V neděli 17. dubna se do kláštera Zlatá Koruna na den přesně po 78 letech vrátí nejvýznamnější dílo, které je s jeho jménem spojeno – gotický deskový obraz známý jako Zlatokorunská madona. Vznikl mezi lety 1410 a 1420 pravděpodobně jako zakázka pro tento jihočeský cisterciácký klášter, v němž zůstal až do roku 1938, kdy se vydal na dlouhou cestu po galeriích, výstavách a depozitářích. Součástí přivítání slavného díla na domácí půdě bude bohoslužba, průvod i harfový koncert.
Zlatokorunský obraz byl na počátku 15. století namalován zřejmě v některé z pražských dílen, ale není vyloučeno ani to, že vznikl na jihu Čech. Cisterciáci měli Pannu Marii ve velké úctě, byla jejich hlavní patronkou a mariánské zasvěcení měly jejich kostely i několik zachovaných deskových obrazů – vedle zlatokorunského i zbraslavský nebo vyšebrodský. Zlatokorunská madona původně plnila funkci matky a ochránkyně konventu, po zrušení kláštera v roce 1785 se stala patronkou nově zřízeného farního kostela Nanebevzetí Panny Marie a do roku 1938 byla součástí hlavního oltáře. V duchovním životě řeholního sídla byla Zlatokorunská madona vnímána jako tzv. zázračný obraz, který věřícím dokáže zprostředkovat vyplnění proseb a přání díky pomoci přímluvkyně a orodovnice Panny Marie.
Z obav před nebezpečím rozpínající se hitlerovské třetí říše byl obraz 17. dubna 1938 převezen do Prahy. Po válce se stal součástí expozice starého umění Národní galerie, kde se mu dostalo odpovídajících podmínek pro uchování i náležité odborné péče. V devadesátých letech byl obraz navrácen církvi, do Vyššího brodu, ale jeho návrat do Zlaté Koruny se odkládal. Po dlouhých jednáních a za zásadního přispění zesnulého biskupa Mons. Jiřího Paďoura se podařilo dospět k dohodě, na jejímž základě se obraz do Zlaté Koruny – konkrétně do obnovené a restaurované opatské kaple v areálu kláštera – v neděli 17. dubna vrátí. Přístup k němu budou mít nejen návštěvníci kláštera ve zvláštním prohlídkovém režimu, ale také věřící.
Deskový obraz ze Zlaté Koruny pamatuje více než šest století a patří k nejstarším zobrazením nekorunované Panny Marie s Ježíškem. Dlouho byl považován za nejstarší, obdobné malby se proto po desetiletí označovaly jako zlatokorunský typ a považovaly se za jeho repliky. Dnes se tento typ zobrazení označuje jako svatovítský – podle madony namalované kolem roku 1400 pro katedrálu sv. Víta v Praze.
Restaurování zlatokorunského obrazu ukázalo, že na desce z borových prken, potažené lněným plátnem a křídovou vrstvou, byla mezi lety 1410–1420 namalována temperovými barvami s použitím ultramarínu, nákladného modrého barviva, Panna Maria s Ježíškem v náručí. Zlacené pozadí obrazu doplnily ryté a puncované svatozáře. Spasitelovu hlavu obklopil křížový nimbus a Bohorodička má svatozář složenou z radiálně kladených paprsků. Volnou plochu zlatého pozadí vyplnily ryté rozviliny. Marie je oděná v modrý, na rubu červený plášť ,hledí poněkud neurčitě před sebe a nahého Ježíška natáčí k divákovi. Malíř tak nezobrazil malé hravé dítě, nýbrž budoucího Spasitele, který na diváka hledí upřeným pohledem. Natočení Ježíše lze chápat jako symbolický výstav nejsvětější svátosti oltářní, která je pro křesťana cestou a prostředkem ke komunikaci s Bohem.
Malovaná deska mohla mít původně ještě rám zdobený malovanými postavami světců, proroků, andělů a citátů z Písma. Druhou stranu obrazu pak snad, jako v případě řady mariánských ikon, doplňovala iluzivní malba kamene, občas navíc opatřená křížem nebo veraikonem.
Zdroj: TZ NPÚ
