Pozvánku na výstavu Česká osudová data jsem zveřejnil nedávno. Probíhá v Českém centru v Rytířské ulici v Praze. Pokud půjdete okolo, určitě se stavte, prohlédnutí asi padesáti fotek vám zabere pár minut. Výstava trvá do 3. září.

Uvidíte sovětské vojáky, kteří nejdříve křepčili po osvobození Prahy v roce 1945 a následně se museli vyrovnávat s rolí okupantů v témže městě o třiadvacet let později. Fotky z oslav (a třeba pohřbu sovětského důstojníka) v roce 1945 nevyjadřují až tolik radosti, jak by si jeden myslel. Sověti byli unavení a opotřebovaní. V roce 1968 se navíc museli vyrovnat s pochopitelnými nepřítelskými reakcemi Pražanů a třeba i Liberečáků. Mimochodem, nejvíc se mi líbila právě fotka (první snímek z fotogalerie) z libereckého náměstí, která zachytila tank, demolující podloubí domu. Všude kolem spousta lidí, napětí strach a hlavně smrt, to všechno je na snímku vidět.

Sověti na snímcích z let 1945 a 1968 jsou si něčím podobní. Spojuje je nejen únava a určitá odevzdanost, ale i překvapení z toho, kde jsou a co tam vlastně dělají. Ruský (a samozřejmě to platí i pro ostatní národy Sovětského svazu) voják je jeden z mnoha, jde bojovat a mnohdy ani neví kam a proč.

Další sérii tvoří fotografie z pohřbu Jana Palacha a vše završují snímky z roku 1989. Národní třída ze 17. listopadu, demonstrace, osobnosti. Zaujaly mě hlavně fotky Radka Bajgara a Jana Šibíka (poslední ve fotogalerii, omluvte kvalitu, fotografie jsem přefocoval telefonem) z Národní třídy, pořízení při té památné demonstraci 17. listopadu. Všiml jsem si, že byly pořízeny přes záda zasahujících členů bezpečnostního pluku. Nebyly foceny z davu, který si nakonec odnesl rány pendrekem. A vedou k úvahám, kde jejich autoři stáli, s kým a jak se vůbec dostali na tak pěkná místa k focení.