Na jaře roku 2008 jsem pracoval v Mafře. Jednoho krásného dne mě do očí praštila upoutávka na iDNESu – právě probíhal online rozhovor s Milanem Paumerem, parťákem bratrů Mašínů při jejich zázračném útěku do západního Německa v padesátých letech.
Konkrétní otázku jsem pro Milana Paumera neměl, ale chtěl jsem mu alespoň napsat něco hezkého (viz náhled výše), pro mě byl a je opravdový hrdina. I když ho mnozí stejně jako Josefa Mašína a Ctirada Mašína a další členy skupiny považují za vraha. Pro mě byl odbojář a sakra odvážnej chlap. Chtěl se a kamarády vrátit domů a bojovat proti komunistům, takových lidí moc nebylo.
Paumer mi na moje povzbuzení odpověděl, poděkoval. Říkal jsem si, že by bylo fajn ho pozdravit osobně a potřást mu rukou. Párkrát před tím jsem tu šanci měl, viděl jsem ho myslím na odhalení památníku československým letcům z RAF v Dejvicích a na nějakých dalších akcích.
Když jsem zjistil, že online rozhovor pomalu končí, seběhl jsem dolů do vrátnice s nadějí, že tam Paumera potkám. Podařilo se – setkali jsme se na chodbě, já jsem ho pozdravil, on odpověděl. Setkali jsme se očima, usmál jsem se, aby věděl, že vím, kdo je a že jsem na jeho straně. Ruku jsem mu nepodal, nic jsem mu neřekl. Vlastně jsem ani nevěděl, co bych měl říkat. Poděkovat za to, jaký byl a co proti komunistickému režimu udělal? Takových musel potkávat desítky za den, ne? A nebo možná ne…
Prostě jsem vyměkl, dostal strach, nechtěl ho rušit – těch výmluv zpětně nacházím docela dost. Teď mě strašně mrzí, že jsem mu pár vět neřekl, svojí šanci jsem propásl a napravit se to už nedá. Těch propásnutých šancí bylo víc, neměl jsem odvahu v době studentských let, nešel jsem za generály Peřinou a Fajtlem, i když jsem je měl na dosah. Bál jsem si, že budu obtěžovat. Teď jsem si stoprocentně jist, že bych je neotravoval, spíš naopak. Udělal bych jim radost. Když se na to totiž dívám zpětně, dochází mi, že pár vět by možná trochu pomohlo k umazání malinkatéhou kousku z obrovského dluhu, který vůči těmto lidem máme.
Hrdinů moc není, poslední z těch, kteří bojovali proti nacismu a později proti komunismu, umírají v těchto časech. Prosím, budete-li mít někdy příležitost, poděkujte jim a povzbuďte je. Času je málo…
Recenzi audioknihy Zatím dobrý – Mašínovi si přečtěte tady.
Velice si vážím lidí, kteří bojovali za 2. světové války, ať už u RAF nebo na východní frontě. Vážím si odbojářů, partyzánů z druhé světové války.
Nezlobte se na mě, ale srovnávat tyhle lidi s Mašíny a Paumerem je podle mě jako srovnávat jablka a hrušky. Bojovali s komunistickým režimem? Spíš sami se sebou. Pozabíjet pár okresních strýců, co dělali před válkou u četnictva, a po ní automaticky pokračovali u SNB. Podříznout svázaného a omámeného člověka? Zabít účetního, který nikdy neměl s KSČ nic společného.
Nespatřil jsem ani jeden útok na stranu a moc, kromě jejich řečí “o nějakých plánech” až po jejich útěku. Nezaútočili na jediného funkcionáře, nesabotovali výrobu atp. jak se to dělalo za války. Prostě ukradli zbraně, peníze a utekli na západ. Nazývat to “odbojem” je hodně silné slovo…
Já osobně bych mu ruku také nepodal, ale velmi rád bych si před ním odplivl…
Dobrý den,
díky moc za komentář. Já letce z RAF s Mašíny a spol. nesrovnávám. Psal jsem jenom, že stejně jako v případě letců, tak v případě Paumera, jsem nesebral odvaku k tomu, abych jim poděkoval. Ale letci jsou pro mě hrdiny boje s nacismem, Mašíni hrdiny boje s komunismem, za tím si stojím.
JH