Občas se mi stane, že na ulici nebo v metru potkám nějakého komunistu, kterého znám z televize. Vždycky mě chytí amok a mám chuť když už ne na fyzický útok, tak alespoň útok slovní. Během pár vteřin se vždycky uklidním a toho bolševického výtečníka jenom nenávistně pozoruji.

Jednou jsem v autobusu potkal soudruha Exnera. Měl jsem sto chutí vstát, požádat o klid a všem spolucestujícím sdělit, s kým že mají tu čest. Jaká že to svině komunistická s nimi sdílí dopravní prostředek. Samozřejmě na to nedošlo, jsem v podstatě klidný a slušný člověk, který se s cizími nehádá ani nepere.

Prostě tak nějak vnitřně cítím, že bych měl dát komunistům najevo, co si o nich myslím. Na nějaké demonstrace se hádat nechodím, vím, že by mi ruply nervy a skončilo by to násilím. Přesto si ale myslím, že by komunisti přes hubu zasloužili a dokonce si dokáži představit, kdo by na to měl právo.

Tak třeba političtí vězni, lidé, kteří se nemohli za minulého režimu věnovat svojí profesi a nemohli studovat. Pak ti, jejichž příbuzní byli umučeni, ti, kteří přišli o čas a zdraví v lágrech. Lidé, kteří byli minulým režimem jakkoliv omezováni a šikanování. Celá společnost za to, že tu existovala železná opona, že nebylo možná cestovat a konzumovat produkty západní společnosti, ať už hmotné nebo kulturní. Komunistům by mohli rozbít hubu i ti, kteří se ve škole povinně zabývali marxismem a ztráceli tak čas, který by mohli využít ke studiu něčeho, co by využili v praxi. Když to vezmeme kolem a kolem, tak rozbít hubu komunistovi by mohly miliony Čechů. Koho z nás se minulý režim nijak nedotkl? Podle mého názoru jsme se s minulostí ještě dostatečně nevyrovnali.