÁ STRANA, neboť byla dotčena citlivá otázka Těšínska. De Gaulleovo stanovisko bylo potvrzeno i společnou československo-francouzskou deklarací z 22. srpna 1944, kde obě strany „považují mnichovská ujednání se všemi jejich následky za neplatné od jejich počátku“.

Itálie

V srpnu 1944 došlo po pádu Mussoliniho režimu i na jednání s Itálií. Nová italská diplomacie si uvědomovala význam vztahů s Československem a byla i pod tlakem spojenců.

Italský kabinet prohlásil dne 26. září 1944:

„Konstatujíc, že politika fašistického režimu proti Československu byla v rozporu s nejšlechetnějšími tradicemi Itálie, ale i s našimi nejpodstatnějšími zájmy, a potvrzujíc, že takováto politika byla jedním z nejzávažnějších úkazů podmanění fašismu pod hitlerovským Německem, italská vláda slavnostně prohlašuje, že pokládá od počátku za neplatné dohodu mnichovskou z 29. září 1938 a tzv. arbitrážní rozhodnutí Ciano-Ribbentrop, formulované ve Vídni dne 2. listopadu 1938, jakož i všechny ostatní akty, jež jakožto důsledek těchto dohod a rozhodnutí směřovaly ke škodě nezávislosti a celistvosti Republiky československé. Vláda italská prohlašuje před světem a dějinami, že všechny tyto akty a dohody byly zradou smýšlení a vůle italského lidu, který, dokud byl svoboden, chtěl politiku důvěřivé a plodné spolupráce s Československem v zájmu míru a svobody Evropy.“

Italské prohlášení bylo pro Československo nejpříznivější, nebyl však dořešen vztah Itálie k samostatnému Slovensku.

Německo

V letech 1944–1945 se československé stanovisko k neplatnosti mnichovské dohody promítlo do československých požadavků pro mírovou smlouvu s Německem. Také poražená „říše“, jako poslední ze signatářů, měla v okamžiku kapitulace uznat neplatnost Mnichova a Československo mělo být obnoveno v předmnichovských hranicích.

Mezi specifické požadavky spojené s Mnichovskou dohodou však patřily i výše zmíněná otázka počátku válečného stavu s Německem a Maďarskem, náhrada vojenské výzbroje a výstroje ztracené po Mnichovu, repatriace československých příslušníků z území Německa či důsledné provedení politiky potrestání válečných viníků se vztahem k Československu.

Vzhledem k tomu, že s Německem nakonec nebyla uzavřena mírová smlouva a že na jeho území vznikly dva nové státy – Německá demokratická republika (NDR) a Spolková republika Německo (SRN), stala se otázka Mnichova jedním z bodů konfrontace mezi ČSR jako sovětským satelitem a SRN.

NDR se již v letech 1950 a 1967 vyjádřila, že Mnichovská dohoda byla neplatná od samého počátku a prohlásila ji za „součást zločinného spiknutí vlády nacistického Německa proti míru“.

K zahájení vzájemných jednání se SRN došlo na počátku 70. let. Tato jednání byla součástí tzv. „Ostpolitik“, jejímž cílem bylo zlepšování vztahů se zeměmi východního bloku.

SRN byla ochotna distancovat se od Mnichova, HODLALA VŠAK PŘIZNAT PRÁVNÍ PLATNOST NĚKTERÝM JEDNÁNÍM UČINĚNÝM PO MNICHOVU, ZEJMÉNA V OTÁZCE MAJETKU A OBČANSTVÍ. Na to ale ČSSR nebyla ochotna přistoupit.

Smlouva z 11. prosince 1973 tak byla kompromisem, který sice hovořil o nulitě Mnichovské dohody, avšak německá strana si na některé následky Mnichova vyhradila odlišný názor.

Na tuto smlouvu odkazují i pozdější dokumenty, zejména smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992 mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou na jedné, a Spolkovou republikou Německo na druhé straně, (která byla v ČR vyhlášena pod číslem 521/1992 Sb.) a společná česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997.

PROBLEMATIKA PLATNOSTI MNICHOVSKÉ DOHODY NENÍ ANI PO  OSMDESÁTI LETECH STÁLE UZAVŘENA. Stále existují rozdílné pohledy a nejednoznačné výklady jednotlivých právních úkonů. Toto ožehavé téma bude dozajista několik příštích let zaměstnávat spoustu odborníků na historii, právo a mezinárodní vztahy.

Závěrem: Dr.Edvard Beneš, PAMĚTI, Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Orbis 1947:

„Po každé válce se poražený pokouší opět se zdvihnout a porážku odčinit buď bojem politickým a diplomatickým, nebo novou válkou. To bylo dosud zákonem historie a politiky mezinárodní a dojde k jeho uplatnění znovu, i po druhé světové válce. “

Ale věřit tomu nemusíte.