Studium knih nebo filmových dokumentů je fajn věc, ale historie se dá poznávat i jinak, trochu praktičtěji. Pokud vás zajímá, jak žili naši předci na vesnicích před dvěma sty lety, doporučuji někdy navštívit některý ze skanzenů. Třeba Přerov nad Labem, Kouřim nebo Zubrnice, ty jsem si v poslední době prohlížel já.

Muzeum v přírodě nebo též skanzen, je specializovaná národopisná muzejní expozice, nacházející se pod širým nebem. Podle definice Jiřího Langera to je vědecká instituce, která odbornou formou interpretuje a uchovává lidovou kulturu formou specializované muzejní expozice ve volné přírodě. Má v sobě zahrnovat prostorové, časové, sociální, kulturní a přírodní souvislosti a podávat komplexní obraz lidové kultury. (zdroj: Wikipedia)

Pokud budete mít štěstí a narazíte na kvalifikovaného a šikovného průvodce, dozvíte se toho během pár desítek minut daleko víc než z mnoha knih. O tom, jak moc bych doporučoval návštěvu skanzenu školám v rámci výuky dějepisu snad ani nemusím psát…

Zjistil jsem, že z historie mě ani tak nezajímá oficiální historiografie, tedy popis obecně důležitých událostí, ale samotný život lidí před mnoha lety. A kde se lépe poučit, než na místě, kde se po stovky let mnoho nezměnilo, ve staveních, která zůstala díky prozíravým zásahům památkářů konzervována a nyní slouží jako součásti skanzenu.

Když vstoupíte do dvě stovky let staré chalupy, tak se do minulosti přenesete, aniž byste si to třeba sami přáli. Na stole vidíte předměty běžné potřeby, na plotně nádobí a čerstvě zastlanou postel. Jako kdyby si lidí ze stavení jenom na chvilku odskočili. A z výkladu se dozvídáte, kdy tehdejší obyvatelé domu vstávali, jak se oblékali, co jedli, kde pracovali a jak trávili večery. Mezitím se můžete ptát, na co chcete a kvalifikovaný původce vám většinou odpoví.

Pokud máte štěstí, můžete si na nějaké věci i sáhnout, posadit se na tvrdou židli a potěžkat některý z vystavených artefaktů. Zkusíte vzít do ruky cep a mlátit obilí. Ano, naposledy v Zubrnicích nám byla tato možnost skutečně průvodkyní nabídnuta. Ve stodole si prohlížíte mlátičku a lopotíte se s kvízem, jehož cílem je naučit vás rozeznat pšenici od žita. Tomu říkám škola hrou a na zúčastněných dětech bylo vidět, že je exkurze ve skanzenu prostě zajímá a baví.

Skanzen je něco trochu jiného než muzeum. Život za starých dob totiž přibližuje nezhuštěně a realisticky. Nedíváte se na předměty, které používali králové, ale na věci podobné těm, co využívali vaši předci. V chalupě staré několik set let, po jejích stavitelích něco zůstalo a i když to stavení původně bylo třeba o mnoho kilometrů jinde, neubráníte se pocitu, že ho jeho obyvatelé skutečně opustili před pár okamžiky.

Pokud vás zajímá historie a hlavně to, jak žili lidé na vesnici před několika stoletími, můžete číst knihy a koukat se na televizní dokumenty, ale návštěvu nějakého skanzenu prostě vynechat nesmíte. Tam se totiž do dané doby můžete na chvilku opravdu přenést a pocítíte, jak se tehdy lidem asi žilo, co je trápilo, jaký měli vlastně majetek, co všechno museli umět a mnoho dalšího. Dost možná skončíte stejně jako já a skanzeny si zamilujete na první pohled.